Článek
Nechci opakovat stovky příznaků, které vypovídají nejen o kompetenci, ale i úmyslech nynější vlády (o morálních zásadách se už raději vůbec nemluví). Bohatě stačí jedna epizoda.
Ministr Klempíř předložil zákon, který byl účelový a věcně i technicky zcela zmetkovitý a skončil pod stolem, přestože se jej koalice snažila do poslední chvíle prosadit svou pohodlnou většinou. Ano, byl to návrh zákona „o zrušení koncesionářských poplatků“. Teď je situace jednodušší: nic se prý nezmění, jen se poplatky zruší a platby bude realizovat státní rozpočet. Budiž. Příjmy sice mají být o 15% nižší a zasáhnou do „živého“ rozpočtu organizací, ale to je mimo vnímání běžného voliče. Jenže Klempíř neumí uvést, kde se ty peníze v rozpočtu vezmou. Ale ani premiér nedokáže na otázku, odkud vezme peníze na financování veřejných médií, odpovědět jinak než Klempíř. Přesněji: „Ale my lidem… Lidi nebudou muset platit ty poplatky.“ Podle statistik má většina voličů IQ nad 90, takže by mohli pochopit, že tady něco nehraje. Vláda se sice vehementně snaží všechny problémy svalit na své předchůdce, ale jejich rozpočet rozcupovala a navrhla svůj vlastní, ve kterém položka na financování veřejných médií chybí (přestože prosazovala zrušení poplatků pro některé skupiny už letos).
Realita je přitom prostá. Pan Babiš a mnoho dalších představitelů vládnoucího slepence nemají veřejnoprávní (ani jiná nezávislá) média v oblibě, protože poukazují také na jejich chyby, „přešlapy“ a jiné nedostatky. Proto mají v oblibě vlastní kanály, kde svým voličům předvádějí svou neskonalou dokonalost (která se ovšem míjí se složitější realitou). Tím, jak opakovaně tvrdí, že „novináři lžou“, nepokrytě ukazují svůj postoj ke kritice.
Máme tedy vrcholné představitele, kteří kritiku neunesou a rádi by ji v maximální možné míře omezili. Proto využili chytlavé téma „zrušení poplatků“, jako zástěrku pro omezení aktivit veřejných médií - zkuste si představit, že vám stát sníží příjmy na úroveň roku 2008. V takové situaci by do ulic vyšel snad každý, protože jde o skutečně drtivý dopad. Změna financování (protože rozpočet sestavují politici) potom umožní „soft“ nátlak na obsah zejména zpravodajství. Viděli jsme to nedávno, kdy političtí nominanti v radách zasahovali prostřednictvím vedoucích do obsahu vysílání i do personálního obsazení. Nastane jednoduše situace, jako je např. v parlamentu, kde členové vládních stran navrhují zákony vyhovující premiérovi a ten se tváří, že za to nemůže. Možná, že ne, stačí, když své „kolegy“ může vyměnit bez mrknutí oka a bez odůvodnění. Loajalita včetně proaktivního přístupu je pak spolehlivě zajištěna.
Někteří komentátoři tvrdí, že hodnotit vládu po půlroce je nesmysl, má se to dělat nejdřív v polovině volebního období. Jenže děti hodnotíme ve školách po pěti měsících a nikdo s tím nemá problém. Vláda své dosavadní úspěchy spatřuje ve snížení ceny energií (budou se ale doplácet z rozpočtu, takže skutečná úspora daňových poplatníků je nulová), snížila ceny pohonných hmot (za cenu díry do rozpočtu), zvýšila rodičovský příplatek (který navrhovala už minulá vláda), ale jeho valorizaci nenavrhla. Chlubí se snížením cen potravin (které je často sezónní a bylo dosaženo bez konkrétního vládního zásahu) a nízkou inflací (ale nemluví o vzrůstu cen bydlení).
Většina ekonomů se shoduje v tom, že makroekonomické ukazatele může (jakákoli) vláda ovlivnit buď velmi málo nebo zásadní změnou legislativy (což se v ekonomické sféře za poslední rok nestalo a zřejmě ani nechystá).
Co nejvíce překvapuje na činnosti vlády, je fakt, že věnuje skutečně mimořádné úsilí prosazení změn bez projednání s dotčenými (nejen snaha o potlačení veřejnoprávních médií, ale i rozprášení lidskoprávních a dalších agend na úřadu vlády nebo soustředění se na jedinou z mnoha škodlivých návykových látek). Současně tvrdí, že se vlastně nic nezmění Tady zůstává skutečně rozum stát bez ohledu na to, komu fandíte.
A zábavná pointa na závěr: někdo si dal tu práci a srovnal blahopřání Ústředního výboru KSČ Leonidu Brežněvovi a blahopřání ministra Macinky Trumpovi. I když se mnohá slova liší, podbízivý až patolízalský tón je zcela totožný a pro vládu suverénního státu dost ostudný.
