Článek
Dvě tváře jednoho dítěte
Rodiče často slyší od učitelů: „Je to radost, úplně vzorný žák.“ Doma se ale odehrává jiný příběh – křik, hádky, odmítání. Nejde o to, že by dítě bylo „falešné“. Spíš to vypovídá o tom, kde a jak cítí bezpečí.
Doma se nebojí ukázat pravé já
Doma je dítě ve svém nejbezpečnějším prostředí. Může si dovolit ukázat i frustraci, vztek a unavenou stránku. Ve škole musí dodržovat pravidla, kontrolovat emoce a „fungovat“. Po návratu domů tlak povolí – a někdy to vybuchne.
Vyčerpaný mozek
Škola je pro děti náročná. Neustálá pozornost, řešení úkolů, snaha vyhovět učiteli i spolužákům – to všechno stojí obrovské množství energie. Po příchodu domů už často nemají mentální kapacitu na další „poslouchání“.
Role rodiče a učitele
Učitel má výhodu v roli autority, která přichází s jasnými pravidly od začátku a bez citového napojení, jaké má rodič. Dítě ví, že vztah s rodičem „něco vydrží“, a proto si dovolí víc. To ale neznamená, že to není třeba řešit.
Co s tím
- Stanovit jasné hranice i doma a důsledně je držet.
- Dát prostor pro ventilaci emocí, ale zároveň učit, jak to dělat přijatelně.
- Plánovat klidový čas po škole, aby dítě mělo prostor „vydechnout“.
- Spolupracovat s učitelem – sdílet zkušenosti a hledat společný přístup.
Dítě, které doma vzdoruje, není „zlobivé“. Je to dítě, které ví, že doma může být samo sebou – se vším, co k tomu patří. Na nás dospělých je, abychom mu pomohli najít rovnováhu mezi volností a respektem.
