Článek
Muži se změnili rychleji než pravidla
Dnešní otcové často nechtějí být jen víkendoví pomocníci. Chtějí uspávat, vozit do školky, být u lékaře, znát učitelku jménem. Ne jako výjimku. Jako normu.
Jenže pravidla pracovního světa vznikala v době, kdy péče byla „ženská agenda“. Muž měl vydělávat. Nepřerušovat. Neztrácet tempo.
Formálně se leccos změnilo. Mentálně mnohem méně.
Otcovství jako riziko
Když žena zpomalí kvůli dítěti, okolí to očekává. Když to udělá muž, je to často interpretováno jako slabší ambice.
Muž, který si vezme delší rodičovskou, je pořád rarita. Muž, který pravidelně odchází dřív z práce kvůli dětem, riskuje nálepku méně dostupného. A v prostředí, kde se odměňuje dostupnost, to není detail.
Nikdo to nemusí říkat nahlas. Stačí atmosféra.
Sdílená péče naráží na strukturu
Chceme rovnost v rodině. Ale pracovní model je stále nastavený tak, že někdo musí být flexibilnější. A ten „někdo“ je ve většině případů žena.
Dokud bude běžné, že klíčové porady začínají v podvečer a kariérní postup je spojen s nepředvídatelnou časovou náročností, bude sdílené rodičovství narážet na realitu.
Nejde jen o zákony. Jde o kulturu výkonu.
Tradiční model se rozpadá. Nový ještě nestojí
Starý model byl jasný: muž pracuje, žena pečuje. Byl nerovný, ale přehledný.
Dnes chceme partnerství. Jenže systém zůstal napůl v minulosti. Očekává od mužů nepřerušený výkon a od žen schopnost skloubit obojí.
Výsledek? Přetížené matky. Frustrovaní otcové. A pocit, že rovnost existuje hlavně v prohlášeních.
Co by znamenalo brát otcovství vážně
Ne jako sympatický bonus.
Ne jako marketingový obrázek muže s kočárkem.
Ale jako rovnocennou rodičovskou roli, která má dopad na pracovní nastavení.
To znamená prostředí, kde muž nemusí vysvětlovat, proč jde na třídní schůzku. Kde rodičovská pauza není kariérní stigma. Kde flexibilita není podezřelá.
Otcové chtějí být víc doma.
Otázka je, jestli jsme připraveni změnit systém tak, aby s nimi doma opravdu počítal.
