Článek
Nechci ho omezovat. Anebo: Když si rodiče pletou respekt s leností
Nová vlna rodičovství hlásá svobodu. „Nekřičíme. Nenetrestáme. Nerozhodujeme za dítě.“ Vypadá to hezky. Respektující přístup. Partnerská komunikace. Volná výchova. Ale když se podíváš pod tu hladkou vrstvu slov, často tam najdeš něco úplně jiného.
Únavu. Bezradnost. A hlavně – pohodlnost.
Dítě bez hranic není svobodné. Je ztracené.
Respekt neznamená, že se vzdáš role rodiče. Znamená to, že komunikuješ jasně, v klidu, ale přitom pevně. Místo toho vidíme děti, které rozhodují o tom, jestli půjdou spát, co budou jíst, jestli budou pracovat ve škole – a rodiče, kteří to nazývají „autonomií“.
Jenže tříleté dítě nepotřebuje autonomii. Potřebuje někoho, kdo mu řekne „ne“, když je to nutné. A vydrží u toho i přes pláč.
Předstíráme, že dáváme svobodu – ale spíš si kupujeme klid
Někdy za tím stojí dobrý úmysl. Ale často je to jinak:
- Nechci se s ním hádat, tak mu to dovolím.
- Nemám energii se s ním učit, tak řeknu, že na to ještě není připravený.
- Nechce poslechnout, tak to udělám za něj a řeknu, že má ještě čas.
Říkáme tomu respekt. Ale je to ústup. A děti to poznají. A využijí.
Kamarádka místo rodiče
Část dnešních matek se bojí být autoritou. Nechtějí být „zlé“. Chtějí s dítětem vycházet, být blízko. Tak mu raději nikdy neřeknou, že se chová nevhodně. Nechají ho rozhodovat, i když to nezvládá. A každé jeho chování omluví tím, že je „vysoce citlivé“ nebo „své“.
Výsledek? Děti, které nemají základy seberegulace, odolnosti ani pokory. A rodiče, kteří jsou ve skrytu duše vyčerpaní – protože neustálá tolerance bez vedení vyčerpává úplně nejvíc.
Rodič není terapeut. Je průvodce
Opravdu respektující výchova není o ústupu, ale o pevných, laskavých hranicích. Dítě může být svobodné – ale jen tehdy, když se má o co opřít. Když ví, že ty víš, co děláš. A že když padne, někdo ho zachytí, ale taky mu řekne: „Tohle zkus jinak.“
Nechceme přísné rodiče. Ale potřebujeme silné
Moderní rodič často nechce být jako jeho vlastní otec nebo matka. A to je v pořádku. Ale v úsilí nebýt autoritativní jsme přestali být autoritou vůbec. A to je chyba.
Protože dítě bez hranic se necítí svobodně. Cítí se ztraceně.
A dítě, které si musí samo určovat směr, jen protože rodič nechce být „zlý“, není vychovávané. Je ponechané.
