Článek
Znáte ten okamžik. Na testu se objeví druhá čárka a vy ještě v koupelně, s plastovou tyčinkou v ruce, potichu počítáte. Kdy by to vyšlo? Na jaře? V létě? Bude to holčička, nebo kluk? Hlava je o devět měsíců napřed dřív, než si stihnete umýt ruce.
A teď si představte, že se ten okamžik zopakuje dvacetkrát. A dvacetkrát skončí prázdnotou.
Přesně tohle prožila Ranim Haddad z chicagského předměstí. Je jí 36 let a 1. října oslavil její syn Emmanuel první narozeniny. Cesta k dortu s jedinou svíčkou ale trvala jedenáct let. Přiznám se, že když jsem její příběh četla poprvé, musela jsem odložit telefon a jít se podívat do postýlky, jestli tam to moje malé spí.
Jedenáct let zármutku bez přestávky
Ranim si vzala svého muže Fuada v roce 2014, bylo jí tehdy 24 let. Odmalička snila o velké rodině, ideálně o dvou holčičkách a dvou klucích. První potrat přišel jen pár měsíců po svatbě. Pak další. A další. Zkoušeli to přirozeně i pomocí umělého oplodnění (IVF, tedy oplodnění ve zkumavce). Konec byl pořád stejný.
„V podstatě jsem byla těhotná dvakrát do roka a tolikrát jsem to chtěla vzdát,“ popsala Ranim v tiskové zprávě nemocnice Northwestern Medicine. Sourozenci jejího muže se brali až po nich a děti měli hned. „Nikdy jsem se necítila dobře. Věděla jsem, že je něco špatně, ale nedokázali jsme zjistit co.“
V roce 2020 jí v 18. týdnu praskla plodová voda, a to den poté, co s rodinou slavili odhalení pohlaví miminka. Narodila se holčička, kterou pojmenovali Miracle. Zázrak. Nepřežila.
V roce 2024 ukázal ultrazvuk, že kolem dalšího miminka chybí plodová voda. Syn Samuel se narodil bez plic a Ranim se musela znovu rozloučit. Obě děti mají hrob. „Pohřbili jsme je. Takže mám místo, kam se můžu vracet,“ svěřila se deníku USA Today. Chodí za nimi v den jejich narozenin.
Celkem tedy dvacet potratů, jedno mrtvě narozené miminko a jedno, které zemřelo krátce po porodu. Každé těhotenství pro ni bylo jako zapálená svíčka. A každou zase něco sfouklo.
Když lékaři příčinu nenajdou
V roce 2024 přešla Ranim do péče doktorky Susan Gerberové z Northwestern Memorial Hospital v Chicagu. Gerberová se věnuje fetomaternální medicíně, tedy oboru, který pečuje o riziková těhotenství. Tým Ranim prověřil od hlavy až k patě. A nenašel nic.
V posledním těhotenství jí lékaři zašili děložní hrdlo. Zákroku se odborně říká cerkláž a funguje podobně jako stažená šňůrka u vaku: hrdlo drží zavřené, aby se neotevřelo příliš brzy.
Mohlo to zabránit předčasnému porodu, ale s jejími potraty v prvním trimestru to nejspíš nemá nic společného. Její úspěch může být prostě dílem vytrvalosti a toho, že to odmítla vzdát.
Takovou větu od lékařky čtete dvakrát. Žádný zázračný lék, žádná objevná diagnóza. Jen žena, která šla dál, přestože by se podle Gerberové většina žen na jejím místě zastavila.
Podle nemocnice Northwestern Medicine končí potratem zhruba jedno ze čtyř těhotenství. Přibližně polovina ztrát v prvním trimestru souvisí s chybou v chromozomech zárodku. Je to tedy náhoda biologie, nikoliv selhání matky.
Mezi příčinami se nejčastěji objevují genetické odchylky, oslabené děložní hrdlo, nepravidelný tvar dělohy nebo antifosfolipidový syndrom, tedy autoimunitní onemocnění, při kterém si tělo vyrábí protilátky ovlivňující srážení krve. U části žen ale lékaři důvod nenajdou vůbec.
Nejste rozbité. A nejste v tom samy
Já vím, zní to trochu jako hodina biologie ze střední školy. Pro ženu, která o dítě přišla, z toho ale plyne jedna důležitá věc: potrat skoro nikdy není vaše vina.
Ranim přitom roky prožívala přesně opačný pocit. Styděla se a měla dojem, že její tělo selhává v tom nejzákladnějším, k čemu je stvořené. O ztrátách nechtěla s nikým mluvit.
„Když jsem procházela každou další ztrátou, cítila jsem se izolovaná,“vzpomíná. „Dnes si uvědomuji, že kdybych hledala podporu nebo slyšela příběh někoho jiného, mohlo mi to pomoct. Chci, aby ostatní ženy věděly, že nejsou samy.“
Hlavně kvůli jednomu číslu jsem chtěla tenhle článek napsat. Možná si říkáte, že když lékaři nenajdou příčinu, je to ta nejhorší zpráva. Ukazuje se, že tomu tak být nemusí.
Japonští lékaři z univerzity v Nagoji sledovali 1 021 žen s opakovanými potraty, u kterých se příčina nenašla. Podle studie v časopise Human Reproduction porodilo v dalším těhotenství živé dítě zhruba 73 % z nich. Když lékaři nepočítali ztráty způsobené chromozomovou chybou zárodku, vyšplhal se podíl až k 93 %.
Ranim je pochopitelně extrémní případ a dvacet ztrát je daleko za tím, co běžně řeší podobné studie. Vzkaz ale platí i pro ni: „neznámá příčina“ neznamená „žádná šance“.
Co si z jejího příběhu vzít
Pokud jste prošla dvěma nebo více potraty, nemusíte s otázkami čekat na další ztrátu. Zeptejte se svého gynekologa, jestli je na místě podrobnější vyšetření. Lékaři při něm obvykle kontrolují chromozomy obou partnerů, tvar dělohy, štítnou žlázu, hladinu cukru v krvi a protilátky, které mohou ovlivnit srážení krve.
Část příčin jde léčit a i když se nic nenajde, víte aspoň, že nic nepřehlížíte.
Stejně důležitá je péče o hlavu. Ranim sama říká, že nejtěžší nebyla fyzická stránka. „Není to jen o těle. Je to emoční, je to psychické.“ Hledejte lidi, se kterými můžete mluvit, ať je to partner, kamarádka, psycholožka nebo skupina žen se stejnou zkušeností.
V USA je mimochodem říjen měsícem, kdy si lidé připomínají ztrátu miminka v těhotenství a po porodu. Dobrý čas promluvit, pokud jste to dosud nosila jen v sobě.
A buďte k sobě laskavé. Smutek po potratu není přehnaný jen proto, že jste miminko neviděla. Bylo to vaše dítě a máte právo ho oplakat.
Nejlepší rok
Emmanuel přišel na svět 1. října 2025. „Bylo to jako ve snu,“popisuje Ranim. „Pamatuji si ten pocit a nikdy na něj nezapomenu.“Mateřství je podle ní těžší, než čekala, a zároveň krásnější, než si dokázala představit. Letos v květnu si s Emmanuelem oblékli stejná trička s nápisem „Náš první Den matek“.
„Je to prostě nejlepší rok vůbec,“ říká.
O čtyřech dětech pořád sní, i když neví, jestli se jí sen splní. „Nenechám se zastavit, abych to zkusila znovu a rozšířila svou rodinu.“
Nevím, jestli by se mi po druhé, páté nebo patnácté ztrátě chtělo jít dál. Asi nikdo z nás to neví, dokud to nezažije. Ranim ale ukazuje, že tělo, které vás opakovaně zklamalo, nemusí být rozbité. Někdy jen potřebuje čas, dobré lékaře a ženu, která to nevzdá.
Jestli právě procházíte něčím podobným, posílám vám velké objetí. Nejste v tom samy. A ta jedna svíčka na dortu může jednou hořet i u vás.
P.S.
Věřím, že nejdůležitější informace tohoto článku neleží v čísle dvacet, ale v čísle 73. Neznámá příčina opakovaných potratů neznamená ztracenou šanci a potrat téměř nikdy není selháním matky. O tématech, která se šeptají za zavřenými dveřmi ordinací, chci psát srozumitelně, s oporou ve studiích a s respektem k tomu, co ženy prožívají. Jestli vám dává smysl číst texty, které spojují ověřená data s pochopením, budu vděčná za vaši podporu.
