Článek
U nás, v našem panelovém domě, byla jedna garsoniéra k pronajmutí. Cedule oznamující, že je byt k pronájmu ale jednoho dne zmizela, takže se dalo očekávat, že tento byt ve třetím podlaží bude mít nového nájemníka.
A taky ano. Prvního dne v měsíci jsem viděl, jak jakási sympatická (skoro) čtyřicátnice naviguje dodávku stěhovací firmy k našemu vchodu a jacísi dva svalnatí chlapci si masírují svaly.
„Dobrý den. Nová nájemnice?“ táži se já a ona kývne, usměje se a představí se: „Dana. Dana Čermáková,“ potřeseme si rukou a já nabízím Daně, že jí pomohu s nějakým nošením věcí. Tehdy jsem se zrovna nacházel v mezidobí, kdy původní manželku již jsem neměl a svoji současnou ještě neznal. Pro muže stav ideální.
„Jestli máte třeba polštáře, nebo pytel s peřím, tak bych to vzal,“ říkám, ona se směje a odpovídá, že bratr a jeho kamarád vše zařídí.
Ona je sympaťanda.
Čas běží. Dana žije v našem domě již nějaký čtvrtý, pátý den a musím říci, že právě zhruba tak po necelém týdnu se nesmazatelně začala vepisovat do dějin tohoto domu a do myslí zejména pánského osazenstva domu. Ptáte se proč? Věc se má tak:
Dana často pije kávu. Stojí na balkónu svojí garsonky, opřena o zábradlí a z pohledu výše třetího podlaží pozoruje cvrkot, tedy chodníček vedoucí k domu, zdraví se se sousedy, které již tu a tam zná a jak říkám, opřena o zábradlí pije z hrnku kávu.
Jo, ještě bych měl dodat, že je naprosto NAHÁ. To je takový detail, na který bych možná málem zapomněl. Pije kávu, stojí zcela nahá na balkóně a kouká do kraje, jako by nic. Jako by nahá žena na balkóně nebyla nic mimořádného a výjimečného.
Její tělo, které je vystaveno nevěřícím pohledům procházejících mužů, dává najevo zejména dvě věci. Za prvé, Dana je stále ještě kost. Břišní tuk žádný, ňadra velká, pevná. Za druhé, Dana nepoužívá na intimní partie žádné žiletky. Myslím, že je jasné, jak je to míněno.
Nenechejte se mýlit. Dana nikoho nesvádí. Stojí tam, na tom balkóně, pije kafe, zdraví procházející sousedy a kouká do kraje. Jako by nic.
„Sousede, je nahá, nebo ne?“ ujistil se starý soused, když jsme spolu šli z Alberta a já mu pomáhal s těžkým nákupem.
„Nahá jako nemluvně!“ ujišťuji jej já a soused se zastaví a povídá: „Tak tohle jsem už minimálně deset roků neviděl. Nechejte mi tady tu tašku na chodníku. Já se trochu pokochám!“ nechává si položit nákup na zem, tak dvacet, možná třicet metrů od domu.
„Nemůžete ji přece takhle očumovat!“ namítám a on říká: „Ona moc dobře ví, co dělá. Je na balkóně, nestyda, ona moc dobře ví, oč jí jde!“
Nechávám souseda svému osudu a jdu do domu.
„Dobrý den, Dano,“ zdravím na balkón tu nahou sousedku, ona se usměje a říká: „Nechcete zajít na bábovku?“
Otočím se na souseda. Již tam není sám, už jich tam stojí pět, podobně starých dědků. Okukují sousedku a sypou si do dlaní prášky na srdce. Mávají na mě rukou a křičí: „Běž mladej, běž!“ a jeden dodává: „Já kdybych mohl, já bych šel hned!“
Nakonec ale nejdu. Nemám rád snadné cíle.
Takže tolik asi k tomu, jak vnímají Danu muži z našeho domu.
A teď k tomu, jak ji vnímají ženy:
„Je to kur*a!“ říkají. A to asi tak nějak vystihuje kompletně všechno.
Ale Dana není nějaká taková, jak naznačují ženy. Ona nemá přehršle pánských návštěv, v bytě bydlí sama, na chodbě je vždy oblečená a hezky se s ní povídá, krásně se směje, chodí normálně do práce, jen tu a tam zve chlapy na bábovku a na balkóně je pravidelně nahá.
Jednou spolu jedeme výtahem.
„Hezký triko!“ chválím jí tu součást oděvu, co má na sobě. Usmívá se. Děkuje za kompliment.
„Já teď nevím, tykáme si, nebo vlastně vykáme?“ ptám se.
„No, já taky nevím. Tak asi tykáme, ne?“ odpovídá.
Polibek ve výtahu na to tykání a já si říkám, že přece jen možná někdy k ní na tu bábovku zajdu. Jsem rozvedený, ona evidentně sama, po stránce tělesného vzhledu o ní vím již vše, takže co? I muži mají svoje potřeby.
Sousedka Poličná začala po domě sepisovat petici. Že se prý musí Dana odstěhovat.
Někdo napsal na Obecní úřad udání, že ona pořádá v domě orgie a kdosi napsal na Městskou policii, že ona pohoršuje všechny okolo. Téměř bych si vsadil, že veškerá zmíněná korespondence byla psána ženskou rukou. Možná, že ne tou samou, ale vždy ženskou.
Když to vyšetřovali, nenašli nikoho, kdo by byl chováním Dany pohoršen. Ptali se jen několika mužů, kteří zrovna byli v domě, většinou důchodců. Dana byla zrovna v práci, takže jí se na názor zeptat nemohli.
Všichni důchodci, kteří zrovna v domě byli, bez výjimky, řekli, že o žádných problémech neví a po odchodu policie si domluvili brigádu a společnými silami přenesli venkovní lavičku, co máme před domem, na místo takové, aby Dany balkón byl krásně v dohledu. Pod kaštanem, s výhledem na Dany balkón.
Ženské z baráku se snažily i mě přesvědčit, že je vhodné, abych připojil svůj podpis k výzvě, že Dana musí pryč.
„Paní Jeřábková,“ oslovil jsem jednu z aktérek petice a pokračoval jsem, „vždyť přece paní Dana pro vás není žádným ohrožením. Vy máte dvakrát navrch. Ve všem. Ona pro vás nemůže být konkurence. Vezměte to tak. Vám je 70, jí tak polovina. Vy jste dvakrát starší jak ona. A vezměte to dále: ona má tak 65 kilo a vy opět dvakrát více. Ona má ňadra trojky a vy…,“ nedokončil jsem. Označila mne za úchyla a příští petice prý půjde proti mně.
Měl bych Danu varovat.
Jednoho dne se vracím z Alberta. Ona, věrna svému zvyku, naprosto nahá stojí na balkóně a pije čaj.
„Ahoj. Právě jsem dovařila guláš. Nedáš si?“ volá na mě a já přemýšlím. Pak říkám: „Tak jo. Stavím se. Jen si hodím nákup domů a za pět minut jsem u tebe!“
Je mi jasné, že mne čeká zajímavý večer.
Zvoním. Ona otevírá. Na sobě legíny, nátělník lososové barvy a je vidět, že se snažila v rychlosti upravit účes. Jdu dovnitř. Předávám víno, co jsem našel doma.
„Pozornost podniku,“ říkám, když ona odpovídá, že to nemuselo být. Je prostřeno.
Sedáme ke stolu. Ona čeká, jak mi bude chutnat guláš, co nandává na talíř.
„Hmmm…,“ říkám popravdě.
„Já hrozně ráda vařím. Uklidňuje mě to. Vařím a peču. To je moje hobby! Jen to nemá kdo jíst. Jakmile přijdu z práce, vařím a peču,“ vysvětluje a já se dívám na tu osobu, co se motá kolem stolu, odbíhá do kuchyňky a pak se ptá: „Dáš si moučník? Za moment bude,“ švitoří.
Mám jít na věc? Přemýšlím. Nějaké zkušenosti už mám a ona mi tak nějak nepřijde, jako holka, co TO chce. Prostě se chová normálně. Jako ženská, co si chtěla popovídat, je sama, ale rozhodně nevypadá jako nějaká NADRŽENICE, co bez toho nevydrží.
Volím taktiku čekání. Ona sedá ke stolu, pije čaj, povídá o sobě a je vidět, jak je ráda, že se může někomu vypovídat.
„Tady jsou v baráku divný lidi,“ říká a pokračuje, „chlapi ještě jdou, ale ženské jsou nějaké divné,“ konstatuje svoji zkušenost.
„Čím to je, nevíš?“ ptá se.
Promnu si bradu a v duchu si povídám, že jí to vysvětlím polopaticky: „Podívej, asi takhle. Tady v domě bydlí dost starších lidí, že jo. Tenhle barák postavili v rámci nějaké brigádnické práce někdy kolem roku 1970 a ty lidi, co to tenkrát, jako mladíci stavěli, tak už jsou nad hrobem, navzájem se všichni znají, bydlí tady celý život, je to taková malinkatá vesnice tady,“ vysvětluji, ona poslouchá a já chci říci: „No, a když se jim tady vyvalí na balkóně nahatá skoro čtyřicítka, co se prostě nestydí, tak si uvědom, že chlapi jsou z tebe paf a ženské tě nenávidí!“
Jenže neřeknu to. Protože dojde k dosti zásadní změně ve vývoji situace. Pokud čekáte, že se na mě vrhla, tak vás zklamu. Nevrhla. Cinkla minutka. Moučník je hotový. Ona vstala, sáhla do kuchyně pro kuchyňskou zástěru, zkušeně si ji uvázala napevno kolem těla a šla do trouby pro moučník.
Začínám se smát. Nejprve potichu, pak nahlas a pak zplna hrdla.
„Čemu se směješ?“ ptá se ona.
Ukazuji na její zástěru. Je to taková ta žertovná zástěra. Jako motiv je na ní fotografie těla nahé ženy. Zblízka je samozřejmě poznat, že je to zástěra, ale už tak z deseti metrů to vypadá, jako skutečné nahé tělo. A zvláště tehdy, máte-li pod tím nátělník, takže není vidět jiný oděv.
Průhledná skla na balkónech nechávala zapracovat fantazii nás mužů. Dana nebyla vůbec nahá. Několik starců stěhovalo lavičku jen proto, aby zahlédli Daninu zástěru.
„Hezká zástěra,“ říkám a Dana povídá: „No, jo. To mi daly holky v práci. Z legrace. Že pořád peču, vařím, tak aby to vypadalo legračně. Ale mně už to ani nepřijde. Já si toho nevšímám. Ale je pohodlná, ráda ji nosím,“ vysvětluje, dává moučník na prkénko na kuchyňské lince a já koukám na tu natištěnou fotografii mohutného ochlupeného klína.
Je naprosto jasné, že potřebuji očaře. I já pohledem do patra třetího jsem byl spleten.
Ten den není žádná erotika. Jíme jídlo, já jej chválím, poslouchám povídání Dany o jejím životě a nakonec odcházím. Ona nehledá chlapa. Ona si chce jen tu a tam popovídat. Ráda vaří a já vím, že jí k Vánocům, jako dárek, koupím novou zástěru. Jestli ji tedy do té doby ženské od nás z baráku nevyštípají.
A ty davy dědečků, co na lavičce slintají nad tím potištěným textilem, aniž by to věděli, nechám při tom. Konec konců, jak se říká, nejsilnější zbraní ženy je fantazie muže. Budiž to těm dědečkům přáno.
