Článek
Když třída není jen o učivu
Stačí se projít kteroukoli školou a uslyšíte učitele, kteří se už dávno nebaví jen o učivu. Mluví o úzkostech, poruchách chování, sebevědomí dětí. A hlavně o tom, že je na ně všechno naloženo: „Já jsem učitel, ne terapeut.“ Jenže v realitě českých škol je role učitele už dávno mnohem širší.
Generace dětí, které se hroutí
Statistiky jsou neúprosné – roste počet dětí s úzkostmi, depresí i sebevražednými myšlenkami. Pandemie tomu dala obrovský impuls, ale problém se prohlubuje dál. Psychologů je málo, čekací lhůty dlouhé a rodiče často nevědí, kam se obrátit. Výsledek? Dítě s problémem končí ve škole – a očekává se, že učitel situaci zvládne.
Učitelé nejsou vybaveni
Je fér chtít po učiteli, aby kromě výuky řešil i trauma dítěte, jeho rodinné problémy a duševní zdraví? Většina pedagogů nemá odpovídající vzdělání ani oporu odborníků. Přesto se do nich vkládá role „první linie“. Jenže to stojí energii, která pak chybí ve výuce. A není divu, že učitelé odcházejí – protože vyhoření je v tomto oboru častější než jinde.
Co se stane, když se to nechá být
Když se děti dusí pod tlakem a školy nemají kapacitu jim pomoct, projeví se to rychle. Agrese ve třídách, šikana, poruchy chování. A to neškodí jen jednotlivci – celá atmosféra ve škole je pak napjatá a učitelé mají pocit, že už učí v minovém poli.
Kde je řešení
Nejde o to, že by učitelé nechtěli dětem pomáhat. Většina to dělá ze srdce, protože jim na dětech záleží. Ale systém to musí pojmout jinak: víc školních psychologů, větší dostupnost odborné péče, reálná podpora pro učitele. Škola má vzdělávat – a duševní zdraví dětí má být v rukou lidí, kteří na to mají kvalifikaci.
Diskuze, která se dnes otevírá, není o tom, zda dětem pomáhat. Ale o tom, kdo to má dělat. Protože pokud stát dál hází všechny problémy na školy, zničí tím nejen učitele, ale i samotnou podstatu vzdělávání.
