Článek
Je 20. ledna 1915 a v newyorském hotelu McAlpin se schází zhruba 500 žen. Nejsou to lékařky. Jsou to manželky, matky, sufražetky a dámy z dobře situovaných rodin. Přišly založit organizaci s jediným cílem: aby ženy nemusely rodit v bolestech.
Mají jasnou představu, jak toho dosáhnout. V Německu prý lékaři objevili metodu, po které žena porodí, druhý den si dá vydatnou snídani a vyrazí na procházku. Bez traumatu a vzpomínek na bolest. Jmenuje se Dämmerschlaf, tedy soumračný spánek.
O pár let později tato metoda téměř upadla v zapomnění. Porod nebolel o mnoho méně, rodičky si ho jen hůře pamatovaly. Přesto mě na tomto příběhu nejvíce dojímá něco jiného: ženy před sto lety poprvé nahlas řekly, že chtějí o svém porodu rozhodovat samy.
Zázrak z Freiburgu
Soumračný spánek vymysleli kolem roku 1907 němečtí lékaři Bernhard Krönig a Carl Gauss na univerzitní klinice ve Freiburgu. Podle časopisu Medical Humanities, který vydává BMJ, dostala rodička nejdříve injekci se směsí skopolaminu a morfinu, později už jen samotný skopolamin.
A právě v tom tkví jádro problému. Skopolamin totiž netlumí bolest, nýbrž maže paměť. Žena zůstávala v polovědomí, její svaly pracovaly a porod probíhal. Jenže si pak skoro nic nepamatovala. Morfin bolest částečně tlumil, úplně ji však neodstranil.
Představte si to jako noc, ze které vám v hlavě uvízne jen pár útržků a zbytek vám převyprávějí ostatní. Odehraje se nejdůležitější okamžik vašeho života, ale vy u něj vlastně chybíte. Tato směs patřila vůbec k prvním lékům, které se při porodu používaly. Žena se probudila a dítě už leželo vedle ní.
Metoda přitom vyžadovala velkou pečlivost. Dávky se musely přesně načasovat a lékaři rodičkám během porodu dávali jednoduché paměťové testy, aby ověřili, že lék zabírá. Už to jasně ukazuje hlavní účel: cílem bylo zapomnění, nikoliv úleva.
Když ženy vyšly do ulic
V červnu 1914 vyšel v oblíbeném časopise McClure’s článek novinářek Marguerite Tracyové a Constance Leuppové. Popisovaly v něm freiburské rodičky, které brzy po porodu jedly a chodily na procházky, i nízkou úmrtnost novorozenců. Na podzim následoval další text s ostrým obviněním: američtí porodníci prý metodu znají, ale odmítají ji používat, protože je náročná na čas a peníze.
Ženy se rozzlobily a začaly jednat. V lednu 1915 vzniklo národní Sdružení pro soumračný spánek, jehož místopředsedkyní se stala sufražetka Mary Ware Dennettová. Členky zakládaly informační stánky, pořádaly přednášky v obchodních domech a organizovaly domácí setkání, kde své zkušenosti sdílely matky, které metodu samy vyzkoušely. Na členských kartách sdružení se objevila i Bible a příběh o tom, jak Bůh uspal Adama, než mu vzal žebro. Bezbolestný porod měl díky tomu působit jako něco, co má požehnání shůry.
Kampaň promlouvala ke všem ženám, ve skutečnosti ale oslovovala hlavně bělošky ze střední a vyšší vrstvy. Část zastánců dokonce argumentovala tím, že bezbolestný porod přiměje „ty správné“ ženy mít více dětí.
Co se dělo za zavřenými dveřmi
Realita porodních sálů se však od novinových reportáží lišila. Podle časopisu Medical Humanities si mnoho žen uchovalo takzvané ostrůvky paměti, v nichž přetrvávaly vzpomínky na bolest. Mezi časté komplikace a rizika patřily:
- silná žízeň, rozmazané vidění a bolesti hlavy,
- prudké blouznění, kvůli kterému lékaři rodičky zavírali do postelí obehnaných plátěnými stěnami, aby si neublížily,
- výrazné prodlužování porodu a častější nutnost použít porodnické kleště,
- vyšší riziko, že se novorozenec po porodu nedokáže sám nadechnout.
Na tyto problémy upozorňovali lékařští kritici zcela otevřeně. Illinoiský lékař John Salisbury už v roce 1914 napsal, že soumračný spánek neruší bolest, nýbrž paměť. Roční studie v chicagské nemocnici Michael Reese pak metodu jednoznačně odsoudila.
Odborníci se ale nedokázali shodnout. Porodník John Osborn Polak z Brooklynu hlásil 400 pacientek bez jediného úmrtí matky či mrtvě narozeného dítěte. Lékařka Bertha Van Hoosenová šla ještě dál a tvrdila, že soumračný spánek pomůže omezit prostituci i rozvody. V ženách, které se teprve rozhodovaly, to muselo vyvolávat zmatek.
Do konce 10. let 20. století většina nemocnic od metody upustila. Skopolamin se sice v porodnictví objevoval až do poloviny století, ale soumračný spánek jako hnutí skončil.
Vítězství, které se obrátilo proti hlavním protagonistkám
Nejvíce mi v hlavě leží závěr celého příběhu. Historička Judith Leavittová v časopise Medical Humanities upozorňuje na zvláštní paradox. Kampaň sice začala jako hlas žen, které chtěly mluvit do vlastního porodu, nakonec ale posílila moc lékařů. Pomohla totiž přesvědčit společnost, že porod je medicínský problém, který patří do nemocnice a do rukou porodníka.
Ženy žádaly více kontroly, ale dostaly jí méně. Přesto se něco změnilo navždy. Kampaň vynesla otázku, kdo o porodu rozhoduje, do veřejného prostoru, odkud už nezmizela. Časopis tuto historii spojuje i se současností, kdy v Americe některé rodičky z finančních důvodů nedosáhnou na epidurální analgezii.
Přiznám se, že mě tento příběh přiměl přemýšlet o vlastních očekáváních. Snad každá z nás, která rodila, ví, jak důkladně člověk předem plánuje. Sestavujeme porodní plány, seznamy přání a představy ideálního průběhu. Pak ale přijde realita, která na plány často nebere ohled. Ženy v roce 1915 chtěly totéž co my: rodit důstojně a bez zbytečného utrpení. Jen jim k tomu tehdy nabídli lék, který z nich udělal pouhé pozorovatelky vlastního porodu.
P.S.
Až si budete psát porodní plán nebo ho budete probírat s kamarádkou, vzpomeňte si na ženy z hotelu McAlpin. Měly odvahu chtít více, i když jim to nevyšlo. Takové kousky ženské historie ráda dohledávám a zpracovávám. Pokud vás dnešní text oslovil, budu moc ráda za jakoukoliv podporu.
