Článek
Děti se nezměnily. Změnil se svět kolem nich.
Pracuju s dětmi každý den. S těmi, které neumí vydržet chvíli v klidu. Které vás při prvním neúspěchu pošlou „do háje“. Které v hodině bouchají dveřmi, nebo se úplně stáhnou do sebe.
A slyším, jak učitelé, rodiče i veřejnost říkají: „Tohle jsme si my nikdy nedovolili.“
Možná ne. Ale taky jsme nežili v tak přetíženém, hlučném a neklidném světě.
Děti jsou jako houby. Nasávají i to, co bychom jim radši nedali.
Dítě dnes není jen dítětem. Je terčem reklam, algoritmů, tlaků a očekávání. Žije pod neustálým dohledem – ale bez opravdové pozornosti. Slyší, že musí být úspěšné, chytré, klidné, empatické, ambiciózní – ale nikdo mu neukazuje jak.
Když zlobí, neposlouchá nebo se vzdoruje, říkáme, že je „zlé“. Ale často je to jen dítě, které si neví rady. Které nepochopilo, co se od něj čeká. Které se snaží být slyšet – protože má pocit, že ho nikdo neposlouchá.
Ztrácíme děti v překladu mezi světy.
Rodiče často nevědí, co se děje ve škole. A škola často neví, co se děje doma. Mezitím mezi těmito světy chodí dítě – samo, bez mapy.
Některé děti přicházejí do školy už unavené. Jiné hladové. Některé žijí ve stresu, který není vidět. Tlak na výkon, rozvod rodičů, psychické napětí, které neumí pojmenovat. A místo aby jim někdo pomohl, slyší: „Zlobíš. Budeš potrestaný.“
Zlobivé dítě = dítě, které volá o pomoc
Když dítě bouchne, není to vždycky proto, že chce ublížit. Někdy je to proto, že se brání. Že neví, jak jinak ventilovat vztek, smutek, únavu, strach. Když dítě vyrušuje, často tím říká: „Já tu jsem. Vidíš mě?“
Potřebují hranice. Ale taky pochopení. Potřebují řád. Ale taky empatii. A hlavně – potřebují dospělé, kteří je opravdu vidí. Ne jen sledují. Ne jen hodnotí. Ne jen opravují.
Co se z toho dá dělat?
- Přestat dětem dávat nálepky.
Dítě není „zlobivé“. Je možná nezralé, přetížené nebo ztracené. Nálepky nepomáhají – ani jemu, ani dospělým. - Mluvit s dětmi jako s lidmi.
Ne jako s projektem. Ne jako s problémem. Ale jako s někým, kdo má právo na respekt i chyby. - Přiznat si, že ani my dospělí to nemáme jednoduché.
A že někdy na děti přenášíme svůj stres, únavu nebo frustraci. Není to výčitka. Je to výzva k větší upřímnosti.
Na závěr: Dítě není problém, který se má vyřešit. Je to člověk, který chce být pochopen.
Zlobení není chyba systému. Je to někdy volání o pozornost, o jistotu, o lásku. Pokud chceme méně „zlobivých“ dětí, musíme být připraveni být lepšími průvodci. Ne trestat. Ne křičet. Ne rezignovat.
Potřebujeme novou odvahu – ne k přísnosti, ale k opravdovému kontaktu. Protože dnešní děti nejsou horší než ty předchozí. Jsou jen víc samy. A často víc zmatené.
A je na nás, jestli je v tom necháme.
