Článek
Jeden obyčejný den v kabinetu
Seděla v kabinetu a míchala studenou kávu. Usmívala se tím tichým, slušným úsměvem.
„Já už to nějak doklepu do června.“
Tu větu říká třetí rok.
Ráno supl za nemocnou kolegyni.
Druhou hodinu konflikt dvou dětí, které si přinesly z domova větu: „Máma říkala, že si na vás máme stěžovat.“
O velké přestávce pláč na záchodě. Úzkost. Rozvod. Strach říct to nahlas.
Místo oběda telefon s rodičem. Čtyřicet minut vysvětlování, uklidňování, přebírání odpovědnosti za něco, co škola nemůže vyřešit.
Odpoledne dobrovolné doučování.
Ve 23:48 odpověď na e-mail.
Druhý den porada.
„Musíme víc pracovat s well-beingem.“
Ticho.
Empatie bez hranic
Hodní učitelé mají jednu slabinu: svědomí.
Neumí říct ne.
Neumí odejít, když dítě ještě brečí.
Neumí si nastavit hranici, protože jim to připadá jako selhání.
Berou si cizí emoce domů. Večer přemýšlí, jestli mohli reagovat jinak. Cítí odpovědnost i tam, kde jejich role končí.
Empatie bez hranic je obdivovaná.
Zároveň je systémem snadno zneužitelná.
Čím víc unesete, tím víc dostanete.
Až jednoho dne neuneste nic.
Škola drží stát pohromadě. Zadarmo.
Škola dnes není jen místem výuky. Je poslední záchytnou sítí.
Když selhává rodina, zůstává škola.
Když nejsou dostupné psychologické služby, zůstává škola.
Když rodiče nevědí, co si s dítětem počít, zůstává škola.
A kdo to celé drží? Učitel.
Bez navýšení úvazku.
Bez systematické podpory.
Bez právní ochrany, když se věci vyhrotí.
Na papíře máme reformy, strategie a priority.
V realitě máme přehlcené třídy a jednoho dospělého, který má zvládnout výuku, emoce, konflikty i komunikaci s rodiči.
Tváříme se, že to je profesionalita.
Často je to ale jen dlouhodobá sebeoběť.
Školství nestojí na systému. Stojí na obětech.
Na lidech, kteří dělají víc, než je jejich práce.
Na těch, kteří nahrazují služby, které stát neumí zajistit.
Na těch, kteří drží třídu pohromadě, i když se jim rozpadá vlastní energie.
Dokud bude fungování škol závislé na tom, kdo je ochoten jít za hranu svých sil, nebude to stabilní systém.
Bude to improvizace postavená na dobré vůli.
Kdo většinou nevyhoří
Paradoxně to často nejsou ti nejhlasitější, kdo odcházejí.
Ti, kteří mají jasné hranice.
Ti, kteří odcházejí včas.
Ti, kteří neodpovídají na noční e-maily.
Ti, kteří rodiči řeknou: „Tohle řešit nebudu.“
Možná nejsou méně kvalitní. Jen nejsou ochotni být obětí.
A my jsme si roky pletli profesionalitu s obětavostí.
Obětavost je dojemná. Dá se ocenit potleskem.
Ale nedá se z ní dlouhodobě žít.
Ti nejlepší neodcházejí s křikem
Neudělají scénu.
Neobviní vedení ani rodiče.
Nezaplní sociální sítě stížnostmi.
Jednoho dne jen řeknou: „Už nemůžu.“
A my jsme překvapení.
Vždyť byla tak skvělá. Tak laskavá. Tak oddaná dětem.
Ano. Právě proto.
Hodní učitelé nevyhoří proto, že by byli slabí.
Vyhoří proto, že jsou příliš dlouho silní za všechny ostatní.
Otázka nezní, proč odcházejí.
Otázka zní: kolik dalších ještě necháme „doklepat to do června“?
