Článek
Ten pořad možná znáte. Dvě rodiny. Navzájem se manželky z těchto rodin vymění a….deset dní žijí v té druhé rodině. Já sám tento pořad sleduji pravidelně. Ne. Nejsem jeho příznivce. Moje paní ovšem je. Naše středeční rituály jsou takové, že já, koukaje do mobilu, či počítače, občasně donášeje mojí paní občerstvení a přikrývaje ji, aby jí nebyla zima, sleduji na televizi jedním okem, jaké zase sociální případy našly odvahu a šly s kůží na trh.
Tento pořad mne zajímá i z jiného důvodu. Některé z těch lidí, co tam účinkují, znám. Muž v jedné z vyměněných rodin je můj kamarád. Velmi podivný člověk je to. Ale o něm dnes mluvit nechci. Protože v jiném díle, zase….a víte, co? Já začnu úplně odjinud. Odkud? No, vrátím se do roku 1988. To je let zpátky, co? Takže, pojďme tam. Ale nebojte se. U Výměny manželek nakonec skončíme. Slibuji.
Já jsem ročník 1974. Tedy, v roce 1988 mi bylo 14 let. Dokončil jsem tehdy základní školu. A šel na učiliště. Můj život byl poměrně tvrdý, takže veškeré další školy já si dodělával až v dospělosti, při zaměstnání. Ze základky jsem skutečně šel na učiliště, měl být ze mne prodavač. Elektro.
Já, tehdy čtrnáctileté ucho, jsem na praxi docházel do jedné z prodejen. Bylo tam asi deset prodavaček. Kdo zná zásobování socialistických obchodů, kdo si vzpomíná, tak ví, že jsme tam neměli tehdy skoro nic. Baterie, nějaké ty žárovky, rádia a něco málo gramofonů. Televize ne. A když ano, tak černobílé.
Jedna z prodavaček tam byla Helena. Ona se ve skutečnosti jmenuje jinak. Ale já jí budu říkat Helena. Tahle Helena měla něco těsně přes 30 let. Měla manžela, dvě malé děti. Byl jsem přidělen do „jejího“ oddělení, což byly BATERIE.
Helena moji přítomnost pojala jako možnost ulevit si z již tak nenamáhavé práce. Postavila mne za pult a šla do skladu pro zboží. Do skladu dolů, do sklepa. A tam byla několik hodin. Jak jsem později zjistil, měla tam nějaký alkohol, popelníček a z krabic si udělala provizorní lůžko. Helena byla silně svá.
Takhle to trvalo celý rok. Já, ucho mladé, sotva ochmýřené, prodával jsem, Helena byla ve skladu. Dole. Pak nastoupili noví učni. Po roce. Já byl povýšen. Helenou. Na moje místo ona postavila nějakou učenku a já mohl Heleně chodit pro víno. Dole ve skladu se totiž scházely tři ženské. Nejen Helena. Ale dvě další. Holky mi vždy daly každá po desetikoruně, a já směl jít pro víno, které tehdy stálo 33 korun. Ty chybějící tři koruny jsem musel doplatit ze svého. Když jsem se tomu vzpěčoval, holky rozhodly, že mohu pít s nimi. Bylo mi 15, holkám (každé) přes 30. V tom skladu se trávilo dost času. Ne, nemohly tam být celou pracovní dobu. Ale většinu ano. Popíjely kávu, či víno, kouřily jednu za druhou a drbaly celý svět.
Helena bydlela tím směrem, co já. Takže jsme i po práci jezdili stejným autobusem domů. Helena nebyla vůbec hloupá. Ale vůbec. Četla. Docela dost. Za socialismu četl každý. Takže i Helena. Znala Kryla, Hutku, Magora Jirouse. Toho posledně jmenovaného dokonce osobně. V kabelce měla vždy tři věci. Krabičku cigaret, placku rumu a knihu.
Ona si mne oblíbila. Cestou z práce, když ona jela domů, nejednou jsme spolu vystoupili a šli na pivo. Já měl nějakých 15-16 let. Málokde mi nalili. Objednávala Helena. A dokonce, občas to i zaplatila.
Povídali jsme hlavně o knihách. To ona mi půjčila: Kdo chytá v žitě? To ona mi půjčila: Den Triffidů. To ona mne naučila lít si rum do piva. Naučila mne mnohé. Jen kouřit ne. Já jsem zapřisáhlý nekuřák. Příliš mnoho lidí u mne z rodiny zemřelo na rakovinu plic, abych se stal kuřákem.
Heleně jsem se jistě líbil. Vím to. Několikrát se mi ve skladu nabízela. Tedy takto: s odstupem času, když už jsem dospělý, chápu, že se nabízela. Tehdy jsem to ovšem nechápal.
Častokrát jsme, cestou z obchodu, kde jsme pracovali, táhli to spolu Prahou. Vystoupili jsme třeba o pět stanic tramvaje dříve, povídali o knížkách, pak zašli na pivo. Já byl mladý. Času jsem měl fůru. Helena byla vdaná. Měla doma malé děti, ale to jí evidentně nijak neomezovalo. Vždy říkala, že se o ně, když tak, postará Aleš. Kdo je Aleš? Její manžel, přece. Když o něm mluvila, vždy k němu měla mnoho výhrad. Říkala, že je to hulvát, nemyje se, smrdí, chlastá (že to říká zrovna ona!) a že je primitiv. Dříve prý četl, ale že už ani nečte.
Jednou jsem měl tu čest poznat jej. Dost jsem se vyděsil. Helena ukradla tehdy v práci nějaké věci, nevím ani jaké, snad nějaké žárovky, a já jí je pomáhal odnést do bytu. To na mě zanechalo hluboký šok. Ne ta krádež. Já to tehdy tak nebral. Ale to, co jsem viděl. Za prvé, ten byt. Malý krcálek v přízemí cihlového domu. Byt měl, jak mi později Helena řekla 29 metrů čtverečních. Tam žila čtyřčlenná rodina. Byt, jak moje dlaň. Navíc tam byl neskutečný bordel! Všude věci. Oblečení všude možně. Na židlích, na postelích, prostě všude. Oni snad nepotřebovali skříně! Nevymalováno. Všude neutřený prach. A ze stropu, místo lustru, žárovka.
„Proč nemáte lustr?“ dotázal jsem se.
„Ten před námi to odvezl,“ vysvětlila Helena. Mělo to znamenat, že nájemník, co bydlel v bytě před nimi, odvezl si s sebou, při stěhování, lustr.
„No, ale, vždyť jsi říkala, že tady bydlíte snad sedm roků, ne?“ nechápu.
„Devět,“ chlubí se Aleš a natahuje ruku. Konečně jej poznávám. Aleš vypadal jak…jak…jak…hledám příměr. No, najděte jej sami. Montérky špinavé, chrup žlutý, vous hustý a nemytý. Zápachu značného. Vlas nemytý a nečesaný. Jak jsem se dozvěděl, dělá někde skladníka. Rozloučil se se mnou, sotva mne přivítal. Jde na „jedno“, naproti. To NAPROTI znamenalo, že jde do takového podivného výčepu. Byl přes ulici.
„On tam snad bydlí,“ konstatovala Helena a šoupla ukradené žárovky do trouby u sporáku. Myslím, že tam je uskladnila navždy.
Dvě děti pozorovaly, co jsem zač. Seděly v roztrhaných teplákách na roztrhaném křesle. Koukaly, mlčely. Aby se rozloučily s tátou, či přivítaly s mámou je ani nenapadlo.
…
Čas oponou trhl. Roky ubíhaly. Již dávno jsem nebyl ten červenající se učeň. Učiliště jsem vychodil, pak šel na vojnu. A pak začal studovat střední školu. A při tom jsem pracoval. V práci mne poměrně rychle povýšili. Vedl jsem pracoviště o osmi lidech. Ještě mi nebylo 25 let, koupil jsem si nový vůz, poznal svoji první manželku. A náhodou potkal Helenu. V metru. Zestárla. Hodně.
„Dáme kávu?“ nabízím staré známosti „pokec“.
„Jasně. Ale nemám peníze,“ hlásí hned ona.
„Já tě přece zvu,“ směji se.
Náměstí Míru. Kavárna přímo na zastávce je naším cílem.
„Kávu a dortík,“ objednávám si.
„Já kafe. Turka. Rum a možná dva,“ objedná si Helena.
„Dva Turky?“ nechápe obsluha.
„Dva rumy!“ vysvětluje Helena. Je na ní vidět, že chlastá.
Povídáme. Po revoluci s ní život zatočil. Aleš propadlu chlastu a gamblingu. Docela dost. Ten pochybný výčep naproti jejich bydlišti se stal hernou. Dali si vtipný název. Něco jako U ZOUFALCE, nebo tak nějak. Několik štamgastů tam tráví život. Jedním z nich je Aleš.
„Nic moc, co?“ konstatuji.
„To ale není to nejhorší,“ vysvětluje Helena. Horší totiž je, že holky zvlčely.
„Holky?“ nechápu.
„No, dcery. Děti!“ připomíná mi existenci svých dcer. Jak se dozvídám, ani jedna nevydržela být pannou déle nežli do svých 15 let. Alespoň tak to probírali nakonec všichni v poradně. Ano, útěky z domova, alkohol, nějaké to rozbité okénko u zaparkovaných aut a následné odcizení autorádia….prostě poradna to jistí. Obě holky nezvládaly ani učňák. Ta starší se vyučila s odřenýma ušima kuchařkou, ta mladší ani to ne. Je jim 18 a 16 let, už pracují. No, pracují. Někam chodí do práce. Musí, protože jinak by je zavřeli někam do nějakého ústavu.
„Je s nimi potíž,“ vzdychá Helena.
„Čteš?“ ptám se já.
„Už ne. Nic nevychází, co by se dalo číst,“ smutně říká ona.
„To je paradox, že jo? Za komunistů, když opravdu nevycházely knížky, každý si je nějak našel, ale dneska, když je všechno všude k mání, lidé zapomínají číst,“ hořce se pousměji.
Povídali jsme, vzpomínali, Helena vypila šest rumů a kávu.
Občas jsme si zavolali. A občas se dokonce i setkali. Já měl malé děti, neměl jsem čas se s Helenou potkávat tak často, jak ona chtěla. Ale tu a tam to šlo. Tak jednou ročně, třeba.
Helenin vztah s dcerami se zlepšil. Holky časem dospěly, srovnaly se. Obě porodily ještě před dvacítkou. Ta starší si našla nějakého kopáče, co od dítěte utekl zpět do osady na Slovensko. Ale nakonec se jí i dítěte ujal jiný kopáč. Ne moc chytrý, ale ve své podstatě pracovitý kluk.
„No a co, že seděl? To se přece může stát každému!“ vysvětluje mi Helena, již hrdá babička.
I ta mladší dcera se nějak nakonec uchytila. Kradla, měla oplétačky, a jen tak tak, že neskončila v base. Ale dělá uklízečku v jedné mateřské školce. Manžel tam dělá školníka. Je o dvacet let starší od ní.
„Takže holky nakonec v pohodě,“ konstatuji a Helena mi říká, že ano. A že se snad nakonec smíří i s manželem.
„S Alešem, jo?“ divím se.
Inu, je to takhle: Aleš tráví čas v tom pajzlu. Veškerý. A Helena za ním dochází. To tam se schází. Tam chlastají. Před tím pajzlem, když mají dobu, kdy jako děda a babička musí hlídat, tak před ním kočárek s vnoučátky mají. Samozřejmě, oba jsou v insolvenci. I Helena, i Aleš. Exekucí měli plné šuplíky.
„Ani nevím, jak se to mohlo stát,“ směje se Helena. Pije na můj účet, pije ráda.
Pak ji vyhodili z práce. Volala mi. Jestli bych u nás nenašel nějaké místo pro ni. Přece jen, já jsem šéf. Já rozhoduji. Řekl jsem, že o ničem nevím. Nechtěl jsem za ni utrácet slovo. Jenže pak Aleš zemřel. Nebylo mu ani 55 let. Mám za to, že mu bylo 54. Šel z výčepu naproti bytu, otevřel ještě dveře od domu, ale do bytu již nedošel. Udusil se zvratky na schodech činžáku, kde bydlel.
Helena nastoupila na protialkoholní léčbu. Ta smrt ji zasáhla.
„Mohla jsem to být já. Jsem tam denně,“ měla na mysli ten výčep.
Na léčení byla asi tři měsíce. Vrátila se úplně jiná. Odulá, zpomalená, šedivá.
„Tak jo. Uklízečku u nás můžeš dělat,“ vzdychl jsem. Neměla práci, já toužil pomoci jí.
„Pamatuješ na román: Zabiják? Od Zoly?“ zeptal jsem se tehdy.
„Co? Ne. O čem to je?“ zeptala se tehdy.
„O tobě,“ řekl jsem smutně.
Vydržela u nás tři dny. Pak se přišlo na to, že krade. Ukradla, co nebylo přibité. Dokonce sebrala i peníze z jedné peněženky ve stole. Naštěstí ta peněženka byla moje, takže těch pět stovek se neřešilo. Ale na kamerách to bylo.
„Jsi normální? Máš výpověď!“ byl jsem to osobně já, kdo ji vyhodil.
„A co mám dělat? Nemám peníze a musím splatit dluh!“ křičí na mě.
„Jaký dluh? Máš přece insolvenci. Tak jaký dluh?“ nechápu.
Vyleze z ní, že jaksi okradla svoje dcery. Obě. Že u nich hlídala, že ony byly v práci, a ona jim prošmejdila šuplíky. Jedné dluží 16 stovek, druhé osm.
„Ty jsi okradla vlastní děti?“ nechápu.
Dozvídám se, že ano. Že ale holky v mládí taky kradly u nich doma. Že jim jen ona oplatila vlastní medicínu. A že by se to všechno urovnalo, nebýt těch manželů, kteří oba shodně rozhodli, že takováto tchýně jim nesmí do baráku.
„Prohulí a prokouří měsíčně mnohem více, nežli jsem jim vzala!“ štká nad nespravedlivostí osudu Helena. Jak se dozvídám, obě rodiny jejích dcer jsou svorně v insolvenci. Tohle se snad dědí. Každý tam kouří, každý tam pije.
„Jenže jsi okradla vlastní děti a vlastně i vnoučata! A vlastně teď i mě!“ ukazuji na prázdnou peněženku. Říká, ať nešílím, že až bude výplata, že mi to určitě vrátí. Do koruny!
Vyhodil jsem ji. Několik roků jsem ji pak neviděl. Když jsem ji náhodně pak potkal, neměl jsem už chuť se s ní bavit. Jen jsme stáli na chodníku. Opravdu jsme se potkali náhodně. Ona mne zvala na panáka. Ale já říkal, že nechci.
„Jsi z léčení, ne? Snad nepiješ?“ připomínám dávnou historii.
„Piju. Ale mám míru,“ směje se ústy bezzubými.
Jak se dozvídám, ta krádež peněz u dcer je dávno zapomenuta. Život s dcerami zatočil tak, že maminku potřebovaly. Ta starší přišla o kopáče. Zavřeli jej. Opět. Takže se ta starší musela i s dětmi přestěhovat do malého 29 metrů čtverečních velkého bytu, kde bydlí Helena. Alespoň do doby, nežli kopáče pustí „na půlku“. Ale dostal 12 roků, ten milý chlapec, takže i ta případná půlka je pěkně dlouhý čas.
I ta mladší Heleně odpustila. Proč? No, tam zavřeli totiž ji. Tu mladší dceru. Nějak kradla, tak jí to spočítali a šla „do báně“. Na rok. Helena se tehdy přestěhovala do bytu v mateřské školce, u školníka, dcery manžela. Aby se tam ten rok starala o děti. No, asi po dvou měsících po Heleně opilý školník „vyjel“, oba skončili spolu v posteli a zbytek dceřina trestu trávila Helena a její zeť jako manželé. Když se dcera pak vrátila, všechno jí řekli, ona se sice čílila, ale tak nějak to všechno vzala, a teď dost často žijí v tom školkovém bytě všichni tři, tak nějak provázaně.
Takže Helena, ke stáru, nakonec spokojenost našla. Ukazovala mi na mobilu fotky svých dcer a vnoučat.
Možná se ptáte, kde je tady ta slibovaná Výměna manželek? No, tak já vám to tedy povím.
Nedávno jsem koukal na ten pořad.
„Dobrý den, jmenuji se….,“ zazní jméno a já koukám. Odkud tu ženskou znám? Vím, že ji znám. Ale odkud? A pak si vzpomenu. Je to ta starší z dcer. Ta, co má dítě s kopáčem číslo 1, žila s kopáčem číslo 2. A jak se dozvídám, momentálně žije se zedníkem. Vypráví nám, že je rozvedená, takže zřejmě kopáč číslo dvě je již ze hry, že si vzala tady pana zedníka, se kterým má dítě. Jedno další má již z minulého vztahu. Je v insolvenci. Koukám na ni. Nemá moc zubů. To vidím. Pořád více nežli její máma. Helena. A i tu dcera zmíní.
„Hodně nám pomáhá moje maminka, se kterou mám nádherný vztah. Tatínek, bohužel, zemřel,“ povídá. Jeden by zaplakal.
Koukáme s mojí paní na ten pořad. Dokonce se tam mihne i Helena. Dozvídám se, že je již v důchodu. Ta se má. Vypadá naprosto spokojeně. V ústech cigaretku, nalité vínko, čte si Rytmus života a směje se do kamery. A já přemýšlím. Není ona, myšleno Helena, snad právě tím prototypem dnešního šťastného člověka? Chlastá, hulí, zuby nemá, knihy nečte, žije z nějakých dávek. Svoje dluhy neplatí. Nájem jí určitě platí stát. Vsadím se o cokoliv, že politika ji nezajímá. K volbám určitě nechodí. To je naprostý ideál každého politika. Já jsem pravý opak. O vše se zajímám, vše hodnotím. To Helenka ne. Dostala se do televize, fouká kouř svým vnoučatům do obličeje a říká, že by ještě, coby vdova, chtěla možná zažít štěstí. Třeba na ni nějaký chlap někde čeká?
Její dcera mezitím ve vyměněné rodině komanduje cizího manžela. A naopak u ní doma, vyměněná manželka, objevuje štěnice v koupelně a záchod špinavý tak, že i muňky se tam bojí být. V troubě u sporáku objeví vyměněná manželka věci. Helenky dcera používá troubu jako místo pro uskladnění. To má po mámě.
Inu, tak to je moje zkušenost s pořadem Výměna manželek.
Jaká matka, taká Katka.
Napište do komentářů, co si o tom pořadu myslíte vy? Pokud jej znáte.
Váš Vasil Kladívko
