Článek
Propadnout dnes patří mezi největší školní hříchy. Je to selhání systému, učitele, školy. Je to stigma. Problém. Téma na poradu, na inspekci, na rodičovskou bouři.
Ale neumět číst? Nerozumět textu? Nezvládat základní početní operace? To už dnes zvláštní poplach nespouští.
Něco se tiše posunulo. A málokdo to chce říct nahlas.
Propadnutí bolí víc než neznalost
Propadnutí je viditelné. Má jméno, papír, razítko. Někdo za něj musí nést odpovědnost. A to je nepohodlné.
Neznalost je tichá. Dá se obejít, zakrýt, relativizovat. Dítě „se snaží“. Dítě „má potenciál“. Dítě „potřebuje čas“. A tak jde dál.
Jenže škola není běžecký pás. Když nezvládnete základy, každý další krok je těžší. A dřív nebo později se to projeví. Jen už ne jako školní problém, ale jako životní handicap.
Od nároků k iluzím
Dřív se říkalo: když něco neumíš, musíš se to doučit. Dnes se častěji říká: hlavně aby ses cítil dobře.
Jenže dobrý pocit bez dovedností dlouho nevydrží.
Škola se postupně změnila v místo, kde se víc řeší, aby nikdo nepropadl, než aby se někdo něco opravdu naučil. Nároky ustupují klidu. Pravda ustupuje pohodě. Výsledky ustupují tabulkám.
A učitelé to vidí. Denně.
Tiché projití je horší než otevřené propadnutí
Propadnutí dává jasný signál: něco nefunguje, pojďme to řešit.
Projít bez znalostí dává jiný signál: všechno je v pořádku.
Není.
Děti, které neumějí číst s porozuměním, se ztrácejí ve všech předmětech. Děti, které nezvládnou základy matematiky, se začnou bát čísel. Ne proto, že by byly hloupé, ale proto, že systém předstírá, že se nic neděje.
A rodiče to často zjistí až pozdě. Když už je mezera hluboká a sebevědomí nízké.
Proč se bojíme propadnutí víc než neznalosti
Protože propadnutí kazí statistiky.
Protože je snadné na něj ukázat prstem.
Protože vyžaduje odvahu říct: tady je problém.
Neznalost se schová lépe. Do individuálního přístupu. Do podpůrných opatření. Do nekonečných plánů, které vypadají hezky, ale realitu nezmění.
A tak vzniká paradox: systém, který se tváří vstřícně, ve skutečnosti dětem ubližuje víc než přísná pravidla.
Kontrolky svítí. Ale my se díváme jinam
Výsledky testů, zkušenosti učitelů, frustrace rodičů. Všechno ukazuje stejným směrem.
Ale místo brzdy přidáváme další reformu. Další formulář. Další vysvětlení, proč to „nejde jinak“.
Propadnutí se stalo symbolem selhání. Neznalost se stala normou.
A dokud tohle nepřiznáme, budeme dál vyrábět generace dětí, které prošly školou, ale nikdy se v ní opravdu nenaučily to, co potřebují.
Možná je čas si položit nepohodlnou otázku:
Nechráníme děti před propadnutím — nebo před pravdou?
