Článek
Alexandr se rozhlížel. Byl značně nervózní. V duchu se musel usmívat, či dokonce snad i smát. On, muž, 67 roků mlád. Kdysi vedoucí účtárny, dnes důchodce. Sedí tady u stolu. V té tiché kavárně, kde ještě visí výzdoba k Novému roku. A to je již 12.ledna!
Alexandr přemýšlel. Co ona? Přijde? Nepřijde? Nebo přijde, uvidí jej, a aniž by ztratila svoje inkognito směrem k němu, tak okamžitě zmizí? A proč by nezmizela? Kolik je jí? Říkala 51. To je sakra rozdíl. 16 roků!
Třeba bude ošklivá. Bude smrdět, nebo mít nesouměrná ňadra. Nebo bude naopak krásná. A co ona pak s ním? Alexandrovi je 67. Jeho otec zemřel v 52 letech a matka, když jí bylo 62. Takže kolik času zbývá asi tak jemu?
Alexandr se snažil zabavit listováním v nápojovém lístku, ale pokaždé, když se otevřely dveře, trhl s sebou. Už jde? Ale zatím pokaždé to byla buď dvojice milenců, nebo dvě kamarádky, nebo kurýr od kurýrní služby.
Je to přesně 19 dní zpátky. Pouhých 19 dní!
Alexandr byl doma. Pamatuje si na ten okamžik naprosto přesně. Naprosto. Seděl doma u stolu, mlčel, v bytě bylo ticho. Ozval se mobil. „To budou děti!“ zaradoval se Alexandr a neopatrným pohybem nechtěně rozbil skleničku s vodou, co měl připravenou na stole. Sklenička se rozbila, střepy se válely na linu v kuchyni. Alexandr si jich nevšímal.
Dcera! Určitě je to dcera! Nebo syn! Ano, syn! Nebo vnoučata? Alexandr skočil po mobilu a hledal po kapsách brýle, aby se podíval, kdo volá. Plácal se po kapsách a šátral, kde má ty zpropadené brýle!
Našel je. Nasadil.
Telefon ukazoval číslo. Ani jej neměl Alexandr v paměti telefonu, takže neviděl jméno, ale jen číslo. Začínalo trojčíslím 602. Nevěděl, jestli se mu to chce brát. Určitě to jsou ti podvodníci z té seznamky. Zaplatil jim spoustu peněz a nic z toho. Jen z něj tahají další a další peníze.
Nechtělo se mu to zvedat. Určitě to jsou oni. Šejdíři. Samotu na ně!
Nebo je to Robert. Ten starý páprda z kostela. Byl to velký omyl, když se nechal Alexandr nedávno přesvědčit, aby šel do kostela. Nikdy v Boha nevěřil. Ale že jsou ty Vánoce, že jo, tak Alexandr šel.
Robert se radoval, že má nějakou duši, ale Alexandr se modlil dost chabě. Navíc si celou dobu přál jedno jediné přání. Nebýt sám.
Alexandr je strašně sám. Strašně moc. Děti jej zavrhly. Vlastní děti. Ano, rozvedl se, když byly malé. Ale proto, že s manželkou, jejich matkou, si nerozuměl. Vůbec. Všechno vyprchalo. Našel si milenku. Ale nebyla to milenka jen na sex. Nová životní partnerka. Také byla vdaná. Měla manžela. Ale také jim to neklapalo. Jmenovala se Dagmar, neboli Dáša.
Když se o její existenci dozvěděla Alexandrova manželka, podala žádost o rozvod. A jako správná zhrzená manželka nakydala před dětmi na Alexandra kýble špíny.
Odstěhoval se. A s dětmi se potkával co nejčastěji. Nechtěl o ně přijít. Jen nevěděl, jak se v dané situaci chovat. Platil alimenty, děti si bral, jenže exmanželka stále házela své jedovaté sliny a nakonec se děti postupně odcizily. Pouto se přetrhlo.
Alexandr měl novou partnerku, Dášu, jenže ta se ne a ne sama rozvést. Fakt.
Bydlel po ubytovnách a pronájmech, nakonec dostal vlastní byt, dědictvím po rodičích. Ale Dagmar stále ne a ne podat žádost o rozvod.
Trvalo to deset let. Deset roků ona pendlovala mezi Alexandrem a svým manželem. Ke kterému již prý nic necítila. Jenže pak on dostal rakovinu, ona se rozhodla, že TEĎ jej přece nemůže opustit. Dva roky to trvalo. Zemřel. A pak dostala rakovinu ona a zemřela taky.
Alexandr zůstal sám. Bylo mu těsně před šedesátkou. Vnoučata viděl jednou ročně. Stejně tak děti. Když vyrostly, každý bydlí na jiném konci světa. A baví se spíše s matkou, nežli s ním. Dalo by se říci, že Alexandr vsadil na špatnou kartu.
Alexandr je strašně sám. Strašně moc. Už dlouho.
„Co sis přál, to se ti splní!“ ujišťoval jej Robert v kostele a ptal se: „Přijdeš zase? Teď v neděli? Nebo na Půlnoční?“
„Když mi bude dobře, tak ano“ zalhal Alexandr a později se vymluvil na chřipku. Neuměl lhát, ale také neuměl odmítat.
Robert pak volal ještě asi třikrát. Ale Alexandr to nezvedl. Nevěděl, jak mu říci, že nikam nechce. Nechce ani Boha, ani Ďábla, chce jen nebýt sám. To je všechno. Nebýt uzavřen do té samoty toho špatně uklizeného bytu. Do toho zoufalství televizního programu s nahraným smíchem. Do té prázdnoty stěn. Nechce si vařit sám pro sebe, umývat nádobí po sobě, nemít komu říci, když na obloze uvidí duhu. Nechce Boha, chce člověka.
Telefon stále zvonil. Alexandr věděl, že když to teď nezvedne, tak Robert zavolá zase. Už mu to řekne! Rozhodl se. Řekne mu to! Ať už nevolá!
Alexandr byl na seznamce. Hledal ženu. Ale jen z něj vytáhli peníze za registraci a tu a tam mu volali, že za dalších 2500 korun mu pošlou několik dalších mailových adres s vhodnou adeptkou. Ale nikdy nic nevyšlo. Na maily mu nikdo neodpovídal, nebo (podle Alexandra) si psal s nějakým nastrčeným člověkem z té seznamky.
Jestli něco Alexandr nebyl, tak nebyl typ na seznamování. Nikdy. A už vůbec ne nyní, ke stáru. Manželku poznal v práci a na stejném místě i Dagmar.
Zvedl ten zvonící telefon. Ještě před tím se podíval na stůl. Na ten stůl, u kterého před chvílí seděl. Pak se k němu vrátím! Rozhodl se. Zvedl telefon.
„Prosím, Babiš,“ řekl. Co on si za to jméno vytrpěl. Bylo marno vysvětlovat, že jeho příjmení pochází z polštiny, že je to původně psáno Babisz. Když se někde představil, téměř pokaždé se našel někdo, kdo zahlásil něco vtipného. Alexandr, který je přirozeně uzavřenější povahy se pak styděl někde se dokonce i představovat.
„Dobrý den,“ ozval se milý ženský hlas a pokračoval: „Omlouvám, jestli ruším v tento den, ale…hovořím prosím s panem Alexandrem Babišem?“
„Ano,“ řekl Alexandr potichu.
„Tady Jarmila Procházková z agentury HHMJK pro výzkum trhu. Měl byste prosím čas odpovědět nám na několik otázek a zúčastnit se tak tohoto monitorovaného telefonátu, kde nás budou zajímat vaše nákupní zvyklosti?“
Alexandr nechápal. Co po něm chtějí? A proč mu volají? Teď? Ale byl sám. Dlouho mu nikdo nevolal. Dokonce měl radost, že někdo volá. A tak řekl: „Ale ano, proč ne? Povídejte!“
„Výtečné, děkuji. A jen dodávám, že vaše monitorované odpovědi jsou anonymní a nebudou přiřazeny konkrétnímu spotřebiteli. Tak tedy, můžeme začít?“
„Ano,“ řekl Alexandr a posadil se do křesla.
„Nejprve prosím vás věk?“
„67,“ řekl on.
„Děkuji. A nyní, slyším, že jste muž. Jste ženatý, svobodný, ovdovělý,“ ptal se ženský hlas.
„Rozvedený,“ špitl Alexandr smutně.
„Ano. Výtečné. Děkuji. A nyní, kde žijete? Město nad 1000 obyvatel, město…,“ chtěla mluvit dále, ale Alexandr ji přerušil: „Praha,“ řekl.
„Výtečné, děkuji. A nyní kolik osob žije s vámi ve společné domácnosti?“
„Jsem sám,“ řekl Alexandr.
„Takže jeden plus nula. Paráda. Děkuji moc. A nyní k samotným dotazům. Tak tedy: podle čeho si vybíráte svého telefonního operátora? Mám tady možnosti: cena, kvalita, pokrytí, doporučení v rodině, reklama, jiné,“ ptala se žena na druhém konci linky a Alexandr odpověděl: „Já nevím. Kdysi dávno to měla Dagmar. Stejného operátora. Tak jsem si vzal, jako měla ona.“
„Aha, takže na doporučení. Doporučení v rodině? Ano?“
„Dagmar byla moje partnerka. Rozvedl jsem se kvůli ní,“ posmutněl Alexandr.
„Ano. Ano. Tak tedy doporučení? Takže. Je ten, kdo vám operátora doporučil, podle vás, NYNÍ se svou vlastní volbou operátora spokojený?“
„Dagmar zemřela,“ řekl Alexandr.
„Promiňte. To jsem nevěděla. Tak jinak. Kolik měsíčně utratíte, přibližně za telefonické služby. Bez SMS a datových tarifů!“
„Za telefon? Asi dvacet korun,“ řekl Alexandr.
„Aha. A když započítáme i SMS a datové tarify, tak vaše útrata činí kolik?“
„Pořád dvacet. Asi tak,“ řekl Alexandr.
„Copak vy nikomu nevoláte? Nepíšete?“ zeptala se trochu neprofesionálně žena na druhém konci a dodala: „To každý volá vám?“
„Já nikomu nevolám a ani mě nikdo nevolá, já jsem zůstal úplně sám. Na celém světě,“ řekl Alexandr.
Chvilka ticha. Pak žena promluvila: „Takže další otázka: Co by vás nalákalo k tomu, abyste si koupil nový telefonní tarif? A) větší objem SMS, b) větší objem dat c) větší objem volných minut?“
„Nevím, asi nic,“ řekl po chvilce přemýšlení Alexandr.
„Vy opravdu moc nevoláte, že?“ konstatovala žena a Alexandr přikývl.
„Náš průzkum je zaměřen na lidi, kteří volají. Takže já vám poděkuji a rozloučím se a popřeji hezký den,“ řekla ona paní a Alexandr promluvil: „Počkejte, prosím. Počkejte. Jak se jmenujete?“
„Jarmila Procházková, to už jsem řekla,“ řekla ona.
„Jarmilo. Můžu Vám tak říkat?“
„Ano? Je něco v nepořádku?“
„Máte děti?“
„Prosím?“
„Já mám děti. Víte? Dvě. Vidím je jen na Vánoce. Ale letos nějak zapomněly. Nepřijely. Syn bydlí v Kanadě, dcera v Portugalsku. Nikoho nemám. Nevadí vám, že vám to říkám? Já zůstal úplně sám.“
„Náš průzkum trhu, pane Babiš, je ukončen. Děkuji vám za účast v něm a přeji úspěšný příští rok. Děkuji jménem agentury HHMJK specializující se na výzkum trhu,“ řekla žena a dodala: „Na shledanou,“ a zavěsila.
„Jarmilo, já ještě chtěl říci,“ začal mluvit Alexandr, ale už byla linka přerušena.
Alexandr seděl v křesle. Díval se před sebe. Mobil odložil na stolek vedle. I brýle.
Nevěděl, proč to říkal. Proč říkal to o těch dětech? Možná proto, že byl strašně moc sám. Nikoho nemá. Nikoho nezajímá. Nikdo jej nemá rád. Stáří je strašná část života!
Najednou opět zvoní mobil. To budou děti!
Alexandr sahá pro brýle. Nějaké jiné číslo. 777 začíná. Zvedá to: „Prosím, Babiš,“ říká.
Ticho.
„Haló, Babiš, prosím, kdo volá?“ mluví Alexandr.
„Dobrý den. Tady Štěpánka. Štěpánka Znamenáčková,“ ozval se ženský hlas a Alexandr se ptá:„Kdo jste?“
„Já jsem s vámi teď mluvila.“
„Vy?“
„Ano. Představila jsem se jako Jarmila Procházková,“ řekla.
„Nechápu. A kdo tedy jste? Procházková, nebo Znamenáčková?“
„Jsem Štěpánka Znamenáčková a tohle je můj soukromý mobil. V práci se představuji jako Jarmila Procházková. Jsem telefonistka. Mám volno. Pauzu. Tak jsem vám zavolala. Přišel jste mi takový smutný. Já se nesmím vybavovat o soukromých věcech. Ale měla jsem pocit, že jste takový smutný. Nezlobíte se,“ zeptala se.
„Já? Proč? Nezlobím. Proč bych se zlobil, Jarmilo, tedy Štěpánko?“
„Víte, já to normálně nedělám, tohle je vlastně poprvé, kdy někomu takhle volám, ale jak jste se ptal na ty děti, víte,“ hovořila a Alexandr přitakal: „Ano, jestli máte děti?“
„Mám. Dvě. Ale jsou už velké. Žijí každý v jiném koutě země. A moc se se mnou nestýkají, nejsem pro ně dost dobrá“ řekla.
„Já to mám stejné,“ rozvyprávěl se Alexandr o dětech. Štěpánka vyprávěla o svých. O tom, jak byla na tyhle Vánoce sama:
„Já taky,“ přitakal Alexandr a Štěpánka opět povídala. Mluvili spolu deset minut. Pak řekla, že je konec pauzy. Rozloučila se, řekla, že si mohou někdy zavolat a zavěsila.
Venku zářil měsíc. A přesto měl Alexandr pocit, že v tom světě plném lidí, náhle našel člověka.
„Podvodnice!“ řekl Robert, když se druhý den u Alexandra zastavil, aby jej pozval do kostela osobně a Alexandr mu řekl, co zažil.
„O co mě tak může obrat? O stáří?“ zeptal se Alexandr a dodal druhou otázku: „Nebo o samotu?“
„O úspory! A o byt!“
„Mám špatné zuby a nemám deset tisíc na spravení. Co by si u mě asi tak vzala?“
„To ona ale neví!“ hlásil Robert a zvedl varovně prst: „Nech si vyměnit telefonní číslo a zámky ode dveří!“
„Proč zámky?“
„Podvodníci jsou dneska vynalézaví!“ varoval Robert a zval Alexandra do kostela.
Alexandrovi to nedalo. Zavolal jí. Hned druhý den:
„Dobrý den, Štěpánko. Tady Alexandr. Včera jsme spolu mluvili. Nezlobíte se, že volám?“ zeptal se. Nezlobila se. Povídali si 36 minut. Než došel Alexandrovi přednabitý kredit.
„Jé já nemám kredit, musím končit,“ vykřikl a telefon se přerušil.
Volala okamžitě zpět: „Já to mám neomezené!“ řekla ona, a tak si volali další dvě hodiny. Pak Alexandr vybil i baterku a rozhovor byl u konce.
„Vám to nějak sluší, pane soused,“ řekla Alexandrovi sousedka z druhého patra, když jej viděla jít na nákup. Alexandr se celý narovnal. Ne teď. Ale postupně. Po každém telefonátu se Štěpánkou byl rovnější a rovnější. Povídali si o všem. O rodině. O životě. O výhrách i prohrách. Volali si ob den!
Alexandr věděl, že je jí 51 roků. Že má za sebou svoji historii a dokonce byla (světe zboř se!) 6 měsíců ve vězení. Ukradla v práci tržbu. Kdysi. Měla toho za sebou dost. Vyprávěla o svém životě a Alexandr seděl jen v křesle a poslouchal.
„Byla jsem mladá a hloupá, teď už jsem jen hloupá,“ smála se.
Měla krásný smích.
Nic z toho, co by možná mělo Alexandrovi vadit, mu nevadilo. No a co, že seděla? No a co, že je jí 51 a začíná v Praze v podstatě od nuly? No a co, že dělá za pár šupů telefonistku. No a co? No a co?
Měli za sebou osm telefonátů. Pořádně dlouhých. A Alexandr sám od sebe řekl tu větu „Pojďme se někdy sejít!“
Chtěl jí poznat. Chtěl ji vidět. Když se jej v jednom z minulých telefonátů zeptala: „A jak vlastně vypadáš?“ (ano, už si tykají), tak odpověděl: „Kamarádi říkají, že jako Bartoška. Jen jsem trošku hezčí,“ nepředpokládal totiž, že se třeba někdy uvidí. Ano, Alexandr byl podobný hvězdě stříbrného plátna. Ale nevypadal jako Bartoška, ale spíše jako Marián Labuda. Byl možná trošku vyšší, ale zase podstatně chudší a možná i méně vtipnější.
A teď navrhl setkání. A trne tady, zda ona přijde.
„A jak vypadáš ty?“ zeptal se jí tehdy do telefonu.
„Já jsem normální ženská,“ řekla ona, a když naléhal, aby řekla, jak vypadá, aby se připodobnila, řekla: „Říkají, že jsem podobná Magdě Vašáryové. Ale kdo ví? Lidi se mohou plést!“
Nepletli se!
Uviděl ji a hned ji poznal. Rozhlížela se po kavárně. Přišla mírně pozdě. Vstal. Nesměle zamával rukou. Ona jej uviděla. Bože! Jak je krásná! Alexandrovi bylo jasné, že na tuhle ženskou nemá! On, stařec nad hrobem, chudý, nemocemi prolezlý. A ona? Stále ještě fešanda, co možná má nějakou tu vrásku, ale vypadá dokonale!
„Ahoj,“ řekla.
Mám jí políbit ruku? Nebo na tvář? 67 letý Alexandr byl v koncích. Myšlenky mu létaly sem a tam. Co dělat? Jak se chovat? Být galantní? Vtipný? Nebo oboje? Být za světáka, nebo za skromného? Nakonec se rozhodl pro políbení ruky. Ale zrovna v okamžiku, kdy si ona sedala na židli, takže ji políbil přes svetr na ňadro!
Začala se smát.
„Ty jsi nervózní?“ zeptala se, a když přitakal, řekla: „Já bych měla být. Na kávě s mužem jsem nebyla už dlouho,“ řekla a Alexandr odpověděl: „Ani já,“ pak mu došlo, jak to vypadá a dodal: „Tedy, ne že bych chodil na kávu s muži. S chlapama jen na pivo,“ uvědomil si, že teď to možná vypadá, jako by byl nějaký alkoholik a dodal: „Tedy ne že bych chodil nějak na pivo. Jen tu a tam,“ řekl. Uvědomil si, že teď pro změnu možná vypadá, jako že nepije, jako nějaký asketa, což není pravda, a tak, aby to nevypadalo, že se dělá lepším, nežli je, dodal: „Ale ne, že bych nepil. Umím se pořádně opít. To já pak klidně i zvracím,“ povídal.
„Bože! Co to melu?“ říkal si v duchu.
Ona se usmála a povídá: „Jsi sympatický. Ale zkus chvilku nemluvit, jo? Dýchej a nemluv,“ smála se.
Začali spolu chodit. 67 letý Alexandr a 51 letá Štěpánka! Šílené!
Povánoční Praha byla jejich útočištěm. Tu a tam narazili na ještě otevřený stánek se svařeným vínem. Pili horký nápoj, chodili městem a povídali si. Strašně moc si povídali. Tisíce slov, které již dlouho ani jeden z nich nikomu neřekl, protože neměl komu, tak ty tisíce slov potřebovaly ven. Ty stovky vět. Tuny pocitů a zážitků.
Štěpánka byla tetovaná! Fakt. Na ruce. Měla tam cosi. Měly to prý být stromy a les, ale Alexandr v tom viděl spíše lokomotivu.
„Tobě nevadí, že jsem byla v base?“ ptala se jej.
Ano, nevadilo mu to. Bylo mu to úplně jedno. Chodil s ní po městě. Poslouchal ji. A také vyprávěl úsměvné příhody ze svého života.
„To třeba jednou, ještě když jsem dělal v Kovoprůmyslu, jsme dostali do účtárny pružiny, ale na faktuře bylo napsáno PÉRA, fakt,“ smál se tomu zážitku Alexandr a Štěpánka se smála s ním. Jak vtipná příhoda?
Chodili po městě. Od toho 12.ledna, kdy se potkali poprvé, spolu byli každý den.
Potkali se a jako dva puberťáci šli městem. Štěpánka vůbec neznala Prahu.
„Já jsem z Budějovic, kdybych nemusela, neodjela bych,“ vysvětlovala a Alexandr říká: „No tak super. Ukážu ti krásné sídliště na Proseku. Opravdu skvost!“ a jelo se na Prosek. Nebo chodili centrem. Jedli klobásy u stánků, chodili na točené pivo.
V únoru, měsíc po jejich první schůzce, přijela pouť. Matějská.
„Půjdeme?“ zeptala se Štěpánka.
Šli. Jedli cukrovou vatu.
Alexandr, který trpí závratěmi, šel se Štěpánkou dokonce na labutě. Sice v rámci kompromisu trval na tom, že páku bude ovládat pouze on, ale když vylezli, byl na sebe náležitě hrdý. Smáli se na celé kolo.
Cítil štěstí. Takový nával štěstí, jaký už dlouho ne. Alexandr uchopil Štěpánku a začal ji líbat. Přede všemi, na pouti. Strašně moc to chtěl udělat. Tak to udělal. Na co čekat?
„Fuuuuj,“ vykřikli jacísi mladíci, co šli kolem a dodali: „Ten dědek olizuje tu bábu! Prasata!“
Ano. Měli sex. Tenkrát po té pouti. Poprvé spolu. A nestálo to za moc. Oboustranně.
Alexandr se tak bál, že NIC.
„To nevadí, to se stává! Mně to nevadí,“ říkala Štěpánka.
Zkoušel to, ale nic. Potřebné části Alexandrova těla neměly příslušnou tvrdost.
Vzdal to. Leželi vedle sebe, povídali si. Smáli se. A pak, najednou TO přišlo. Z ničeho nic. DVAKRÁT!!!!! Fakt!!!
Alexandr si ráno při holení zpíval tak nahlas, že soused od vedle bouchal na stěnu. Bylo 06:35 a Štěpánka musela do práce.
„Nastěhuj se ke mně,“ požádal ji po nějaké době. Nebyl ještě ani konec února. Poprvé se viděli před 6 týdny.
„Myslíš?“ zeptala se ona.
„Jo, myslím. Není přece nač čekat? Já už toho tolik před sebou nemám.“
„Jsi magor, okrade tě!“ řekl mu Robert a dodával: „Už bys mohl mít rozum!“
„Možná, že právě dokazuji, že jej mám!“ řekl Alexandr.
„Ta ženská bydlí na ubytovně. Co myslíš, že od tebe čeká? Bydlení!“
„No a?“ odpověděl Alexandr. Ale věděl, že to tak není. Věděl samozřejmě, že Štěpánka nemá kde bydlet. O tom se už mnohokrát bavili.
Ale viděl ty její oči. A věděl, že v nich není ta vypočítavost, kterou jí mnozí přisuzují.
„Jak no a?“ diví se Robert a Alexandr říká: „Tak nemá kde bydlet. I kdyby to tak bylo, jako, že není, tak ona mi dává mnohem více, nežli já jí!“
„Je to vypočítavá ženská! A nepustí tě na cestu k Bohu!“ namítl Robert a Alexandr říká: „Ale právě tenkrát v kostele já si ji přál. A krom toho, nic ti do toho není! A hotovo!“
Sestěhovali se.
Starý chlap a ženská relativně ještě k světu.
Uběhlo deset týdnů od toho telefonátu, kdy se slyšeli poprvé. Tak málo.
Dívají se na zprávy. V televizi.
„Něco, co se dá nazvat zázrakem, se stalo v Norsku. V tamních horách po pádu malého sportovního letadla, přežila celá tříčlenná posádka deset týdnů bez pomoci v divoké přírodě, v mrazu, záchranáři je našli dnes dopoledne, vyčerpané, ale bez zranění“ říkala Lucie Borhyová a Štěpánka povídá: „Deset týdnů? To spadli, když jsme si telefonovali poprvé,“ usmála se a dodala: „Zázraky se dějí!“
Alexandr letěl myšlenkami zpět. Ne deset týdnů zpátky. Ale ještě dál. Před deseti týdny byly Vánoce. Ale Alexandr letěl v myšlenkách někam na konec listopadu. Na jeho návštěvu u doktora. U praktika.
„No jo, pane Babiš. Mimochodem máte něco společného s panem Babišem?“
„Ne, nemám, řekl do půl těla svlečený, rezignovaný Alexandr.“
„No jo, pane Babiš. Takže vy tedy nemůžete usnout?“
„Spím špatně,“ zalhal Alexandr. Ta lež, to byla součást jeho plánu.
„No, něco vám napíšu. To víte, ve vašem věku už toho moc nenaspíte,“ řekl doktor a Alexandr povídá: „Až v hrobě, že ano?“
„Ále, dejte pokoj. Tak, co vám napíšeme?“
„Něco hodně silného, prosím,“ řekl Alexandr.
„Tak zkusíme tyhle?“ řekl doktor a Alexandr mu koukal přes rameno a povídá: „Ty jsou slabé, ty jsem zkoušel. Něco silnějšího, prosím,“ řekl. Nikdy v životě ovšem žádné prášky na spaní nezkoušel.
„No, tak jo. Tak dáme tyhle. Ale opatrně s nimi! Je to dryák. Půlka pilulky bude stačit. A spíte jako nemluvně. Jako nemluvně!“ řekl doktor.
Na Štědrý večer si Alexandr dal na talířek deset prášků. Pak přidal pro jistotu dalších pět. Připravil sklenici s vodou. Věděl, co chce udělat. Věděl to moc dobře. Ale rozhodl se počkat. Jestli se neozvou děti. Přece jen, je Štědrý den.
Neozval se nikdo. Vysílením z toho všeho, napůl zoufalstvím, usnul Alexandr u toho jídelního stolu.
25.prosince se probudil. Hlavu opřenou o stůl. Mnul si oči. Zíral několik hodin na telefon, zda někdo nezavolá. Neozval se nikdo. Pojedl rohlíky, pak si uvědomil, že si předevčírem koupil bramborový salát. Dal si jej. A večer se posadil u stolu k talířku s prášky. Bylo 25.prosince večer. Neozval se ani syn, ani dcera. Venku svítil měsíc.
Shrnul si prášky do dlaně. Podíval se na hodiny. 16:14. Digitální budík ukazoval čas.
Moje šťastné číslo je 16, pomyslel si. V 16:16 to udělám! Rozhodl se. Byl pevně rozhodnut.
V dlani svíral hrst prášků. V 16:15 se ozval mobil.
„To budou děti!“ zaradoval se Alexandr a neopatrným pohybem nechtěně rozbil skleničku s vodou, co měl připravenou na stole. Sklenička se rozbila a střepy se válely na linu v kuchyni. Alexandr si jich nevšímal.
Alexandr se nyní podíval na Štěpánku. Pak se kouknul na prášky na spaní. Byly uklizeny. V tubě, mezi léky. Odpočívaly a sladkou smrt, kterou představovaly, vystřídal sice nečekaný, ale o to větší pocit z radostného žití.
„Ano, zázraky se dějí,“ řekl.
„Jak mohli deset týdnů přežít v divočině? To je Boží zázrak! Jak to mohli přežít?“ divila se Štěpánka.
„Netuším,“ řekl Alexandr, přišel k ní a objal ji zezadu: „Miluji tě,“ řekl. Uvědomil si, že tuhle větu neřekl již mnoho roků. Tak ještě dodal: „Ty jsi Boží zázrak!“
Váš Vasil Kladívko
