Článek
Nejde o to, co je „normální“. Jde o to, co dítě zvládne.
Debata o dvouletých dětech ve školce se často vede zkratkovitě. Buď jako nutné zlo, nebo jako moderní řešení pro pracující rodiče. Jenže dítěti jsou tyto nálepky jedno. Pro něj je rozhodující něco jiného: vývojová připravenost.
Dvouleté dítě je stále velmi malé. Potřebuje blízký vztah, rychlou reakci dospělého, pocit bezpečí. Ne všechny děti v tomto věku zvládnou kolektiv, odloučení, hluk, tempo a pravidla školky. A to není chyba dítěte ani rodiče. To je prostě fakt.
Školka není hlídání. A neměla by se tak tvářit.
Často slýchám: „Vždyť si zvykne.“ Ano, dítě si zvykne na ledacos. Otázka ale zní: za jakou cenu?
Mateřská škola není primárně zařízení pro péči o batolata. Je to vzdělávací instituce – byť hravou formou. Režim, struktura dne, počet dětí na učitele, očekávání samostatnosti. To všechno klade na dítě nároky, které dvouleté dítě často ještě nezvládá.
Pokud školku redukujeme na „hlídání, aby rodiče mohli pracovat“, děláme křivdu škole i dětem.
Jsou děti, které to zvládnou. A pak jsou děti, které tím trpí.
Ano, existují dvouleté děti, které jsou sociálně zdatné, adaptabilní a kolektiv jim prospívá. Ale stejně tak existují děti, které:
- často pláčou,
- ztrácejí pocit bezpečí,
- regresují v chování,
- dlouhodobě se necítí dobře.
Problém je, že tyto signály často bagatelizujeme. Říkáme si, že „to přejde“. Někdy ano. Někdy ne. A následky se ukážou až později – v podobě úzkostí, problémů s odloučením nebo chováním.
Společenský tlak není výchovný argument
Buďme upřímní. Tlak na umisťování dvouletých dětí do školek často nevychází z potřeb dětí, ale z potřeb dospělých a nastavení systému.
Ekonomika, kariéra, nedostatek míst, finanční situace rodin. To všechno jsou reálné problémy, ale neměli bychom je vydávat za pedagogickou nutnost.
To, že společnost něco potřebuje, ještě neznamená, že je to ideální pro dítě.
Školka může pomoci. Ale nenahradí raný vztah.
V raném věku je pro dítě klíčový stabilní vztah s jednou či několika blízkými osobami. To žádná instituce – byť sebelepší – plně nenahradí. Učitelky ve školkách dělají maximum, ale nemohou dát individuální péči v míře, kterou malé dítě potřebuje.
To není kritika školství. To je respekt k vývojové psychologii.
Tak patří, nebo ne?
Upřímná odpověď zní: záleží na dítěti, ne na tabulkách ani ideologiích.
Pro některé děti může být školka ve dvou letech zvládnutelná. Pro jiné je to příliš brzy. Problém nastává ve chvíli, kdy z výjimky děláme normu a z potřeby systému pravidlo pro všechny.
Možná bychom si měli položit jinou otázku
Ne: „Kdy už může jít dítě do školky?“
Ale: „Co moje dítě skutečně potřebuje – a co už je jen moje nutnost?“
To není jednoduchá otázka. Ale je poctivá. A ve výchově na ní záleží víc než na tom, co zrovna říká okolí nebo kapacity systému.
