Článek
Když neexistuje „poslední místo“
Na školních závodech už často neuvidíte diplomy za první, druhé a třetí místo. Místo toho medaile pro všechny – aby se nikdo necítil špatně. Myšlenka hezká, ale výsledek? Děti nejsou připravené na realitu, kde výhra i prohra patří k životu.
Plačeme, když ztratíme bod
Učitelé i trenéři říkají totéž: děti dnes často nevydrží ani malou frustraci. Prohrají v pexesu? Slzy. Nedostanou jedničku? Drama. Nejsou vybrány do týmu? „Nespravedlnost!“
Jenže schopnost prohrát je dovednost. Stejně důležitá jako čtení nebo počítání.
Rodiče chtějí chránit, ale škodí
Mnozí rodiče mají pocit, že když dítě ochrání před každou slzou, dělají správně. Ve skutečnosti mu berou možnost naučit se zvládat frustraci. Dítě, které nikdy nezažije prohru, se ve světě plném zklamání zhroutí při prvním neúspěchu.
Prohra není konec, ale začátek
Kdo se naučí přijmout prohru, získá obrovskou výhodu: odolnost. Ví, že i když to dnes nevyšlo, zítra může zkusit znovu. A to je přesně ta dovednost, kterou dnešní děti často postrádají.
Jak jim to vrátit
- Nebojme se nechat je prohrát. Ať si zahrají hru, kde vítěz je jen jeden.
- Nedávejme medaile za účast. Odměňujme snahu, ne jen samotnou existenci.
- Mluvme o chybách. Naučme děti, že selhání není ostuda, ale krok k úspěchu.
- Buďme příkladem. Když rodič uzná vlastní chybu, dítě se učí totéž.
Generace, která vydrží
Nechceme z dětí vychovat křehké skleničky, které se rozbijí při první ráně. Chceme z nich vychovat lidi, kteří unesou život takový, jaký je – s vítězstvími i pády. Proto je čas přestat uhlazovat každou jejich cestu a začít je učit i prohrávat.
