Článek
Například pan premiér se tak dlouho oháněl pojmem AntiBabiš, až skončil u koncepce AntiPavel. Lidová moudrost praví, že kdo s čím zachází, s tím taky schází. Obecně to má širší význam, ale v tomto konkrétním případě jde o to, že Babiš veškerou kritiku některý svých činů odmítal tvrzením „nemají nic jiného než AntiBabiš“. To je mimochodem ukázkový příklad přísloví „jeden o koze, druhý o voze“. Kritika se totiž často ozývala nejen od opozice (což je běžné), ale taky od odborníků, nezávislých médií i veřejnosti a byla podložena důkazy. Na to všechno byl jednoduchý a funkční recept (AnitiBabiš), který na jeho fanoušky platil. Zajímavé je také, jak se po změně vlády najednou objevil fenomén ProBabiš, od kterého se premiér distancuje tvrzením ve smyslu „já nic, to oni“ (čti: moji poslanci). A co zmíněná koncepce AntiPavel? Tu nechtěně odhalil sám premiér ve svém osobním „i-vysílání“. Nechal si odborníky vypracovat strategii Jak na prezidenta, který je mu trnem v oku (další lidové rčení) kvůli svému konzistentnímu postoji, protože mu nesmírně komplikuje jeho politické lavírování. Tak mu experti poradili, aby neútočil na prezidenta přímo, protože by tím škodil i sobě, ale aby při každé příležitosti snižoval jeho kredit třeba výmysly, že je něčí loutka. Celá pointa (i lidová moudrost) spočívá v tom, že skončil tak, jak začal, ale v obráceném gardu: dnes premiér nemá proti prezidentovi žádné konkrétní argumenty, proto používá koncept AntiPavel kudy chodí. Ví totiž, že stokrát opakovaná lež se pro někoho stává pravdou. A co lidová moudrost, která praví, že lež má krátké nohy? Ta sice pořád platí, ale většina voličů dá více na emoce než realitu, což dokázalo nespočet studií, a navíc za lež se dnes odsuzuje, pokud vůbec, nanejvýš k omluvě (což premiér už několikrát vyzkoušel).
Ministr zahraničí je zase učebnicovým příkladem lidové moudrosti o kopání jámy jinému. Po vyhlášení „války“ hradu (ze nejmenování Turka) plnil mediální prostor výroky ve stylu „nikdy nepodepíšu prezidentovi cesťák do Ankary“, jen proto, aby přesně to o pár měsíců později musel udělat. Mimochodem, vládní agenda proti prezidentovi stojí na jediném základním kameni (když pomineme mlžení o tom, že má odlišnou zahraniční politiku - prezident dlouhodobě zastává její proevropskou verzi a totéž často tvrdí vláda). Tím základem je nejmenování navrženého nominanta. Co na tom, že to dělali i předchůdci, dnes je to „válka, kterou zahájil prezident“. Pikantní je, že zrovna lidé, kteří razí tuto verzi, současně tvrdí, že Rusko se na Ukrajině brání. Válka totiž prý nezačala napadením Ukrajiny, ale zabíjením Rusů ukrajinskými fašisty (překvapivě byl první mrtvý civilista na Donbasu Ukrajinec). Nuže podle této logiky (která v případě Ruska stojí na smyšlenkách a zkreslených faktech) válku s hradem začala právě vláda, když navrhla skorofašistu na post ministra zahraničí. To jsou ověřitelná fakta, nikoli smyšlenky (jinak by se Turek soudně bránil proti pomluvě, jak v lednu sliboval). A co na to všechno lidová moudrost? Babo raď! Což by mohlo znamenat, že k výslednému úsudku by se hodily znalosti a zkušenosti starších, jenže (ústy bývalého politika): pánové, kdo z vás to má?
