Článek
„A až ti bude šestnáct roků, píchneš se o trn růže do prstu, usneš, sto roků budeš hlubokým spánkem spát, nic tě neprobudí. Jen polibek daný z lásky, jen ten by tě mohl probudit,“ deklamovala špatná herečka svoji roli. V celé pohádce hráli jen dva herci. Manželé. Provinční herci. Herečka, která představovala tu Růženku, tu zase zlou macechu a tu zase vypravěčku, či sudičku, měla jistě kolem čtyřicítky (myšleno věk).
Princ, v civilu Růženčin manžel, který ještě po začátku představení, když jeho žena vyšla na pódium a začala deklamovat: „Co to slyším? Co to slyším? Slyšíte to taky děti?“ tak tento princ vzadu v zákulisí kouřil cigaretu a oděn v princovský oblek, škrábal se v rozkroku. A zoufal si nad každým dalším představením. To jsme ovšem my, diváci, neviděli.
Princ naběhl na jeviště a vykřikl: „Jsem princ, co jde světem, a hledám nevěstu. Není tady nějaká?“ a s dlaní přiloženou jako stínění k čelu se rozhlíží hledištěm, na jevišti stojící Růženku „jako“ nevidí a mezi diváky ukazujíc na jednu holčičku po druhé volá: „Jsi ty snad princezna? Nechceš si mě vzít? Podívej na mě, jsem ještě fešný,“ načež děti propukají v smích a jásot. A princ ukazuje svůj pupek a počínající pleš.
Sedím se svým pubertálním synem v poslední řadě. První řady jsou určené pro děti, ty zadní pro rodiče. A právě tam sedím já a můj syn. Ačkoliv původně nechtěl se mnou vejít ani do prostor tohoto divadla a z počátku si ostentativně prohlížel mobil, teď jej představení natolik zaujalo, že mobil odložil a s jasem v očích sleduje tu pohádku. Nechápe kam se to dostal.
„Měli jsme s sebou vzít Standu,“ říká jméno svého nejlepšího kamaráda. Je mi jasné, že on a Standa by naprosto postačovali na to, aby celé představení bylo „vytroleno“ a herec se šel někam ze zoufalství oběsit.
„Tak co, děti? Není tady někde nějaká princezna? Nevíte o ní?“ volá herec a Růženka se nakrucujíc na jevišti, ťuká na ramena prince a ten se otáčí na druhou stranu, nežli ze které je kontaktován a volá: „Co to? Co se to děje? To mě asi na rameno zaťukala nějaká žížala,“ a děti bouří radostí a smíchem.
Tedy ne všechny. Jen ty, co jim je tak pět až sedm roků. Ti mladší si povídají mezi sebou a sdělují si dojmy a pocity, ty starší nechápavě sledují, jak je to možné, že je rodiče donutili, místo sledování tabletu, být v neděli po obědě na takovéto slátanině.
Jeden chlapeček se hlásí.
„Copak? Chceš čůrat?“ ptá se z jeviště princ. Chlapečkovi je tak 10 roků, od pohledu malý přemýšlílek.
„Já jsem se chtěl zeptat. Když Růženka usne a za sto let se jako vzbudí, tak za jak dlouho jí ve skutečnosti princ přijde vzbudit? Jak dlouho vlastně spí? A jak je to udělané, že se za sto let vzbudí?“
„Ona bude spát na věky, zachrání jí jen láska,“ řekne pateticky Růženka a chlapec oponuje: „Kdepak, říkali jste, že usne na sto let,“ a čeká na odpověď.
„Hrajeme dál,“ rozhoduje princ, ale dvě další ruce se hlásí.
„No, co je?“ ptá se.
„Vážně jste říkali na sto let. Ne napořád. Jak je to udělaný? Jak poznají, že je to sto let? To je jako nějaký druh hibernace, nebo jak? Jak to funguje?“
„Já chci čůrat!“ hlásí se další dítě.
„Růženko, Růženko,“ zvolá herec a věnuje těm dvěma zvědavcům jen nepříjemný pohled. Sykne: „Maminka ti to pak vysvětlí!“
Hraje se. Můj syn se hlásí. V jeho očích vidím jasnou zlomyslnost.
„Já se chci taky zeptat,“ volá.
„Dej tu ruku dolů, pro mne to může být důležité!“ říkám já. Poslechne. Ač nerad.
Hraje se dál.
Děti si mezi sebou povídají. Jejich rodiče nemají nejmenší snahu je jakkoliv uklidnit. Občas Růženka z jeviště promluví: „Ale no tak děti, ztišíme se a budeme poslouchat pohádku.“
Děti se opravdu na moment ztiší. Alespoň některé. Toho ticha povětšinou využije nějaká maminka, aby ze zadní řady zavolala na svého Kubíčka: „Kubíčku, nechceš napít?“ nebo: „Kubíčku, nechceš banán?“
Pokud Kubík napít, či banán chce, ozve se ještě maminka: „Seď, nevstávej, já ti donesu,“ a jde v podřepu sálem ke Kubíčkovi.
Hraje se. Zvídavý chlapec, jenž se ptal, jak celá hibernace funguje, pozoruje vše s neskrývaným nedůvěřivým pohledem. Hlásí se. Princ jej ignoruje a dělá, že to nevidí.
Co naopak neignoruje je „štěbetání“ dětí.
„Usekl jsem mu hlavu, protože mluvil do divadelního představení a nechtěl přestat!“ deklamuje a kouká na děti. Růženka se jej právě totiž zeptala, co se stalo s tím drakem, se kterým dle svých slov princ chrabře bojoval.
Děti zmlknou. Tohle na ně platí.
„Adélko, nechceš kapesník?“ ozve se do ticha zezadu.
Zvonění mobilu. Dotyčná začne hrabat v kabelce. Až po patnácti sekundách si všimne, že mobil má v kapse kalhot. To je legrace. Směje se na celé kolo. Jak to mohla tak poplést? Hledat v kabelce a přitom to má v kapse? To je ale legrace. Zvedá to: „Já nemůžu, já jsem s Honzíkem v divadle…,“ zašeptá tak, že to slyší všichni okolo. Pak dodá: „No, ale tak povídej, poslouchat můžu,“ a poslouchá.
Rodiče si natáčí vše na mobil. Co z toho, že si to nikdy nepustí. Ale v tento okamžik je hlediště plné vystrkujících rukou se svítícími obrazovkami mobilních telefonů.
„Princi, ach princi. Zlá macecha mne otrávila…“deklamuje Růženka a princ sykne: „To je Sněhurka, to je druhá půlka. Teď hrajeme Růženku, Sněhurku hrajeme až po pauze.“ a směje se. Jejich přeřeknutí si ale nikdo, kromě mě, asi nevšiml.
„Chceš něco v bufetu?“ ptá se pozorný tatínek své manželky. Dvojice, co sedí před námi. Tatínka už to nebaví, jde na kávu do bufetu.
„Vezmi mi tam vodu,“ říká šepotem paní a dodává: „Bez bublin!“
Muž vstává, prodírá se řadou, manželka na něj volá: „Nebo ne, Kájo. Nebo ne. Jemně perlivou! Raději! Po té bez bublin mě pálí žáha,“ dodává. Jsme všichni rádi, že to víme.
Děti si povídají, občas hledištěm letí banán, či pytlík bonbónů.
„Kdy už bude konec?“ ptá se nahlas nějaké dítě.
„Vydrž. Brzo!“ řekne z jeviště princ a všichni se zasmějí.
Je půlka. Mám pocit, že jsem asi omylem vstoupil mezi zájezd nějakých dětí, co trávily předchozích několik měsíců v Somálsku. Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Jakmile nastala přestávka, rodiče okamžitě začali do dětí cpát jogurty, banány, bonbóny, sušenky. To vše za účelem toho (zřejmě) aby děti přežily druhou polovinu.
Povídají si. Všichni mezi sebou. Hluk v divadle není zas o tolik větší, nežli byl během představení. Jdu do zákulisí.
„Ťuky ťuk!“ klepu na dveře. Princ sedí na otočné židli ve své šatně. Vedle něj sedí na druhé židli Růženka. Nohy na stole, kouří. Princ také kouří a pije nějaký alkohol.
„Dobrý den. Já jsem Kladívko. Mluvili jsme spolu. Tak jsem se přišel podívat na tu vaši kulturu,“ hlásím a princ se na mě nedůvěřivě dívá. Pak vstává a podává mi ruku. Představuje se.
Je to asi dva týdny, co mi volal kamarád: „Dovedl bys napsat divadelní hru?“
Povídáme si a od něj se dozvídám, že jiný jeho kamarád je herec.
„Hraje pohádky pro děti. Je to neznámý herec. Nic moc, ale nájem zaplatit nějak musí. Televize i film o něj nestojí, tak hraje pro děcka. Líbí se mu, jak píšeš. Tak slovo dalo slovo a on, jestli bys mu nenapsal nějakou hru přímo na tělo. On vystupuje s manželkou. Víš, pro ně dva. Něco jako manželské etudy, nebo tak. Pro dospělé. Co ty na to?“
Dává mi jeho telefonní číslo, já mu volám a bavíme se. Povídáme si patnáct minut. Vysvětluje mi, že by chtěl konečně udělat kariéru. Nějaké představení, které vejde do dějin.
Domlouváme se, že se za ním zastavím. A dává mi termíny představení. A na jedno z nich já jdu. Beru s sebou syna. A teď tady stojíme v šatně, on mě představuje svojí manželce, která rezignovaně podává ruku a říká: „Nevstávám,“ a princ se mě ujímá.
„Já bych potřeboval něco, aby to bylo jako BOMBA. Něco, co divadelní svět uchvátí. Jako bylo třeba Příští rok ve stejnou dobu. Znáte to, ne? Ve dvou a jaký to byl koncert. Pan Žák a paní Freimannová. Takhle bych to viděl já a moje žena,“ rozhazuje rukama a ozývá se klepání. Vchází maminka, další maminka a další maminka. A asi pět dětí. Ta první maminka promluví: „Dobrý den. Můžeme si jenom sáhnout na ty krásné princeznovské šatičky?“ a aniž by se dočkala odpovědi, říká dceři: „Tady Aničko, běž, koukni na ty šaty. A vezmi Lindu, s sebou,“ postrkuje další děti a během okamžiků děti obdivují šaty. Dotýkají se jich, foukají na ně, tahají za ně. Co z toho, že je má Růženka na sobě. To vůbec nevadí. Maminka se rozplývá, jak je ta pohádka hezká a princ jen volá: „Tohle ne, děti, tohle ne, tohle neberte!“ a ukazuje na rekvizity z jiného představení, které neposedné děti začínají používat na šermování a na souboje.
Odcházejí. Princ mluví ke mně: „Takže jestli byste dovedl napsat nějakou takovou….hrome!“ zakleje a zeptá se: „Kde je meč? Tady byl!“ ukazuje na roh místnosti. Meč nikde. Vzpomínám si. Ještě před návštěvou dětí tam byl. To vím. Viděl jsem jej. Princ opakuje: „Kde je meč? Bez něj já nemůžu na scénu. Já s ním osvobozuji Růženku!“ a Růženka jej opravuje: „Sněhurku. S tímhle mečem Sněhurku!“
„To je jedno, jestli Sněhurku, nebo Růženku. Je jedno, jako pitomou krávu, která se nechá otrávit, ale já chci meč. Kde je ten meč?“
Chodí po zákulisí, volá, že se na to může… a hledá meč. Nachází jej. Je pod stolem. Nějaký rozpustilý mladý divák jej tam asi dal.
Začíná druhá polovina.
„Milé děti. Já jsem Sněhurka,“ začíná druhou polovinu druhou pohádkou Sněhurka.
Děti chodí sem a tam, rodiče poctivě natáčejí, někteří telefonují a někteří volají na svoje děti: „Vidíš dobře, Vítku? Nemám si jít k tobě sednout do první řady a vzít tě na klín?“
Hraje se.
„Ó jak jsi krásná. Jak se jen jmenuješ? Jaké je asi tvé jméno?“ žasne nad spící krásou Sněhurky princ.
„To je Růženka, přece,“ řekne nahlas jakési dítě. Další oponuje: „Není. To je Sněhurka!“
„Já myslela, že je to Šmoulinka,“ prohlásí milým hláskem jakási dívenka a všichni se zasmějí. Maminka této dívenky teče štěstím.
„Jé, slyšeli jste to. Ta moje Adélka. Ta je tak skvělá. Adélko, to není Šmoulinka, seď a dívej se,“ volá na ni a Adélka se dozadu ptá: „Jak to, že ne, maminko?“
Maminka nemá čas odpovědět. Natáčí to všechno.
Mladý intelektuál se hlásí.
Princ máchá mečem do publika, takže to vypadá, že jej vyvolává. Mladík se staví: „Já se chci jen zeptat: Jak to, když se Sněhurka otráví jablkem, vzbudí ji polibek? To nedává smysl,“ ptá se a princ ucedí: „Ty nedáváš smysl!“ a hraje dál.
V hledišti je čilá debata mezi dětmi na téma: Jak to, že Sněhurku oživí po otravě polibek? Tato debata se přenáší i do dospělé části hlediště. Jakýsi muž říká, že teoreticky to možné je a hledá to na mobilu.
Dohráno. Sněhurka polibkem oživena, děti tleskají. Někteří rodiče ještě při potlesku berou rychle svoje ratolesti a honem s nimi k šatně, aby tam byli první. Zdaleka první nebudou, neboť dva rodiče, když viděli, že se blíží finále a princ se snaží políbit Sněhurku, došli pro své děti a řekli: „Tomíku. Pojď už. Ať nečekáme u šatny. Už to končí. Pán jí dá pusu, ona obživne a to je celé. Honem, honem,“ volají na děti.
Je konec.
Po představení jdu opět do šatny protagonistů tohoto skvělého kusu. Ťukám na dveře. Je zamčeno. Volám. Odemykání dveří. Princ mi otevírá.
„Já myslel, aby to nebyly zase děti,“ říká rezignovaně. Sedáme si do té šatny. Já, můj syn, princ a Růženka. Jeho žena.
„Tak, jak byste si to představoval?“ ptám se.
„A co myslíte?“ ptá se princ a já vysvětluji: „No, jak byste si představoval tu hru? Něco pro dospělé, nebo naopak pro děti?“ ptám se. Oba dva, princ i Růženka okamžitě nahlas vykřiknou: „Pro děti ne!“
Ozve se ťukání na dveře šatny.
„Haló, nezlobte se, můžeme se podívat na Sněhurku?“ ozve se hlas jakési maminky. Princ vyskočí, uchopí CD přehrávač, který má na stole a cvaká na něm, cosi hledá. Mně říká: „V pohodě, pohodě, to vyřeším, nenechte se rušit, tohle bychom nikdy nedopovídali…,“
Nachází, co hledá a volá přes dveře: „Ale my jsme nazí! Úplně nazí!“
Pouští CD z přehrávače, ten dává ke dveřím. Skupina Lucie nám začne sdělovat, že sex je náš, je to určitě slyšet přes dveře a princ povídá: „Tohle nám zajistí klid. Mám to vyzkoušené. Maminky, když slyší, že jsme nazí a hraje tady tahle muzika, povětšinou vypadnou,“ říká. Růženka rezignovaně doplňuje: „Povětšinou.“
„Tak, jak?“
„No něco o vztazích. O erotice, sexu, hlavně ne pro děti. To nechceme! Že jo?“ obrací se princ na svoji paní.
„Ne, to nechceme,“ říká rezolutně ona.
„Ale musím vědět, jak to bude s penězma. Co by to jako stálo, ten váš scénář?“ ptá se princ a já se směji.
„To jako vážně začneme debatu od peněz? Není to ujetý. Uvidíme, co mě napadne, setkáme se, probereme to, a když to bude umělecky dávat smysl, pořešíme i finance,“ říkám já a Růženka vzdychne: „Umělecky. Prý umělecky,“ a jde se převlékat. Zcela ignoruje přítomnost mého patnáctiletého syna a svléká si šaty. Jen asi ještě třikrát řekne: „Umělecky…,“ a pak spíše pro sebe dodá: „Já mám FAMU. Hrála jsem ve filmech od Menzla. Sice jen křoví, ale hrála. A teď tady hraj Sněhurku a Růženku. Prý umělecky,“ a kroutí hlavou.
„Nevšímejte si jí. Moje paní je trochu vyhořelá,“ řekne princ a bere mne kolem ramen a dodává: „Máme zažádáno o dotace a granty, takže s penězi by to snad nemuselo být zas až tak hrozné. Spíše by mě zajímalo, jak moc rychle byste to stihnul?“
„A jak na to pospícháte?“ ptám se.
„Čím dříve, tím lépe!“ vyhrkne on a já slibuji, že se mu do týdne ozvu.
„Ten pán byl nějaký na pokraji nervového zhroucení, nepřišlo ti?“ ptá se mě syn a já říkám, že dělá prostě práci, která jej nebaví a neví jak se z toho dostat. A dodávám, že i ta paní měla nervy na pochodu. Syn konstatuje: „No, ta na tom byla ještě hůře.“
Pracuji na tom. Vymýšlím námět. Není to podle mne úplně špatné. Manžel a manželka. Je to o tom, jak dva lidé žijící vedle sebe, po čase začnou zase žít spolu. Srdce si opět najdou společnou cestu.
Je tam humor, je tam spousta „hlášek“, situací, které lidi znají ze svého života. A dobře to končí.
Je to jen syrové, musí se to hodně dopilovat. Volám princi. Zvedá to Sněhurka.
„Manžel je v depresi, já ho ale zavolám,“ říká do telefonu.
Přichází princ.
„Já vás zdravím. Tak jen volám, že mám takový nástin, pět, sedm stran toho, jak by to mohlo vypadat. Rád bych se vámi, možná dokonce s vámi oběma, sešel a probrali bychom to, zda na tom dál pracovat, nebo nepracovat,“ navrhuji.
Princ mlčí. Pak vzdychne. A řekne: „Je to všechno na ho..o!“ a mlčí.
„Takže na tom nemám pracovat?“ ptám se.
„Asi ne,“ řekne rezignovaně on a pak dodá: „Já na to asi nebudu mít časovou kapacitu.“
„Jak to?“ ptám se. On se téměř rozbrečí: „Tak já vám to tedy povím. Představte si to. Schválili mi grant. Kultura škol – pohádka. Děti 6 až 8 roků. To je ještě v pohodě. Jenže teď mi přišlo, že schvalují i jiné projekty. Člověk vždycky zažádá na všech možných místech, ono většina nevyjde, teď to vyšlo všechno. Poslouchejte, co mi vyšlo: Pohádka-Koblížek, scénické představení děti do 10 let. Pak mi schválili dotaci na pohádku Jeníček a Mařenka – scénické představení, děti do osmi let. A pak, to nejhorší! Dostal jsem grant na pohádku Princ a Večernice. Základní školy!“
„Proč to má být nejhorší?“ ptám se.
„Základní školy! Chápete? To jsou už i puberťáci! Když jsem tam hrál Sněhurku, měl jste slyšet ty hlášky, co s ní mám jako udělat, místo toho, abych ji políbil. Jsou to dementní a duševně retardovaná paka!“ křičí do telefonu a já navrhuji: „Tak nějaký ten grant odmítněte. To přece jde, nebo ne?“
„Manželka chce k moři, já potřebuji zuby a chceme nový nábytek,“ hlesne on a já se ujišťuji: „Takže naše hra, tedy nic?“
„Zažádám a uvidím. Třeba mi příští rok ty granty neschválí. Pak budeme svobodní,“ hlesne.
Zavěšuji.
Nedá se nic dělat. Moje hra holt nebude určena pro tohoto prince. On bude líbat svoji Růženku až do skonání světa. Děti budou svačit svoje banány a rodiče to vše budou poctivě natáčet na mobil, aniž by se na to kdykoliv podívali.
Zvídaví chlapci budou přemýšlet, jak to, že polibek vysvobodí nejen spící Růženku, ale i otrávenou Sněhurku a já si budu stále více uvědomovat, že odpověď na tuto otázku vlastně nevím.
Asi zázrak. A ten je možný pouze v pohádkách. V životě zázraky nečekejme. Tam čekejme tvrdou realitu nedělních pohádkových představení.
Váš Vasil Kladívko
