Článek
Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu povzbuzeno úspěšným obsazením Krymu, které, přestože bylo v rozporu s mezinárodním právem i smlouvami zavazujícími Rusko k zachování celistvosti Ukrajiny, vyvolalo jen vlažný ohlas zemí OSN - víceméně jen silná slova a sankce, které však byly poměrně snadno obcházeny. Navíc země bývalého východního bloku byly zcela závislé na ruských palivech a ještě několik let přispívaly na válečné operace svými nákupy.
Když se na Ukrajině schylovalo k jednoznačnému příklonu k demokracii a tedy budoucí prosperitě, cítila se Moskva, jako impérium vládnoucích kruhů a oligarchů, pochopitelně ohrožena. Jazyková bariéra byla minimální a hrozilo masivní šíření demokratických principů i do samotného Ruska. Svými smyšlenými „zprávami“ ruské vysílání dokázalo společně s vojáky „na dovolené“ vyvolat nepokoje na východě Ukrajiny, které vyústily v občanskou válku a nelegální vyhlášení samostatnosti odtržených území.
Invaze do Ukrajiny byla naplánovaná jako blesková akce spočívající v obsazení mocenského centra a dosazení proruských sil, které na Ukrajině zbývaly z minulosti. Jenže akce selhala kvůli podcenění Ukrajinské armády, která společně s obyvatelstvem prošla od obsazení východní části země separatisty něčím jako národní obrodou. Invazní síly, které postupovaly mimo jiné i z Běloruska, se musely stáhnout, protože na delší boje neměly zásoby.
Aktuálně je konflikt ve fázi stagnace, protože Rusko nemá sílu porazit bránící se zemi vojensky. Proto se snaží za každou cenu oslabit podporu Ukrajiny, kterou jí zatím poskytují demokratické země. Za tím účelem provádí diverzní akce, dezinformační kampaně i diplomatické aktivity, které lze oprávněně přirovnat k dřívější „studené“ válce (která ostatně po dobu svého trvání měla také několik „horkých“ incidentů).
Ukrajina odolává za cenu vydatné pomoci ze zahraničí, která zatím i přes nečitelné až proruské chování amerického prezidenta stále trvá. Rusko svým trvalým tlakem na Ukrajinu vyčerpává svůj omezený průmyslový potenciál (přesněji neudržitelně zatěžuje civilní sektor vojenskou výrobou). Významným dokladem této situace je stav, kdy samotný agresor potřebuje vojenskou i hospodářskou pomoc jiných diktátorských režimů.
Za takové situace se zdá nemožné, aby Rusko vyvolalo konflikt se silnějším protivníkem. Ovšem Rusko je mistrem světa v popírání svých aktivit a utajování své role v mnoha minulých válečných konfliktech. Nikdo neumí vyloučit, že Rusko neobětuje svou vlastní ponorku s „vysvětlením“, že se jí zmocnili vojáci zmanipulovaní západem. V takovém případě by měl svět „plné ruce práce“ a Rusko větší naději na získání Ukrajiny. V tomto ohledu lze jen doufat, že Putin nezmění svůj názor, že jeho země vydrží stávající tlak déle než Ukrajina a pokud bude udržovat dosavadní taktiku, dočká se vítězství. S malou dávkou fantazie však lze předpovídat, že flexibilita a možnosti demokratických sil jsou větší, než schopnosti diktátora podporované jen jeho přisluhovači a pasivně přijímané většinou společnosti. Motivace ukrajinské armády je mnohem větší než motivace žoldáků, z nichž mnozí mají oprávněné podezření, že slouží jen jako nástroj na jedno použití. Ovšem některé postoje příznivců Ruska v Evropě i jinde dávají tušit, že není málo vojáků, kteří věří, že dobýváním cizího území brání svou vlast. Už jen z tohoto pohledu je zřejmé, která strana má blíž k pojmu „fašistická“.
Protože Putin je nejvyšší (a neomezený) velitel ruské armády, je jasné, že ukončením konfliktu by přiznal svou vinu, za jeho rozpoutání a to nikdy neudělá. Za ty roky si vyzkoušel, že jeho jaderný potenciál mu umožňuje konflikt prodlužovat bez rizika, že by jiná země Ukrajině pomohla přímo. Proto spoléhá na pověstnou výdrž ruského mužika. Ukrajina však za ty roky pochopila, že nějakou pomoc a podporu dostane, ale ubránit se musí sama. Už dnes napadá cíle daleko za frontou a zdá se, že brzy bude mít také srovnatelné prostředky, jako Rusko, které v počtu takových úderů momentálně vede. To je důležité především v situaci, která je srovnatelná s dobou, kdy Goebbels po více než třech letech války rozvášněným Němcům slíbil „totální válku“ (jako prostředek totálního vítězství). Z historie víme, že od této situace zbývalo do konce války zhruba 26 měsíců. Doufejme, že v tomto případě to bude výrazně méně.
Na otevřený konflikt s NATO nemá Rusko v podstatě žádné volné prostředky, ale samotná představa oslabení protivníka je neodolatelná. Proto bude přibývat diverzních akcí pod třetí vlajkou stejně jako ideologický tlak na obyvatelstvo zejména v EU prostřednictvím elektronické komunikace. Bylo by smutné, pokud by v této „přetahované“ zvítězili lidé nesnášející slogan, že by měla „pravda a láska“ zvítězit nad „lží a nenávistí“.
