Článek
1. Když babička nebyla jen na návštěvu
Ještě před pár desítkami let byla babička přirozenou součástí každodenního života. Hlídala děti, učila je písničky, vyprávěla pohádky a maminky se mohly nadechnout. Dnes je realita jiná – babičky často pracují, žijí daleko, nebo mají vlastní program, do kterého se vnoučata prostě nevejdou.
2. Naše děti vyrůstají jinak
Výsledkem je generace dětí, která tráví čas ve školce od rána do večera, nebo s cizí hlídačkou. Nemají tolik přirozeného kontaktu se staršími lidmi. A maminky? Ty jedou na doraz. Pocit, že všechno musí zvládnout samy, je vede k únavě, frustraci a někdy i k pocitu, že selhávají.
3. Proč jsme na to zůstaly samy
Je to kombinace faktorů:
- Důchodový věk se posouvá, babičky pracují déle.
- Rodiny žijí rozptýleně po republice, ne ve stejném městě.
- Společenský tlak: „dítě je tvoje zodpovědnost, tak se starej.“
- A někdy i samotné babičky, které si chtějí po letech práce užívat svobodu – ne hlídat každý den.
4. Neviditelná cena
Za absenci babiček platíme vysokou cenu:
Ženy balancují mezi prací a péčí, jejich vztahy trpí, děti ztrácejí kontakt s jinou generací. Všichni to vnímáme, ale málokdo si troufne nahlas říct, že nám babičky prostě chybí.
5. Co s tím?
Možná nemůžeme vrátit dobu, kdy žily celé rodiny pohromadě. Ale můžeme hledat nové formy „náhradních babiček“ – komunitní hlídání, sousedskou výpomoc, větší solidaritu mezi rodinami. Protože výchova dětí nemá být nikdy sólový výkon.
Závěr
Jsme generace, která má všechno – pračky, chůvičky, online kurzy – ale často nemá to nejdůležitější: babičku, která obejme, uvaří a na chvíli převezme štafetu. A možná právě proto jsme tak vyčerpané.
