Článek
Ctirad se narodil v prosinci 1958. Konkrétně 31. prosince ve 23:55.
Jeho matka si přála, aby ještě chvilku vydržel. Aby se narodil 1. 1. 1959. Jako první novoroční miminko. A oni by dostali kočárek nebo postýlku nebo poukaz na televizor. Bohužel, Ctirad nevydržel. Na svět se dral, jako by se těšil, co zažije. Jakoby se nemohl již dočkat. A tak se stal nikoliv prvním narozeným dítětem, ale dítětem posledním. A ty nic nedostávají. Jaká nespravedlnost.
Když bylo Ctiradovi přibližně 8 roků, narodil se mu bráška. Karel. Psal se rok 1966, ve vzduchu již bylo cítit pražské předjaří. Ctirada ovšem v jeho věku, logicky, zajímalo jen to, jak jet co nejrychleji na kole a jaké to je asi v kosmu?
V roce 1973 Ctirad nastoupil na gymnázium a v roce 1975, to mu bylo necelých 17 roků, v předposledním ročníku gymnázia, odjel na bramborovou brigádu do JZD Vítězný únor, kde v rámci Brigády socialistické práce měl za úkol společně se svými spolužáky pomoci se sadbou brambor.
Vesnice kousek od Kutné Hory, kde bylo místní JZD, moc povyražení pěti desítkám chlapců a dívek na bramborové brigádě neskýtala. Nejbližší malé město bylo 4 kilometry daleko. A mnozí z chlapců večer vyráželi za zábavou a trochou toho alkoholu. Právě tam, do toho blízkého města.
V samotné vesnici totiž skutečně „chcípl pes“.
Jedno místní děvče, kterému bylo 15 roků, se jmenovalo Šárka. Byla to obyčejná vesnická holka. Nežila v žádném kravínu. Měli dům, automobil, učila se prodavačkou v Kolíně.
Měla nádherné modré oči. Krásnou postavu. A nádherné, přenádherné ruce. Byla krásná. Krásná svým mládím a nádherná tak, jak dospívající dívka, měnící se v ženu, může jen být.
Kluci, co byli na brigádě, ji poprosili, ať jim ukáže, kudy nejlépe zkratkou do města. Za pivem. Aby nemuseli po silnici. Tak kudy jít přes pole? Ona je místní, ona se vyzná.
Ctirad byl s nimi. Chtěl jít na pivo, tajně opustil ubikaci, teď tady stál a díval se na tu dívku, jak jim popisuje, kudy mají jít. Zamiloval se. Na první pohled. Stál tam, díval se na ni a hltal každé její gesto.
„Počkej!“ řekl, když dívka vysvětlila, kudy mají chlapci jít a měla se k odchodu: „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Šárky.
Ta se zastavila, usmála se a Ctirad byl ztracen.
Zamiloval se. Ten den na pivo nešel. Chodil s Šárkou po vesnici. A i druhý den a každý další. Celých 14 dní bramborové brigády.
Utíkal za ní, kdy jen mohl. Propadl jí zcela. Zamiloval se silou svých 17 roků. Ona se zamilovala též. Sice jí to trvalo o malinko déle nežli Ctiradovi, ale nakonec její cit k němu nebyl o nic menší nežli jeho k ní.
Potkávali se každý večer. Okamžitě, jakmile se uviděli, padli si do náruče. Objímali se. Líbali. Hladili. Ctirad hladil Šárku po dlaních, po ramenou, líbal každý centimetr jejího těla.
Celou ji chtěl umačkat, jak by ji nejraději vtiskl do sebe a měl ji v sobě, jako jeho součást. A ona? Nejraději by se celá vpila do něj.
Pořád se jen smáli. Láska. Mladá a ničím nezkalená láska, která se stává jen někomu a jen někdy. Potkala je nádherná láska. Vzduch voněl jarem, oni dva spolu zažívali první, nejprve nesmělé, ale pak stále více odvážné, dotyky prstů na těle toho druhého. Jejich touhou a láskou naplněná srdce přetékala štěstím, když byli spolu.
Brigáda skončila. Ctirad odjel do Prahy. Domů.
Ale Kutná Hora není z Prahy zas tak daleko. Pro lásku to neznamená nic. Vesnice, kde Šárka bydlela, byla od domu, kde bydlel Ctirad, přesně 91 kilometrů.
Ctirad to jezdil na kole. Každý víkend.
Vyrazil v pátek večer. Přestal s rodiči jezdit na chatu. Tři a půl hodiny šlapal do pedálů, aby hnán láskou a touhou, padl v pátek v podvečer Šárce do náručí.
V létě vonělo seno, na podzim se jejich útočištěm stávala stodola, která patřila ke stavení Šárčiny tety. Celý víkend byli spolu. Milovali se. Hladili. Poznávali spolu všechno to, co mají mladí lidé poznávat. Všechno POPRVÉ. Voněli si. Nádherně nasávali svoji vůni a nemohli se nabažit jeden druhého. Kdyby se mělo jednomu z nich cokoliv stát, ten druhý by bez váhání vzal všechna příkoří raději na sebe. Nebylo překážky, kterou by nepřekonali.
V neděli večer vždy Ctirad sedl na kolo a šlapal pět hodin zpátky. Inu od lásky to trvá vždy déle, nežli k lásce. To staré kolo bez přehazovačky, to bylo jeho spojením s láskou.
„Maturuješ. Tento rok, koukej se trochu srovnat!“ říkali mu jeho rodiče, protože viděli, že začal nový školní rok a Ctirad má v hlavě místo vzorců a ruštiny jen Šárku.
„My oba jsme se poznali až na vysoké škole, ale rozumíme ti. Láska je hezká věc. Ale uvědom si, že i já nebo maminka jsme láska neláska, udělali všechny zkoušky a jsme doktoři. Prostě, když je škola, láska jde stranou!“ říkal otec a Ctirad byl zvyklý poslouchat. Tak byl vychovaný.
„Jste jako z Pověstí. Ctirad a Šárka,“ žertovalo okolí a Ctirad věděl, že Šárku si jednou vezme a budou spolu mít děti.
„Lásko má, jediná. Jsi pro mě vším. Jsi mým sluncem, mojí vodou, mým vzduchem. Bez Tebe bych nebyl nic. Nedovedeš si představit, jak moc mne zalije nával lásky, když na Tebe myslím. Jsi štěstí mého života. Miláčku můj milovaný, sluníčko moje nádherné, štěstí moje, medvídku můj,“ napsal Ctirad na pohled a ten poslal své milované. Tenkrát ještě SMS nebyly. Ctirad se právě vrátil na kole od Šárky, ale cestou se mu tak stýskalo, že doma vyhrabal ten pohled a ještě ten večer jej musel jít poslat. Co z toho, že dojde až ve středu.
Ve středu došel Šárce pohled. Ale i Ctiradovi. Šárka totiž, aniž by se nějak domluvili, napsala Ctiradovi v tu neděli, sama od sebe, také:
„Miláčku. Stýská se mi. Po Tobě. Tak strašně moc. Doufám, že jsi dojel v pořádku. Nepřežila bych, kdyby se Ti něco stalo. Miluji Tě tak, až mě bolí celé tělo, tou láskou a tím citem k Tobě. Lásko moje. Už aby byl pátek, abychom se opět viděli. Miláčku.“ Píše Šárka.
Nic nemohlo mezi ně vstoupit.
V květnu 1976 Ctirad maturuje. S vyznamenáním. Šárce je 16 roků, začínají mluvit se Ctiradem o tom, že se po jeho vojně vezmou.
„14 dní to bez tebe nevydržím, lásko,“ snaží se Šárku Ctirad celou umačkat.
„Jen jeď. A něco hezkého mi z té Jugoslávie přivez. Já byla nejdále s tátou na Rujáně,“ říká Šárka a dodává: „Jakmile přijedeš, všechno si vynahradíme. Budeme jenom spolu!“
Ctirad s rodiči a se svým desetiletým bratrem odjeli na dovolenou do Jugoslávie. Bratr jel k moři poprvé, Ctirad již tam byl.
„Jakmile se z té Jugoslávie vrátíš, pojedeme spolu, pod stan, na dva týdny, na Slapy,“ říká Šárka. Ctirad se těší, jako malý kluk. Ne na Jugoslávii, ale na ty Slapy.
Ctiradův otec nějakým záhadným způsobem získal povolení, aby nemuseli jet přes Maďarsko, ale mohli přes Rakousko. Do Jugoslávie nikdy nedojeli: „Rozhodli jsme se s maminkou, že emigrujeme!“ řekli dětem.
„Podívej se na to. Co tam máš za budoucnost?“ křičel otec na Ctirada, když ten oponoval. Namítal, že jeho srdce patří TAM, že TAM má Šárku.
„Já tam ale přece mám Šárku!“ vysvětloval tu, pro něj logickou, souvislost, proč se přece MUSÍ oni vrátit. To dá přece rozum!
„Nesmysl!“ rozhodl otec a dodal: „Takových ještě bude! Pochop tu příležitost, jaká se ti teď nabízí! Vícekrát tě sem už komunisti nepustí! Máš jen jednu šanci, tak ji využij!“
Ctirad nechápal: „Ale proč? Proč musíme emigrovat? Copak se máme tak špatně? Auto máme. Byt máme. Já tam mám Šárku!“
„Prosím tě. Copak nevidíš, v čem tam žijeme? Myslíš, že by komunisti nás nechali dělat naši práci? My se jinde uchytíme lépe!“ říkala maminka a Ctirad namítal: „Ale i tam (myslel ČSSR) jsou nemocní. I tam jsou třeba doktoři.“
„Doktoři jsou třeba všude. Protože všude lidi stonají. Ale v Rakousku nás lépe zaplatí. A pomysli na svého brášku. A na sebe. Copak chceš, aby ses měl tak hrozně jako my? Víš, jak dlouho jsme museli čekat na toho blbého moskviče? A koukni se kolem sebe. Jaká tady jezdí auta. Vidíš? Tady by nikdo o moskviče ani nezavadil pohledem.“
Ctirad sklopil hlavu. Tak byl zvyklý. Poslouchat.
Nakonec skončili v Kanadě. Psal se rok 1980, Ctiradovi rodiče nastoupili na kliniku v Montrealu a Ctirad jim dělal hrozné starosti. Neučil se. Propadal. Jen chodil jak tělo bez duše. Šárce psal denně. Z počátku. Snažil se jí vše vysvětlit: „Miláčku, lásko, štěstí moje, co nás to potkalo?“ zoufal si. Ona nejdříve odpovídala. Dopis za dopisem. A pak?
„Tak si sedni. Kur*o!“ řekl Šárce důstojník StB v expozituře Kolín, posadil ji na tvrdou židli: „Tak ty kur*o, si píšeš s emigranty, jo? O co ti jako jde, ty štětko?“
Šárka dostala pár facek. Jednu zleva, jednu zprava: „Tak aby bylo jasný, ty šťéťo. Napíšeš mu, aby se vrátil, rozumíš? Napiš mu, jak se ti stýská a tak. Můžeš i napsat, že hned roztáhneš nohy, jakmile přijede. Jasný? Nebo na čí straně vlastně stojíš? Na naší nebo na straně emigranta? Tvůj bráška se hlásí na střední, co? No, měla bys mu vylepšit kádrový profil. Nebo chceš škodit svému bráškovi? Emigrantská štětko!“
Šarka už ten dopis napsala. A nakonec roztrhala. Napsala nový, srdceryvný dopis:
„Lásko, lásko, lásko. Zůstaň tam. A i kdybych Tě zpátky volala, nechoď za mnou. Je to past. Lest. Psaní, které bych byla donucena napsat. Lásko. Jak moc se mi stýská. Tak moc bych Tě chtěla hladit a líbat a mít vedle sebe. Lásko moje. Chybí mi Tvoje doteky. Myslím na Tebe každou vteřinu svého žití. Kéž bych mohla být s Tebou. Lásko, lásko, lásko…,“
„Vy jedete do Mnichova, mohl byste prosím toto z Mnichova poslat?“ zeptala se bratra svého kamaráda, který zrovna jel na závody do Západního Německa. Byl to atlet. Reprezentoval ČSSR.
„Ty kur*o!“ zařval na Šárku pracovník StB a prásknul ji přes hlavu kolínským telefonním seznamem. Atlet jako správný a uvědomělý občan dopis samozřejmě odevzdal svému řídícímu důstojníkovi StB. Nechtěl se do ničeho zaplést. Natož, aby někde posílal nějaké dopisy.
Ctirad v Kanadě propadal stále větší depresi. Práci neměl. Ani do školy nechodil. Bloumal sám ulicemi toho velkého města.
Občas jen tak seděl na říčním molu. Díval se na vodu a myslel na Šárku. Pomalu vnitřně odumíral. Stesk byl den ode dne větší.
Jeho rodiče měli kariéru. Jeho bratr se stal během několika let napůl Kanaďan.
Ctirad si ovšem zoufal. Díval se často do mapy. Koukal na tu vesnici u Kutné Hory a rukou hladil ta písmenka na mapě. Název té vesnice.
„Zařídili jsme ti psychologa!“ řekla Ctiradova matka.
„Budeš mít nejlepší péči. Měl by tě vidět odborník. Ztrácíš se před očima!“
Psal se rok 1983. Ctiradovi bylo 24 roků a rodiče o něj měli opravdu starost.
Ještě v ten den se Ctirad rozhodl.
Napsal rodičům dopis na rozloučenou. Už je asi nikdy neuvidí. Stejně jako svého bratra.
Rozhodl se k radikálnímu kroku.
Sbalil si věci a odjel na letiště. Během několika hodin seděl v letadle do Paříže. To byl první spoj do Evropy, který letěl. V Paříži přesedl. Nejbližší spoj letěl do Budapešti. Neváhal ani vteřinu. Na letišti v Budapešti, ve městě za Železnou oponou, se mu rozbušilo srdce.
Stál kousek od těch maďarských celníků. Ještě mohl zpět. Ale věděl, že oni jsou jeho cesta k Šárce.
Zatkli jej. A odvezli do ČSSR. Skončil okamžitě ve vazbě. Nedovolené opuštění státního území.
Dostal nálepku POLITICKÝ. Věznice Všehrdy. Nic moc.
Uběhlo půl roku. Jeho rodiče se pokoušeli přes Červený kříž dokázat, že je nesvéprávný, že se musel zbláznit. Všichni utíkají jedním směrem, on druhým.
„Tak co, ty zmetku? Přišel jsi sem dělat špióna? Nebo jsi takový lempl, že tě tam nechtějí? Co? Pšenka ti nekvetla? Ani těm tvým lemplům, rodičům? Ti tam ještě zůstali. Tak co, vrátí se taky, ti zmetci? Aby užívali výhod socialismu?“ ptal se jej estébák.
Nebyl politický. Nebyl ani špión. A přesně šest měsíců a jeden den poté, co překročil v doprovodu maďarských policistů státní hranice ČSSR, jej vedli k soudu. A tam ji uviděl. ŠÁRKA!
Stála na chodbě soudu. Plakala. Provedli jej kolem ní. Nebyla tam náhodou.
Napsal jí dopis z vězení. Ona přišla. Nepustili je k sobě ani krok. Ani na jedno slovo.
Dostal 27 měsíců. Natvrdo. 6 měl za sebou. Ve vazbě.
„To mi za to stojí!“ pomyslel si. Díval se na Šárku a snažil se zachytit její pohled. Poslala mu vzdušný polibek. Psal se konec roku 1983 a Ctirad měl před sebou 21 měsíců vězení. A pak ještě dva roky vojny.
Poprvé na návštěvu za ním přišla tři měsíce po soudu. Dříve ji nepustili. Únor 1984.
Její těhotenské břicho nebylo možno přehlédnout: „Já jsem zadaná, promiň, musela jsem. Nevěděla jsem, jestli se vrátíš, naši naléhali, že chtějí vnouče, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím, “ špitla přes pletivo návštěvní místnosti.
„Nevadí!“ řekl on a dodal: „Za to, že tě vidím, mi to všechno stálo.“
Snažil se proplést prsty mezi pletivem a dotknout se jejích. Ona přiložila ruku z druhé strany a dozorce zakřičel: „Žádný kontakt!“ a bylo po dotecích.
„Zlobíš se?“ zeptala se a ukázala na svoje těhotenské břicho. Chtěla začít něco vysvětlovat, ale on řekl: „Máme málo času, pojďme mluvit raději o věcech, které jsou důležité. A ne o zbytečnostech. Miluji Tě, vrátil jsem se, abych Tě viděl. Lásko!“
„Já miluji Tebe!“ špitla ona. Jejich ruce se dozorce nedozorce spojily přes pletivo.
Přišla za ním ještě dvakrát. Pak jí už nedali propustku na návštěvu. Není příbuzná.
Pustili ho v září 1985. Vojna jej zatím minula. Vězení tomu mladému muži natolik pochroumalo zdraví, že dostal odklad. Nikoliv zproštění, ale odklad.
„Vojně se nevyhnete, ale teď na tom zdravotně jste tak špatně, že se nejdříve dejte dohromady. Pak narukujete!“ řekl mu lékař ve vězení a Ctirad se ptal: „Dá se nějak, legálně, tomu vyhnout? Vojně.“
„No, leda byste nastoupil do dolů, nebo do hutí. Tam byste měl odklad jistý. Ale s vaším zdravím bych to neriskoval. Jste sice mladý, ale nejste na tom nejlépe,“ konstatoval doktor.
Ctirad vzdychl. Když vyšel ven, před věznici, zamyslel se.
Měl maturitu, za sebou vězení, škraloup emigranta a zdraví na nic.
Všechno, co rodiče tady zanechali, zabral stát. Na jejich chatě se rekreoval někdo jiný, v jeho bytě bydleli cizí lidé.
Přemýšlel, co bude dělat.
„Tvoje holka má dítě. A bude se vdávat. Nech ji být. Jsi emigrant. Jsi prašivý!“ řekl mu estébák, když si jej dva dny po propuštění pozval na výslech. A dodal: „Nenecháme tě v klidu. My tě z očí nespustíme!“
Odjel do Ostravy. NHKG. Nová Huť Klementa Gottwalda. To znamenala ta zkratka.
Nechtěl svojí přítomností škodit Šárce. Měl ji natolik rád, že věděl, že lépe bude, když ji nebude kontaktovat. Adresu znal. Věděl, kde bydlí. Ale stačilo mu, že ji tenkrát viděl. V tom vězení. Věděl, že je toxický. Stačilo mu, že věděl, že je ve stejné zemi, jako ona.
S tímhle postojem vystačil první měsíc.
Začal na hutích. Chodil na šichty, a pak, jednoho dne, si řekl: DOST!
O lásku se musí bojovat!
V době, kdy většina lidí v republice brala výplatu kolem 3000 korun, on si bral jednu směnu za druhou, pracoval jak o život, žádné práce se nebál a vydělal i 15 000 za měsíc. Dřel jako kůň. Měl jediný cíl.
Šárku! Toho snu se nechtěl vzdát.
Našetřil nějaké peníze a ty okamžitě investoval.
Koupil starý nádražní rozpadlý domeček. Za pár šupů. Na bílé prostěradlo napsal jen dvě slova:
TADY JSEM
Prostěradlo pověsil na zeď toho rozpadlého domu, stoupl si před ten nápis a poprosil kamaráda, ať jej vyfotí.
Z fotografie udělal pohlednici. A tu poslal Šárce. A do textu napsal jen svoji adresu. Nic více.
Věděl, že pro to, aby se jeho život otočil správným směrem, udělal maximum. Nemohl nežli čekat.
3. září 1986 se vracel ze směny v hutích. Šárka čekala před domem.
Zastavil se. Stál, dvacet metrů od ní. Ona držela za ruku asi dvouleté dítě.
Díval se na ni. Pak upustil tašku, co držel v ruce a rozběhl se směrem k ní.
„Lásko. Lásko, lásko!“ utíkal k ní a ona utíkala k němu: „Miláčku!“
Mačkal ji k sobě a ona se mačkala k němu.
Podíval se na dítě a v očích měl otázku. Šárka promluvila první: „To je Adámek. Jeho táta s námi nechce bydlet. Nemá o nás zájem. Nechce nás. Chceš ty? Já s tebou bydlet chci. Adámkovi jsem o tobě moc vyprávěla. On ví, že tě mám ráda. Chceš nás?“ zeptala se a Ctirad kývl: „Ano. Moc rád!“
Neviděli se přesně 3631 dní. Nic se mezi nimi nezměnilo. Vůbec nic.
„Bylo to ztracených 3631 dní mého života!“ řekl Ctirad.
Prosinec 1988. Ctirad měl za dva dny oslavit 30. narozeniny. Měl vážný úraz. Pracovní. To se občas stává.
Dva týdny byl v nemocnici v Ostravě, pak další tři měsíce na doléčení v Kladrubech.
Šárka za ním chodila, jak nejvíce mohla. Držela jej za ruku, starala se o něj.
„Miluji Tě!“ říkal jí často.
„Já Tebe!“ říkala mu ona.
Patřili k sobě. Bylo to, jak kdyby se spojilo jedno, kdysi dávno rozdělené tělo. Tak moc k sobě patřili.
„Na huti už být nemůžete! Nemáte na to zdravotní stav!“ rozhodli. Jako bývalý emigrant dostal místo částečného invalidního důchodu jen dva měsíční platy odchodné a nazdar.
„Buďte rád! Alespoň jste se vyhnul vojně!“ blahopřáli mu na StB. Docházel tam co dva měsíce. Ze zřetele jej nepustili.
Prodali domeček. Přestěhovali se do vesnice u Kutné Hory. Do té vesnice, odkud pocházela Šárka.
Milovali se pořád stejně. Tak silně jako dříve. Vlastní děti jim osud nedopřál, ale o to více se snažili, aby Adámek měl krásné dětství.
Ctirad, coby poloinvalida, dostal místo v Praze. Šárka nastoupila jako prodavačka do Jednoty.
Častokrát spolu chodili po vesnici. Ruku v ruce. Ctirad pajdal, následek úrazu. Držel Šárku pevně. Mnohdy se zastavili. Pohladili se, políbili.
„Stále se nemohu vynadívat do tvých očí,“ říkal Ctirad Šárce a ona se jen smála.
„Tak krásně se směješ. Tvůj smích je ta nejkrásnější hudba,“ říkal Ctirad dále a Šárka se k němu jen přitiskla. Milovala jej. Byla s ním šťastná a cítila se v bezpečí. Milována a hýčkána.
„Táta psal. Z Kanady. Prý četl v novinách, že to možná brzo u nás praskne. Maďarsko už povolilo, Východní Německo taky, Polsko jak by smet. Zbýváme prý jen my. Tak jestli se nechceme, pokud se ledy uvolní, přestěhovat do Kanady? Mají tam krásný dům, daří se jim,“ řekl Ctirad a Šárka vzdychla: „Tvůj táta psal? To zase dostanu telefonním seznamem přes hlavu. Na StB,“ zazoufala si. Psal se 15. listopad 1989 a Šárka čekala pozvání na výslech. Ten dopis na stole, to byla TUTOVKA. Ale nestalo se. StB již mlela z posledního.
„Miluji Tě, lásko,“ řekl Ctirad Šárce při svatbě. Brali se v červnu 1990.
„Já Tebe. Miluji,“ řekla Šárka.
Svatbu měli malou. Jen oni dva a dva svědci. Chtěli se vzít, tak se vzali.
Ctirad pracoval již nějaký ten pátek jako vrátný. Koupil si ojetéhowartburga a dojížděl denně do Prahy. Stejnou trasou, jakou kdysi jezdil za Šárkou na kole.
Cestou z práce koupil mnohdy Šárce koláč. Nebo nějaký malý dárek. Něco, co mu dělalo samotnému radost. Miloval ten okamžik, když ona dostala jeho malou pozornost, jeho dárek. Celá se zatetelila štěstím. Pevně se k němu přimknula a mačkala ho. Měli se moc rádi.
Nikdy jí nebyl nevěrný. Ani ona jemu.
Prosinec 1998. Ctiradovi bylo 40. Dělal vedoucího vrátnice. Nic moc funkce. Spočívalo to v dohlížení na ostatní hlídače.
Táta přijel z Kanady. Na návštěvu. Přivezl Ctiradovi hodinky. Drahé. Koukal na skromné Ctiradovo obydlí: „Stálo ti to vůbec za to?“ ptal se.
Ctirad se podíval na Šárku: „Stálo, tati. Stálo.“
1. ledna 1999. Do práce, kde pracoval Ctirad, nastoupil nový člověk. Mladý kluk. Vedoucí ho představuje: „To je Vasil, nováček. A to je Ctirad, pan vrátný. Naše dobrá duše.“
Ano, ten Vasil, to jsem byl já.
Docela jsem se se Ctiradem skamarádil.
„Poslechni, potřeboval bych pomoci s malováním. V domě. Adámek potřebuje vymalovat pokoj. Pomůžeš? Já už jsem víc invalida, nežli zdravý člověk. Pomůžeš?“ ptal se Ctirad.
Pomůžu.
„Dobrý den, já jsem Šárka,“ představuje se mi jeho žena. Svého muže objeme a pohladí. Tolik něhy, tolik lásky. Po těch letech. Nádhera.
„Ty jo, Ctirade, jak dlouho jste spolu, že se k sobě tak máte?“ ptám se.
„No, známe se od mých 17 roků. Ale kus z toho jsem byl v cizině a kus jsem seděl,“ říká on.
„Ty jsi seděl, jo?“
„No jo, za komančů,“ říká on.
„A za co?“
„Kvůli holce,“ říká Ctirad a tím je to ukončené.
Firma, kde jsme pracovali, zkrachovala. Ctirada vyhodili.
„Co budeš dělat?“ ptám se.
„Co by? Nějak bylo, nějak bude,“ řekl Ctirad a dodal: „Když nás nic nerozdělí, všechno zvládneme,“ a díval se na Šárku. Věděl, o čem mluví.
Začal soukromě učit angličtinu. Tu si pamatoval z dob emigrace. Na uživení to stačilo.
Pak přišly povodně. Jejich domem prošla voda.
„Ctirade, vezmi ženu a dítě a pojďte na čas k nám! Bydlet nemáte kde,“ nabízím.
„Ty ses musel zbláznit. Koho to sem k nám taháš. Doufám, že tu nebudou dlouho! Víš o tom, že ten chlap seděl? To jsou ti tvoji kamarádi z mokré čtvrti! Ještě nás tu všechny okrade! Kdo ví, za co seděl!“ křičí na mě manželka. Jsme spolu rok a půl manželé. Když vidím, jak se k sobě chovají Ctirad a Šárka a jak se chováme my s Janou, je mi do breku. Někde jsem musel udělat chybu.
„My vypadneme, neboj,“ ujišťuje mne Ctirad.
Bydlel u nás devět dní. Za tu dobu jsem to dostal 900 krát vyčteno od mojí ženy. Ctirad odchází. Loučí se se mnou a mojí ženou. Děkuje nám. Závidím mu. Šárka mu dokonce i žehlila kapesníky. Moje žena mi nikdy nežehlila ani košile, natož kapesníky. Když jí to připomenu, vyčítá: „No, asi se umí o ženskou jinak postarat, nežli ty! Kdo ví, kolik vydělává!“
Rozvádím se.
„Můžeš na čas k nám,“ nabízí Ctirad a dodává: „…na pořád tě tu nechci, ale nějaký čas můžeš bydlet v tom malém pokoji. Až nás naštveš, vypneme ti topení a rád ještě vypadneš,“ směje se.
Nabídku nevyužiji. Ale občas za nimi jezdím.
Mají se stále moc rádi. Je to krásné. Nikdy neměli moc peněz, ale vždy měli strašně moc vzájemné lásky.
Již se na sebe nevrhají, přesto je nádherné vidět, jak se pořád na sebe těší.
„Kamkoliv, jen když tam bude moje žena,“ říká Ctirad na otázku, kam by chtěl na dovolenou, kdyby vyhrál ve Sportce.
„Já už všechno mám,“ odpovídá na obdobně položenou otázku Šárka. Ptáme se jí, co by si koupila, kdyby vyhrála sto miliónů. Ona odpovídá a směje se na Ctirada. Mají se rádi. Je to vidět.
Červenec 2018. Ctirad dostal rakovinu. Je to blbý.
Srpen 2019. Navštěvuji jej naposledy. Už jen leží. Ani nechodí. Zhubl.
„To víš, basa a pak NHKG. To nikomu nepřidá. Měl jsem to někdy složitý,“ říká, pak se podívá na Šárku a říká: „Ale měl jsem krásný život. Stálo mi to všechno za to!“
Ctirad zemřel 31.12.2019, na den přesně, v den svých 61 narozenin. Osud mu to vyměřil přesně.
Pohřeb měl 7.1.2020.
Stojíme tam.
Otec přiletěl z Kanady sám. Ctiradova matka ještě žije, ale byla by to pro ni dlouhá cesta. Bratr stojí v první řadě. Je to úspěšný kanadský právník.
Šárka po obřadu jde za mnou.
„Upřímnou soustrast!“ říkám ještě jednou.
„Zemřel doma, spokojený a ve spánku,“ říká ona a dodává: „Než umřel, měl poslední přání. I to jsem mu vyplnila,“ říká.
Nevím, jestli se mám ptát, jaké přání to bylo, ale Šárka pokračuje sama od sebe: „Nemohl už moc mluvit. Ale přece jen mi řekl, co chce. Úplně jej to vysílilo. Musela jsem mu donést tu starou krabici se vzpomínkami, co máme na skříni. Chvilku tam štrachal, pak si něco vzal do ruky a svíral to. Pak mě vzal za ruku a …a…a pak usnul. Napořád,“ říká Šárka, pláče a sahá do kabelky, a podává mi cosi „Tohle svíral v ruce, když umíral.“
Koukám na to. Starý pohled. Ten pohled, co jí tenkrát posílal, když mu bylo 17. Je tam napsáno:
„Lásko má, jediná. Jsi pro mě vším. Jsi mým sluncem, mojí vodou, mým vzduchem. Bez Tebe bych nebyl nic. Nedovedeš si představit, jak moc mne zalije nával lásky, když na Tebe myslím. Jsi štěstí mého života. Miláčku můj milovaný, sluníčko moje nádherné, štěstí moje, medvídku můj.“
Už nemohl mluvit, tak to sdělil alespoň tím, několik desítek let starým, pohledem.
Koukám se na tu obřadní síň krematoria. Rakev už zajela a přicházejí noví truchlící. Pohřeb skončil, další je na řadě.
Pokyvuji hlavou k nebi. Kouknu na Šárku, pak na nebe.
Ctirad neměl lehký život. To vím. Ale přesně vím, co by teď řekl, kdyby to měl komentovat. Řekl by: „No, nic moc život, ale když se dívám na svoji ženu, stálo mi to za to. Stálo mi to za to.“
Láska je hodna jakýchkoliv obětí.
Váš Vasil Kladívko
