Článek
Je pátek večer. Sedíte v potemnělé kuchyni, opíráte se o chladnou linku a v ruce svíráte hrnek s dávno vystydlým čajem. Z dětského pokoje se ozývá tiché a pravidelné oddechování. Váš partner právě vykládá myčku. Máte kde bydlet, co jíst, jste zdraví. Váš život zvenku připomíná dokonalou fotku z katalogu na rodinné štěstí.
Přesto vám na hrudníku leží těžký balvan. Chce se vám křičet do polštáře, utéct někam hodně daleko, nebo se prostě jen zhroutit na podlahu a usedavě plakat. A přesně v ten moment, kdy jste nejvíce zranitelná, přichází ta známá vnitřní facka. Váš vlastní hlas vám chladně zašeptá do ucha: „Co je to s tebou? Podívej se, jak krásný máš život. Měla bys být vděčná. Jiní lidé jsou na tom mnohem hůř.“
Znáte ten pocit? Je to naprosto stejné, jako byste šla na nádhernou procházku horami v lodičkách, které jsou vám o dvě čísla menší. Výhledy kolem jsou sice úchvatné a všichni vám tu cestu závidí, ale vám do krve krvácí paty. A vy si místo toho, abyste se zula a ošetřila si rány, začnete nadávat, že se dostatečně nekocháte alpskými štíty.
Zlatá klec ukovaná z vlastních výčitek
My ženy jsme mistrně trénované v roli emocionálních barometrů našich rodin. Neustále mapujeme nálady ostatních, žehlíme konflikty a nasáváme napětí. Když je ale smutno nám samotným, zvykly jsme si naši vlastní realitu popírat. Naučily jsme se používat vděčnost ne jako lék, ale jako zbraň proti sobě samým.
Kdykoliv se cítíme nedoceněné, přetížené nebo prostě jen smutné, vytáhneme imaginární seznam všeho dobrého v našem životě a začneme se jím bít po hlavě. Jako by vědomí toho, že se sousedka rozvádí a kamarádka má nemocné dítě, mělo nějak magicky vymazat náš vlastní, byť třeba jen „obyčejný“ pocit vyhoření.
Sama v tom občas plavu. Pamatuji si na dny, kdy jsem se tajně zamykala v koupelně, abych si mohla pět minut pobrečet, a celou dobu jsem se nenáviděla za to, že jsem nevděčná hysterka. Vždyť mám přece skvělého muže a zdravou dceru! Dlouho mi trvalo pochopit, co se vlastně pod povrchem této logiky odehrává.
Používat vděčnost k umlčení vlastního smutku je jako snažit se uhasit požár domu vonnou svíčkou. Nejenže to nefunguje, ale ještě se při tom popálíte.
Když se z vděčnosti stane toxická pozitivita
Tento fenomén má v psychologii své jasné pojmenování. Jde o takzvané emocionální zneplatnění (invalidaci), které úzce souvisí s toxickou pozitivitou. Špičková harvardská psycholožka Susan David ve svých textech věnovaných fenoménu emocionální agility to vysvětluje velmi trefně: emoce nejsou ani dobré, ani špatné. Jsou to jen data. Ukazují nám, na čem nám záleží a kde jsou naše hranice. Jakmile nutíme samy sebe do falešné pozitivity, sdělujeme své psychice velmi krutou zprávu: Tvoje pocity jsou špatné. Nemáš právo cítit to, co právě teď cítíš.
A tady nastává ten pravý problém. Naše tělo a mysl se totiž nedají tak snadno oklamat. Odborné studie zaměřené na chronické potlačování emocí opakovaně potvrzují, že ignorování negativních pocitů vede k prudkému nárůstu stresového hormonu kortizolu a dokonce ke zhoršení našeho kardiovaskulárního zdraví. Paradoxně nás tedy snaha „být za každou cenu v pohodě“ fyzicky i psychicky vyčerpává mnohem více než samotný prvotní smutek.
Co hůř, nemůžeme selektivně umrtvit jen negativní pocity. Když potlačíme smutek a frustraci pod pokličku falešné vděčnosti, postupně tím utlumíme i naši schopnost prožívat skutečnou, nefalšovanou radost. Zbyde jen prázdnota a mechanické přežívání.
Magie slova „a zároveň“
Jak z této pasti ven? Není to o tom, že bychom měly začít být nevděčné nebo si přestat vážit toho, co máme. Řešení se skrývá v jednom velmi drobném, ale naprosto zásadním posunu v našem slovníku. Potřebujeme vyměnit slovo „ale“ za kouzelné spojení „a zároveň“.
Tento koncept vychází z principů takzvané dialektické behaviorální terapie, která nás učí, že v životě mohou vedle sebe existovat dvě zcela protichůdné pravdy. Nemusí se vzájemně vylučovat.
- Miluji své děti z celého srdce a zároveň mě dnešní den s nimi naprosto vyšťavil.
- Jsem hluboce vděčná za to, že máme krásný dům, a zároveň nenávidím uklízení a cítím se jako nedoceněná služka.
- Mám skvělého partnera a zároveň se dnes cítím strašně osamělá.
Výzkumnice Brené Brown, jejíž koncept takzvaného srovnávacího utrpení (comparative suffering) mění pohled na lidskou zranitelnost, často připomíná, že porovnávat svou bolest s problémy druhých nedává žádný smysl. Empatie totiž není koláč, ze kterého by ubylo, když si z něj ukrojíte kousek sami pro sebe. To, že někdo jiný zažívá tragédii, nijak nezmenšuje platnost vaší bolesti z těžkého dne. Vaše pocity jsou legitimní prostě proto, že jsou vaše.
Zahoďte bič a povolte ventil
Pokud i vy patříte k ženám, které si po nocích v hlavě sepisují seznamy toho, proč nemají právo plakat, zkuste s tím dnes večer přestat.
Až na vás příště padne deka, ať už z únavy, stereotypu, nebo jen tak, z důvodů, kterým ani sama nerozumíte, nedovolte svému vnitřnímu kritikovi, aby se ujal slova. Nevytahujte na sebe pomyslný bič vděčnosti. Místo toho si dejte přesně tu samou laskavost, jakou byste bez mrknutí oka poskytla své nejlepší kamarádce.
Uvařte si nový, horký čaj. Dovolte si cítit se pod psa. Řekněte si nahlas: „Dneska je to zkrátka těžké. A mám plné právo být unavená.“
Protože svět se nezboří, když nebudete jeden večer sršet vděčností. Naopak. Tím, že si konečně dovolíte prožít své stíny bez výčitek, vytvoříte ve své duši tolik potřebný prostor. A až se pak ráno probudíte a uvidíte slunce za oknem, ta opravdová, ničím nevynucená vděčnost se dostaví sama. Úplně přirozeně a s lehkostí.
P.S.
Věřím, že skutečná emoční síla nespočívá v tom, že své těžké pocity přemalujeme vděčností, ale v tom, že je dokážeme unést bez okamžitého soudu. Emoce nejsou důkazem selhání. Jsou to signály, které nám ukazují únavu, přetížení, nenaplněné potřeby nebo překročené hranice. Právě proto může být nucená pozitivita tak vyčerpávající: neučí nás cítit lépe, jen nás učí cítit potichu. Pokud vám dává smysl číst texty, které propojují psychologii, každodenní ženskou realitu a praktickou laskavost k sobě samé, budu vděčná za vaši podporu. Pomůže mi dál otevírat témata, která nebagatelizují bolest jen proto, že někde jinde existuje bolest větší.
