Článek
Začněme závěrečným hodnocením, které dopadlo nerozhodně. 2 byli pro, 2 proti a 1 se zdržel. Zajímavé vysvětlení svého „zdržení se“ měla jediná zástupkyně mladé generace. Ne proto, že neumí posoudit jednotlivé ekonomické argumenty (to neumí většina z nás), ale proto, že je jí to zcela jedno. Hotovostí prý naposled platila, když jí bylo 7 let. Při bezhotovostní platbě je jí celkem jedno, jestli se účetní jednotky jmenují koruny nebo euro, důležité je mít kredit. Přitom právě národní symbolika je jedním z hlavních důvodů odpůrců eura. Jeho přijetím údajně ztratíme další kus národní suverenity. Je to hloupá pohádka, protože žádná z mnoha zemí používajících společnou měnu, nepřišla o žádnou část své suverenity, jen se shodly s ostatními na společných měnových pravidlech (když už jsou ve spolku, který má společné základní zákony). Mimochodem, „posvátné“ národní symboly jsou nedílnou součástí společné měny, protože existuje euro německé, francouzské atd.
Proč byla debata označena v úvodu za bezúčelnou? Protože většina starší generace se přijetí eura nedožije. Současná vláda nás od přijetí usilovně vzdaluje a pokud by snad budoucí měla tuto snahu, tak ji s největší pravděpodobností „nestihne“ provést. Je totiž evidentní, že vládní elity v této zemi, i když se různě střídaly, nikdy nepřijímaly s nadšením „úkoly z Bruselu“, které směřovaly k vyšší transparentnosti veřejné správy nebo posílení právních jistot občanů. Většinou to bylo až pod hrozbou sankcí. České chápání solidarity totiž spočívá v laskavém přijímání pomoci od jiných, ale poskytování pomoci jiným je většinou vnímáno jako zasahování do suverenity. Takže původní závazek k přijetí eura prý už neplatí, protože „situace se změnila“.
Vraťme se k diskuzi: všichni se víceméně shodli, že lze přednést mnoho ekonomických argumentů pro i proti přijetí eura. Ve skutečnosti jich v debatě mnoho nepadlo. Osobně si myslím, že většina ekonomů (samozřejmě s výjimkou Kovandy a Šichtařové) se kloní k tomu, že výhody převažují a je to spíš politická otázka. Asi nejvýznamnějším argumentem odpůrců bylo nebohé Slovensko. Přijalo euro, ale nestal se z něj ekonomický tygr. A naopak Švédsko má svou měnu a prosperuje (i když odpůrci migrace tvrdí, že to není žádná sláva). Jenže tento argument je zcela lichý, jak upozornil jeden diskutující, protože nezahrnuje analýzu, kde by Slovensko bylo bez eura a kde Švédsko s eurem.
Dalším argumentem byl mýtus zdražení při přechodu na novou měnu. Přestože většina trvá na pravdivosti tohoto výroku, dovolím si odporovat. Na Slovensku byla uváděna celý rok, ne-li déle, vždy cena v původní i nové měně, takže „kouzlo zaokrouhlování“ bylo obtížné provést nebo se týkalo částek menších než jeden cent (je to podobné, jako tvrdit, že naše dnešní ceny končící devítkou jsou klamavé, protože už nemáme haléře – půvabné je, že právě při platbě bez hotovosti tyto virtuální haléře ušetříte). Tím netvrdím, že se za ten rok nezdražovalo, zcela jistě ano, jenže to nebyla vina eura (věnujte tichou vzpomínku našim loňským nebo předloňským cenám). Každý z nás má totiž představu, že dřív bylo líp. Byl mladší, zdravější, měl před sebou delší kus života a i ty ceny byly pocitově nižší. Tvrdá data však většinou odhalí, že je to mylný dojem.
Odpůrkyně eura dokonce připustila, že ekonomické argumenty pro a proti jsou zhruba stejné (žádný z diskutujících nebyl ekonom), ale ona vnímá korunu jako „pojistku“ v případě, že se se eurozóna ocitne v problémech. To je ovšem zase jen pohádka. Eurozóna se dostala do problému v případě finanční krize, když Řecko nezvládalo splácet dluhy. Tehdy všichni odpůrci tvrdili, že jediným možným řešením je vystoupení Řecka z eurozóny (nestalo se). Pokud by prý mělo drachmu, tak by jednoduše devalvovalo měnu. Celá historie by šla zjednodušit do příběhu, kdy Řecko využívalo společnou měnu usilovněji, než bruselské kontrolní mechanismy předpokládaly. Při jejich tvorbě se totiž nepočítalo s balkánskou a středoevropskou mentalitou zneužívat dotace a fixlovat výkazy. Proslulými se staly počítače pro každého školáka, štědré dávky nebo vyplácení důchodů mrtvým osobám. Řecko si žilo nad poměry a doplatilo na to v následujících letech snižováním mezd i důchodů, sociálními konflikty a znatelným poklesem životní úrovně (což je přesně to, co by znamenala devalvace vlastní měny). Dnes jsou kontrolní mechanismy robustnější a k podobné situaci by nemělo dojít. Země eurozóny se sice podílely na splácení řeckých dluhů (a ostatní unijní země nepřímo prostřednictvím jiných aktivit), ale pointa spočívala vtom, že platby, které do Řecka posílaly, putovaly zpět do těchto zemí k věřitelům řeckých dluhů (bankám a fondům). Ve výsledku možná někteří věřitelé získali menší výnos, než čekali, ale nikdo nezkrachoval, dokonce ani Řecko nebo euro (což je víceméně důsledek solidarity a na stejném principu fungují pojišťovny).
Ovšem právě závazky, plynoucí z přijetí eura jsou podle odpůrců hlavním důvodem pro nepřijetí. To by bylo vcelku pochopitelné, pokud bychom obchodovali převážně s americkými a asijskými nebo africkými zeměmi. Jenže naše národní měna je úzce navázaná na eurozónu, i když tomu mnozí nevěří. Drobné kurzové výkyvy koruny vůči euru jsou přirozené a probíhají střídavě na obě strany, ale že by koruna za poslední dekádu významně posílila jsem si nevšiml. Při hypotetické obří krizi eurozóny by euro strhlo korunu okamžitě bez ohledu na její deklarovanou suverenitu.
Dalším z důvodů odpůrců je údajné znehodnocení tuzemských úspor. Zase je to pěkná pohádka, která ovšem nekoresponduje s realitou. Za poslední dekádu tuzemské úspory ztratily kolem třetiny své hodnoty, zatímco ztráty střadatelů v eurozóně byly o hodně nižší. Vzpomeňte, jak před nemnoha lety ČNB intervenovala, aby zabránila hrozící deflaci (posílení) naší měny a zachránila údajně náš export a tím i stovky, ne-li tisíce, pracovních míst. Pěkně se to poslouchá, ale masivní nákup eur a jejich pozdější prodej znamenaly pro národní hospodářství ztrátu vyšších desítek až stovek miliard Kč. Ty inkasovali zahraniční spekulanti na náš úkor. Mimochodem, právě Národní banka je z povahy věci největším odpůrcem eura, protože by znamenalo její konec, přesněji přesun jen několika specialistů do Evropské centrální banky.
Další argument, který zazněl, se týká směnárenství, které u nás generuje miliardový byznys. Nevím, jak vy, ale já znám směnárny pouze v bankách (většinou zahraniční majitelé) nebo pouliční, provozované lidmi zjevně cizokrajného původu. Proto se divím, že strany jako SPD, které protestují proti vyvádění zisků z naší země, stojí důsledně proti euru a nechávají tyto miliardové „úniky“ bez povšimnutí.
Nikdo ze zastánců eura netvrdí, že jeho přijetí nás kouzlem posílí. Jenže být v EU a nemít její měnu nedává jiný než čistě numismatický smysl. Sportovní terminologií je to jako hrát za nějaký tým, ale v jiném dresu (takže vám občas spoluhráč nepřihraje, protože je zvyklý na známý dres). Zatím to vypadá, že k euru nedospějeme nikdy. Stačí jen čekat na „vhodný okamžik“ přijetí, což není proveditelné, protože nikdo nezná budoucí vývoj. Za mě platí, že ať koruna nebo euro, jsou to jen peníze a ekonomická síla každé země závisí především na způsobu vedení jejího hospodářství, který úzce souvisí s politikou, což je na úplně jinou diskuzi.
