Článek
Každá překážka bolí víc než kdysi
Děti zvládají učivo – dokáží se naučit básničku, procvičit násobilku, porozumět novému tématu. Ale jakmile narazí na nepohodlí, selhání, nebo něco, co není okamžitě zábavné, reagují panikou, zlostí, pláčem.
Není to lenost ani hloupost. Je to neschopnost zvládnout frustraci. A učitel, který jim chce pomoci, se najednou ocitá mezi dvěma extrémy: musí podporovat a zároveň učit, kde každá chyba vnímána jako osobní selhání.
Kde končí podpora a začíná rozmazlování? To je otázka, kterou slyším každý den ve třídě, a její odpověď není jednoduchá.
Jeden den ve třídě: příběh, který se opakuje
Ráno – matematika. Děti mají vypočítat několik příkladů. Jeden chlapec se rozpláče, protože „to nedokážu“. Jiná holčička odhodí tužku, zlobí se a obviňuje spolužáky, že jí „zkazili“ příklad.
Učitelka klidně vysvětluje znovu. Zlehčuje úkol, rozděluje ho na menší části, zkouší motivovat odměnami. Děti ale vyžadují okamžitý úspěch – a trpělivost rychle mizí.
O přestávce hádka. Jeden křik, druhý pláč. Několik minut intenzivní frustrace, kterou je potřeba okamžitě řešit. Žádné dítě nesmí být „samo“. Každý konflikt se vyřeší okamžitě. Učení skrze malé selhání? To už je téměř zapomenutá disciplína.
Odpoledne dobrovolné doučování. Večer odpověď na e-mail rodiče. V hlavě učitele se hromadí úvahy, co ještě mohl dětem vysvětlit lépe.
To není výjimečný den. Takto funguje většina tříd. Takto se formuje dnešní zkušenost dítěte s učením.
Frustrace jako neznámá veličina
Dříve děti musely čekat, pokusit se znovu, naučit se překonávat selhání. Dnes? Nepohodlí je strašák. Jakýkoliv odpor vyvolává stres. „Nedokážu to“ znamená okamžitou kapitulaci.
Děti nedokážou vydržet ani krátkou chvíli nepohodlí. To, co kdysi učitel mohl považovat za „součást učení“, je dnes okamžitě problém.
Učitel se stává tlumičem frustrace místo průvodce učením. Snaží se zabránit každému neúspěchu, protože vidí bolest v očích dítěte – a nechce, aby ji prožilo. Ale právě tím dítěti brání, aby se naučilo překonávat překážky.
Kdo za to může?
Nejde jen o rodiče, ani jen o učitele. Je to kombinace faktorů:
- Přehnaná ochrana doma – každá frustrace dítěte je okamžitě řešena dospělým.
- Pedagogické trendy, které zdůrazňují pozitivní zpětnou vazbu a odstraňování stresu.
- Kulturní posun: pohodlí cennější než náročnost.
- Školní systémy, které přetěžují učitele, aby mohli řešit i psychologické a sociální potřeby, ale neposkytují jim podporu.
Výsledek: děti nevydrží odpor, neumí čekat, selhání je traumatizující.
Učení není jen znalosti
Učení je zároveň zvládání frustrace. Bez toho není samostatnost. Bez toho není odolnost. Bez toho není schopnost čelit realitě života.
Když dítě nikdy nezažije malou porážku, nikdy se nenaučí strategii, jak ji zvládnout. Učitel, který má vše „ochránit“, ve skutečnosti připravuje dítě na větší selhání v životě mimo školu.
Otázka pro rodiče a učitele
Jak učit děti, aby zvládaly nepohodlí, a přitom je nepřetěžovat?
Kde končí ochrana a začíná rozmazlování?
Protože schopnosti učit se a zvládat frustraci nejsou totéž.
Učení zahrnuje selhání. A zvládání selhání je jedna z nejdůležitějších dovedností, které dítě získá.
