Článek
Znáte to – dítě umí nazpaměť vyjmenovaná slova, všechny poučky o pádových koncovkách nebo vzorce z chemie. Ale když má vysvětlit, proč se voda odpařuje, nebo najít chybu v jednoduchém textu, selže. Ne proto, že by bylo hloupé, ale proto, že ho nikdo neučí myslet.
Škola jako drezura, ne vzdělávání
České školství je nastavené na drezuru. Od první třídy se děti učí, že jejich hodnota se měří známkou. „Nauč se zpaměti, odříkej a dostaneš jedničku.“ Jenže život není diktát. Nikdo nás nebude hodnotit podle toho, jestli si pamatujeme celou periodickou tabulku. Bude se počítat schopnost poradit si, umět se domluvit, hledat řešení.
Problém je, že systém místo dovedností nutí děti plnit testy. Papírově se tváří, že rozvíjí „klíčové kompetence“, ve skutečnosti ale jede pořád podle starého scénáře: naučit, vyzkoušet, oznámkovat.
Učitelé svázaní osnovami
Není fér svádět všechnu vinu na učitele. Mnoho z nich by chtělo učit jinak – projektově, hravě, propojeně s praxí. Jenže osnovy, inspekce, ministerské vyhlášky a papíry je tlačí do škatulky. Učitel, který se pokusí učit kreativně, riskuje, že bude obviněn z „nedodržení výstupů“.
A tak místo aby děti diskutovaly, experimentovaly a hledaly vlastní cesty, učí se, že nejbezpečnější je držet hubu a krok.
Co to dělá s dětmi
Důsledky vidíme všude kolem sebe. Děti, které se umí nabiflovat na test, ale zhroutí se, když dostanou otevřený problém. Mladí lidé, kteří vědí, že Karlova univerzita byla založena roku 1348, ale neumí vyjednat brigádu, vyplnit složitější formulář nebo sepsat smysluplný životopis.
Místo kritického myšlení se učí poslušnosti. Místo odvahy zkoušet nové věci se učí bát se chyb. A pak se divíme, že dospělí snadno naletí manipulátorům, protože je nikdo neučil ptát se „Proč?“
Selhání celé společnosti
Tohle není jen problém učitelů. Ani dětí. Je to selhání celé společnosti, která se tváří, že starý model školství je pořád funkční. Že stačí známky, maturita a diplom. Jenže to, co dřív fungovalo, dnes už nestačí. Svět se změnil. A naše školy se snaží připravit děti na svět, který už neexistuje.
Kdo má odvahu změnit kurz?
Politici o změně mluví, ale ve skutečnosti se bojí. Rodiče si často stěžují, že je na děti moc učení, ale zároveň tlačí na známky. Učitelé jsou v pasti – mezi vlastní touhou něco změnit a realitou papírů, inspekcí a očekávání. A mezitím utíká to nejdůležitější – dětský čas.
Děti nemají čekat, až se jednou v budoucnu „něco změní“. Ony potřebují školu, která je učí žít už teď.
Otázka pro nás všechny
Chceme dál produkovat generace, které zvládnou test, ale ne život? Nebo konečně přiznáme, že biflování není vzdělávání? Pokud myslíme vážně, že chceme děti připravit na budoucnost, musíme jim dát víc než tabulky a známky. Musíme jim dát nástroje, jak přemýšlet, tvořit a rozhodovat se.
A dokud to neuděláme, budeme se dál divit, proč naše děti umí definovat „kyselinu sírovou“, ale neumí se postarat samy o sebe.
