Článek
Chápu (a asi nejsem sám), že vláda v současném složení by nejraději veřejnoprávní média zrušila, ale protože je to nereálné, nabízí se možnost jejich zásadního oslabení. Lidově řečeno vytvořit na ně bič ve formě financování.
Do vládního prohlášení si vláda zapsala, že zrušení poplatků uleví chudým lidem, kteří prý ani televizi nesledují nebo nemají (nejspíš ji mají v mobilu, protože mobilů, resp. aktivních SIM, máme mnohem, mnohem víc, než obyvatel, což je asi následek Fialovy bídy). Motostrana sice měla v předvolebních slibech úplný opak (zachování systému financování), ale to bylo zřejmě jen proto, že o její činnosti média tehdy nemohla psát, protože žádná neprobíhala. Po skandálních lapsusech na jimi vedených ministerstvech se situace obrátila a napadání nezávislých médiích je denní činností Macinkovy Turkostrany až se zdá, že na úkor pracovní činnosti pro stát.
Co mě ale překvapuje, je to, že se vláda nebojí přístupem k tomuto zákonu odhalit, jak chaotická vytváří rozhodnutí a jak amatérsky jedná. První Klempířův pokus na jaře neprošel ani v rámci vládní koalice (!) Druhý pokus se podařil způsobem, který nelze ani se zavřením obou očí označit jinak, než „pokoutně“. Příznačné je, že Okamura přitom bez důkazu hřímá, jak veřejná média pracují proti lidu této země (protože dobře ví, že na půdě parlamentu je imunní i bez hlasování, takže může lhát jako baron Prášil a usilovně tak činí).
Je jisté, že média lze financovat i jinak, než poplatky a řada zemí tak učinila. Vláda ovšem zamlčuje, že se tak stalo po velmi intenzivní a celospolečenské diskuzi. Půvabně proto zní výmluvy, že novým zákonem se „nic nezmění“. Ovšem i méně chápavý jedinec pak řekne: tak proč se to vlastně dělá? Inu protože peníze jsou až na prvním místě. A zrovna v tomto punktu včera veřejně tvrdila paní Vesecká, že stát musí šetřit a snížení rozpočtu médií o 15% je přirozené (moderátor marně podotkl, že za stejné období rozpočet ministerstva vrostl dvojnásobně). Jenže Vesecké nedošlo, že převedení (i když snížených) poplatků na státní rozpočet v něm vytvoří novou položku. To v situaci, kdy vláda tvrdí, že téměř rekordní deficit už není možné snížit, nelze popsat jinak, než že levá ruka neví, co dělá pravá.
Takže si to shrňme: poplatky se zruší, aby se ulevilo chudým (i když dnes neplatí občan, ale domácnost a ty nízkopříjmové jsou osvobozeny), ale deficit rozpočtu vzroste, což pocítí nejvíc právě zranitelné domácnosti. Takovému výsledku po mnoha měsících vládního úsilí nelze zatleskat.
Když způsob přijetí nového zákona v prvním čtení přivedl do ulic statisíce lidí, tak premiér, který se preventivně od tohoto aktu distancoval absencí, najednou vysvětluje, že diskuze přece budou probíhat ve druhém a případně dalším čtení. Jenže podstata diskuze o zákonu spočívá v tom, že se diskutuje předtím, než se zákon napíše. Když už má podobu návrhu úplného znění, je na diskuzi pozdě. Takže teď je možné jen teoreticky prostřednictvím opozičních pozměňovacích návrhů vsunout do zákona nějaké pojistky proti ovlivňování médií. A protože možný vliv je nepsaný, ale primární cíl vládního návrhu, je zřejmé, že její většina změnám zabrání.
Na závěr si dovolím předestřít jak se rozdíl ve financování média projevuje v praxi. V komerční televizi, kterou ovládá jen majitel, nebude žádný moderátor riskovat položením „záludné“ otázky nepřízeň jakéhokoli vysokého vládního představitele. Důvod je prostý: jediný neformální telefonát z vládní strany panu majiteli o nespokojenosti s výkonem redaktora a zmínka o informačním embargu (specializace Motoristů) nebo omezení reklamy státních subjektů povede k tomu, že redaktor bude okamžitě nahrazen. Česky řečeno, žádný zaměstnanec soukromé firmy nebude zpochybňovat výmluvy vládních činitelů a klást skutečně nepříjemné otázky. Naopak do veřejnoprávního média nemůže žádný politik jednoduše „zavolat majiteli“. Musí složitě ovlivňovat složení kontrolních orgánů nebo zákulisně hledat ovlivnitelný článek ve služební hierarchii a to je běh na delší trať s nejistým úspěchem. Převedení financování veřejnoprávních médií na stát způsobem, jaký navrhuje vláda, dává politikům o něco větší prostor k manipulacím a je pochopitelné, že se tomu občanská společnost brání.
