Článek
„Učitelé pořád brečí.“ Tahle věta se objevuje pokaždé, když se otevře téma školství. V diskuzích, na sociálních sítích, v hospodách. Má jasný podtext: kdyby byli silnější, mlčeli by. Jenže realita je přesně opačná.
Učitelé nebrečí proto, že by nezvládali práci. Brečí proto, že práce, kterou mají zvládat, už dávno není jen učení.
Učitel už není učitel
Dnes se od něj očekává, že bude zároveň psycholog, sociální pracovník, krizový intervent, mediátor mezi rodiči a dětmi a často i poslední dospělý, který si dítěte opravdu všimne. Bez výcviku, bez času a bez zázemí. A hlavně: bez toho, aby mu to někdo oficiálně přiznal.
Zodpovědnost obrovská, opora nulová
Když se něco pokazí, vina padá dolů. Na učitele. Ne na systém, ne na chybějící odborníky, ne na chaos v pravidlech. Učitel má „zvládnout inkluzi“, „zvládnout chování“, „zvládnout emoce“. Jak? To už se neřeší.
Chaos místo řádu
Školství žije v permanentní reformě. Nové metodiky, nové požadavky, nové papíry. Málo vysvětlení, minimum času, žádná kontinuita. Učitel se znovu a znovu učí plavat v rozbouřené vodě, zatímco mu někdo ze břehu vysvětluje, že by se měl víc snažit.
Veřejnost vidí jen zlomek
Vidí prázdniny. Vidí tabulkový plat. Nevidí večery nad přípravami, konflikty s rodiči, tlak na výkon, ani to, že velká část práce se odehrává zadarmo a v tichu. A když o tom učitel promluví, dostane nálepku stěžovatele.
Proč mluví nahlas
Protože mlčení nikam nevedlo. Protože „vydržet“ už nejde donekonečna. Protože z škol odcházejí mladí lidé a zůstávají ti, kteří jedou na setrvačnost. To není brek. To je varování.
Učitelé nepláčou proto, že by chtěli soucit. Pláčou, protože nesou systém, který se o ně dlouhodobě neopírá. A dokud budeme jejich hlas shazovat jako brečení, bude se situace jen zhoršovat.
Tohle není emoční výlev.
Tohle je realita českých škol.
