Článek
Z výjimky se stala norma
Ještě před pár lety platilo, že když učitel řešil vážný osobní problém dítěte, šlo o mimořádnou situaci. Dnes je to běžná součást práce. Úzkosti, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, agresivní výbuchy, rozpadlé rodiny, dlouhodobé konflikty mezi rodiči. Škola je první místo, kde se tyto věci projeví.
Učitel je často první, kdo si všimne, že se něco děje. To je v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy se od něj očekává, že situaci také vyřeší.
Empatie není terapeutický výcvik
Pedagogická příprava učí pracovat s třídou, s výukou, s hodnocením. Učí základní orientaci v psychologii. Nepřipravuje však na dlouhodobou práci s traumatem, krizovou intervenci nebo rodinnou mediaci.
Přesto se realita posunula tak, že učitelé suplují nedostupné psychology i přetížené sociální služby. Často bez supervize, bez podpory, bez času. Mezi dvěma hodinami, během přestávky, večer u e-mailu.
To není rozšíření role. To je její rozmazání.
Škola jako poslední záchytná síť
Když rodina nezvládá situaci, když čekací lhůty na odborníky trvají měsíce, když systém péče o duševní zdraví nestačí, tlak se přirozeně přesune do školy. Je nejdostupnější institucí. Dítě tam tráví velkou část dne.
Jenže dostupnost neznamená kompetenci.
Škola nemá kapacity nést plnou odpovědnost za řešení rodinných a psychických problémů. Pokud to po ní chceme, musíme jí dát odpovídající podporu – dostatek školních psychologů, speciálních pedagogů, funkční spolupráci s dalšími službami.
Bez toho je to jen přesouvání problému.
Co to dělá s učiteli
Největší zátěž není v samotné výuce. Je v dlouhodobém emocionálním napětí. V pocitu odpovědnosti za věci, které přesahují vlastní roli. V nejistotě, zda zasáhli správně. Zda něco nepodcenili. Zda mohli udělat víc.
Tato neustálá pohotovost vyčerpává. Ne dramaticky, ale pomalu. A právě tato pomalá eroze je častým důvodem, proč učitelé uvažují o odchodu.
Ne proto, že by nechtěli pomáhat. Ale proto, že pomáhají bez hranic.
Kde by měla být hranice
Škola má být citlivá. Má umět problém zachytit a nasměrovat. Nemá však nést hlavní tíhu řešení. Odpovědnost za dítě nezačíná u třídního učitele a nekončí u něj.
Dokud budeme předpokládat, že škola zvládne všechno – výuku, výchovu, terapii i nápravu rodinných selhání – budeme dál přetěžovat ty, kteří do ní přišli učit.
A pak se budeme znovu ptát, proč odcházejí.
