Článek
Školy nejsou ostrov. Nejsou ani laboratoř, kde by se dalo všechno svést na učitele, děti nebo „špatné reformy“. Školy jsou přesný odraz toho, jací jsme jako společnost. Naše priority, náš vztah k autoritám, k práci, k pravdě i k odpovědnosti jsou v nich vidět ostřeji než kdekoliv jinde.
Rádi říkáme, že školství je v krizi. Málokdy si ale přiznáme, že ta krize nezačíná ve třídě, ale venku.
Každý má názor. Málo kdo odpovědnost
O školství mluví všichni. Rodiče, politici, influenceři, lidé bez dětí, lidé bez kontaktu se školou dvacet let. Každý ví, co by se „mělo“. Jen málokdo nese důsledky.
Veřejná debata o vzdělávání je hlučná, ale prázdná. Plná pocitů, málo dat. Plná silných soudů, málo znalosti reality. To není chyba škol. To je obraz společnosti, která si zvykla komentovat, ale ne nést odpovědnost.
Chceme výsledky. Ale bez nároků
Chceme, aby děti uměly, zvládaly, byly samostatné a odolné. Zároveň ale odmítáme nároky, hranice a nepohodlí. Propadnutí je problém. Neznalosti nevadí. Hlavně aby nikdo nebyl smutný a systém vypadal hezky.
Škola se tomuto tlaku přizpůsobuje. Ne proto, že by učitelé chtěli snižovat laťku, ale proto, že společnost vysílá jasný signál: klid je důležitější než pravda. Statistiky důležitější než skutečné dovednosti.
Reforma jako alibi
Reformy přicházejí a odcházejí. Každá slibuje zlepšení. Každá přináší nové pojmy, nové tabulky, nové kontrolní mechanismy. Smyslu ale ubývá.
Reforma často slouží jako alibi. Místo řešení příčin se přepisují dokumenty. Místo podpory lidí v terénu se kontroluje jejich papírová stopa. To není selhání školství. To je typické chování společnosti, která neumí pracovat s dlouhodobou odpovědností.
Inkluze jako test reality
Myšlenka pomoci slabším je správná. Provedení ale ukázalo další rys naší společnosti: víru, že dobrý úmysl stačí. Nestačí.
Zničili jsme funkční části systému speciálního vzdělávání bez toho, abychom vybudovali adekvátní náhradu. Výsledkem není větší rovnost, ale chaos. A opět — největší břemeno nesou učitelé a děti, ne ti, kdo změny navrhli.
Respekt se nedá nařídit
Učitelé dnes nejsou unavení z dětí. Jsou unavení z neustálého zpochybňování. Z toho, že každý druhý Čech „ví, jak by to dělal líp“. Z toho, že jejich odbornost má menší váhu než hlasitý komentář na internetu.
Společnost, která nerespektuje učitele, nemůže čekat, že bude respektovat vzdělání. A společnost, která nerespektuje vzdělání, si sama podřezává větev.
Co o nás školy říkají
Říkají, že:
– neumíme vést věcnou debatu
– bojíme se nepohodlné pravdy
– chceme jednoduchá řešení složitých problémů
– odpovědnost rádi přesouváme na druhé
Školy nejsou rozbité samy od sebe. Jsou jen přesným obrazem společnosti, která se nedokáže shodnout na tom, co je důležité.
Dokud tohle nepřiznáme, žádná reforma nepomůže. Protože problém není ve školách. Problém je v nás.
