Článek
Když běžné věci přestanou být samozřejmostí
Znáš to – voda teče, topení hřeje, dítě jde do školy, chleba je v obchodě. Když něco z toho přestane fungovat, nadáváme. Když všechno funguje, nevšimneme si. Člověk si až děsivě rychle zvykne na komfort, o kterém by jeho prarodiče mohli jen snít.
Kritizujeme frontu na poště. Ale máme poštu. Vadí nám české zdravotnictví. Ale pak si čteme, jak v Americe někdo zkrachoval kvůli zlomené noze.
Uprostřed komfortu – a přesto nespokojení
Možná není problém v tom, že bychom se měli špatně. Možná je problém v tom, že neumíme být vděční. A vděčnost není slabost. Je to schopnost vidět, co máme, ne jen to, co nám chybí.
Psychologové to říkají jasně: nespokojenost roste, když stále srovnáváme nahoru. S těmi, kdo mají víc, rychleji, dřív. Ale zdraví, vztahy, volný čas – to už do porovnání často nezahrnujeme.
Neznamená to být slepí. Znamená to být v obraze.
Není nutné tvářit se, že je všechno skvělé. Není. Ale mezi zatracením a vděčností je velký rozdíl. A obojí může existovat zároveň. Můžeme chtít zlepšení – a zároveň si vážit toho, co už funguje. Není to naivita. Je to dospělý pohled.
Když začneme od sebe
Tahle změna nezačíná u politiků. Ani v médiích. Začíná ve chvíli, kdy se ráno podíváš kolem sebe – a místo frustrace si uvědomíš, že topení jede, děti se smějí, kafe voní, a že dnešek není samozřejmost.
Závěr:
Možná jsme na tom fakt líp, než si myslíme. Možná si jen potřebujeme znovu všimnout. Ne proto, abychom přestali chtít víc. Ale abychom nepřestali vidět to, co už dávno máme. Protože spokojenost nezačíná změnou systému. Začíná změnou úhlu pohledu.
