Článek
Známe to všechny. Je neděle odpoledne a po dlouhém výletě jste konečně zapadli do oblíbené pizzerie. Děti jsou unavené, vy ještě víc. Přichází číšník s notýskem v ruce, usměje se a podívá se na vašeho sedmiletého syna: „Tak copak si dáš ty, hrdino?“
Nastává ticho. Syn začne zkoumat špičky bot, ramenem se k vám přitiskne tak pevně, až vás to zabolí, a jídelní lístek si přitáhne k obličeji jako štít proti celému světu. Vzduch by se dal krájet. Vteřiny se vlečou a vy, poháněná tou hlubokou mateřskou touhou chránit své mládě (a upřímně, taky ušetřit čas sobě i té frontě lidí u dveří), to prostě uděláte.
„On si dá ty kuřecí nugetky s hranolkami a jablečný džus, děkujeme.“
Uf. Situace je zachráněna. Všichni si oddychnou. Syn je v bezpečí, číšník si píše, vy jste to zvládla jako supermáma. Nebo snad ne?
Představte si, že byste chodila za manžela do posilovny. Vy byste zvedala činky, vy byste se potila, a pak byste mu s úsměvem oznámila: „Tak miláčku, dneska jsem za tebe udělala padesát dřepů, to ti určitě svaly porostou!“ Zní to absurdně, viďte? Jenže vývojoví psychologové varují, že přesně tohle děláme našim dětem v oblasti sociálních dovedností. Zachraňujeme je před maličkými výzvami, a tím je nevědomky okrádáme o ten vůbec nejdůležitější trénink jejich života.
Nečekaný trenažér uvnitř dětské hlavy
Dlouho jsme žili v domnění, že úspěch dítěte v budoucnu závisí na tom, jak rychle se naučí číst, jakou bude mít známku z matematiky nebo jak dopadne v inteligenčních testech. Neurověda a vývojová psychologie však v posledních letech zcela mění pravidla hry. Ukazuje se totiž, že známky a samotné IQ predikují budoucí životní spokojenost a kariérní úspěch mnohem méně než takzvané „měkké dovednosti“ – tedy schopnost komunikovat, regulovat své emoce a zdravé sebevědomí.
Když totiž dítě v restauraci promluví na číšníka, není to jen objednávka jídla. Ono v tu chvíli vstupuje do reálné společenské role. Není tam žádný rodič v roli překladatele. Žádný dospělý záchranář. Je to jen dítě a jeho vlastní hlas.
V tomto zdánlivě banálním okamžiku se v mozku spouští ohňostroj aktivity. Jsou to takové mozkové „mikrovýzvy“. Víte, co se během nich děje v takzvané prefrontální kůře (část mozku zodpovědná za plánování, soustředění, řešení problémů a rozhodování)? Začíná ten pravý olympijský trénink.
Harvardské Centrum pro vývoj dítěte přirovnává prefrontální kůru k řídicímu centru letového provozu. A přesně tyto reálné životní situace, kde dítě musí udržet oční kontakt, formulovat myšlenku a reagovat na cizího člověka, trénují tuto oblast mnohem efektivněji než jakékoliv abstraktní pracovní sešity pro předškoláky.
Emoční posilovna, která buduje odolnost
Nejde ale jen o to poskládat slova do správné věty. Ta nejtěžší a zároveň nejcennější práce je čistě emocionální.
Vzpomeňte si na sebe, když máte zvednout telefon a zavolat na neznámý úřad. Ten malý knedlík v krku. Dítě, které se chystá oslovit číšníka, prožívá to samé. Cítí mírnou úzkost, srdce mu možná tluče trochu rychleji. A právě překonání tohoto pocitu je klíčem k budoucí odolnosti.
Dítě se v tu chvíli učí neuvěřitelně důležitou lekci: „Můžu se cítit nervózní, a přesto dokážu mluvit a prosadit si svou.“ Zároveň trénuje takzvané opravné mechanismy. Co se stane, když dítěti přinesou jahodový džus místo jablečného? Opět – my matky máme tendenci okamžitě mávat na obsluhu a zjednávat nápravu. Ale pokud necháme dítě, aby samo (s naší podporou v zádech) řeklo: „Promiňte, já jsem se prosil o jablečný,“ dáváme mu do ruky obrovskou moc. Učíme ho, že chyby se stávají a dají se řešit slušnou komunikací. Vytváříme v něm odvahu ozvat se.
Jak na to bez slziček
Když s tímhle „tréninkem“ začnete, prvních pár pokusů možná skončí tím, že se vaše ratolest se slzami na krajíčku schová pod stůl a vy se budete cítit jako ta nejhorší matka na světě, která vlastní dítě trápí hlady kvůli nějakému psychologickému experimentu.
Rozhodně to tedy neznamená hodit je přes palubu rovnou do hluboké vody. Chce to systém:
- Trénink nanečisto: Doma v obýváku si hrajte na restauraci. Vy budete číšník s utěrkou přes ruku, vaše dítě host. Dělejte u toho hlouposti, můžete se smát, takže když pak dojde na reálnou situaci, vaše dítě už bude vědět, jaká „hra“ ho čeká.
- Metoda malých kroků: Napoprvé bohatě stačí, když si dítě objedná jen pití, nebo jen řekne „děkuji“, když mu jídlo přinesou. Zbytek doladíte vy.
- Společná aliance: Když k vám obsluha přijde, neotáčejte se k dítěti zády. Naopak. Dejte mu ruku kolem ramen, usmějte se na něj a tiše řekněte: „Tak povídej, pán už poslouchá.“ Buďte pro své dítě bezpečný přístav, ze kterého může svobodně vyplout.
Vývoj dítěte se totiž, k našemu velkému překvapení, neodehrává ve velkých, dramatických milnících. Nestane se to ze dne na den, že se z plachého batolete vyloupne suverénní dospělák, který bez mrknutí oka vyjednává o zvýšení platu.
Ten vývoj se skrývá ve stovkách a tisících drobných, opakujících se interakcí v reálném světě. A každá ta roztřeseně zašeptaná věta: „Dal bych si, prosím, zmrzlinu,“ je další cihličkou do pevné zdi dětského budoucího sebevědomí. Tak je nechme ty cihly občas nosit samotné. Zvládnou to. A my budeme s hrdostí jen koukat, jak nám rostou před očima.
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až příště v restauraci nastane to „trapné ticho“, vzpomenete si na ty dřepy v posilovně a s klidem dopřejete svému dítku prostor pro jeho malý velký úspěch. Pokud vám tento vhled do světa dětské odvahy pomohl pochopit, že vaše mlčení je ve skutečnosti projev obrovské podpory, budu moc ráda za vaši finanční podporu. I symbolický příspěvek mi pomůže dál psát o tom, jak vychovávat děti se zdravým sebevědomím. Odkaz najdete níže.
