Článek
1. Když bolest není dočasná, ale zbytečná
Naše medicína umí zázraky. Ale ne vždycky. Jsou nemoci, u kterých žádný lék nepomůže. Jsou bolesti, které nevyléčí žádný morfin. A přesto nutíme lidi ležet, dusit se, umírat dlouho, pomalu – jen proto, že můžeme prodloužit život. Ale co když už to není život? Co když je to jen čekárna na smrt, ve které trpí celá rodina?
2. Když bychom zvíře nenechali trpět
U psa nebo kočky neváháme. Když už nezvládne stát, dýchá s námahou a každý den je jen o bolesti, veterinář nabídne eutanazii – a my ji přijmeme. Ne proto, že nechceme zvíře. Ale protože ho milujeme. U lidí se ale soucit často zaměňuje za zbabělost nebo sobectví. Proč?
3. Proč se eutanazie bojíme říct nahlas
Slovo eutanazie v lidech spouští paniku. Strach z toho, že někdo rozhodne za nás. Ale většina žádostí o eutanazii přichází právě od samotných pacientů – ne proto, že se chtějí zabít, ale proto, že chtějí odejít důstojně. Je rozdíl mezi touhou po smrti a touhou nebýt už v bolesti. Jenže ten rozdíl ne všichni chtějí vidět.
4. Kdo má právo říct dost?
Je to citlivé. Nechceme otvírat dveře zneužití. Ale taky nemůžeme zavírat oči před realitou. Každý z nás může jednou být ten, kdo nebude moci jíst, pít, pohnout se, ani dýchat bez pomoci. Budeme si přát, aby naše děti řekly: „Ještě vydrž, bojuj“? Nebo aby nás držely za ruku a řekly: „Mám tě ráda. A chápu tě“?
5. Zasloužíme si důstojný konec
Eutanazie není povinnost. Nemá být zbraní, ale možností. Pro ty, kteří už všechno vyzkoušeli. Pro ty, kteří nechtějí prodloužit poslední měsíce o týdny plné bolesti. Zasloužíme si právo rozhodnout. Ne o smrti – ale o tom, kdy už to přestává být život.
