Článek
Sedíte na zemi v koupelně, v ruce držíte už třetí mokré tepláky za dnešní dopoledne a máte pocit, že jako máma naprosto selháváte. Vaše batole se nočníku brání, jako by to byl nepřítel číslo jedna, vzteká se nebo před ním utíká. Možná vám hlavou běží ta nebezpečná myšlenka: „Proč je tak neuvěřitelně tvrdohlavé? Dělá mi to snad naschvál?“
Zastavte se. Nadechněte se. Zhluboka.
Není to vaše chyba. A co je ještě důležitější – není to ani chyba vašeho dítěte. Váš drobeček není zlomyslný, líný, ani s vámi nehraje mocenské hry. Pravda je mnohem jednodušší a pro mnoho rodičů naprosto osvobozující.
Odplenkování není otázkou výchovy. Je to vývojový milník
Často k nočníku přistupujeme jako k otázce poslušnosti či disciplíny. Myslíme si, že když to dítěti dostatečně jasně vysvětlíme (nebo ho patřičně namotivujeme samolepkami), prostě to pochopí a poslechne.
Jenže chození na nočník představuje jednu z nejkomplexnějších vývojových dovedností, o kterou se vaše batole dosud pokusilo. Aby to zvládlo, musí jeho nervová soustava a svaly fungovat v naprosto dokonalé harmonii. Dítě musí:
- Fyzicky ucítit tlak v bříšku.
- Správně si tento pocit v hlavě pojmenovat.
- Zastavit hru a dojít včas na určené místo.
- Vědomě uvolnit ty správné svěrače.
V tomto přesném pořadí. A bez paniky.
Takže když to nefunguje, proces se zadrhává a končí pláčem, téměř nikdy to není proto, že by se dítě zaseklo schválně. Tělo zkrátka ještě není připravené. A to nejdůležitější pravidlo zní: Čím víc na pilu tlačíte, tím déle celý proces potrvá.
Pokud se ocitnete ve slepé uličce, obvykle za to může jedna z těchto tří skrytých překážek:
1. Příliš velký tlak a stres
Děti jsou jako malé emocionální houby. Cítí vaši frustraci, vaše napětí i vaše zklamání z každé další nehody. Pokud se z nočníku stane bojová zóna plná očekávání a tlaku, dětské tělo zareaguje stresem. A ve stresu se svěrače instinktivně stahují. Dítě se tak doslova fyzicky zablokuje a uvolnit se na nočníku je pro něj najednou nemožné.
2. Skrytá zácpa
To je obrovský, a přesto často přehlížený problém. Batolata mohou mít tuhou stolici nebo lehkou zácpu, o které ani nevíte. Pokud pro ně bylo kakání do plenky byť jen trochu nepříjemné nebo bolestivé, spojí si vyprazdňování s bolestí. Zadržování se pro ně stane obranným mechanismem. Neodmítají nočník, odmítají tu potenciální bolest, které se bojí.
3. Zloděj radosti: Srovnávání s ostatními
„Ale Péťa od sousedů už chodí na záchod od osmnácti měsíců!“ Takové srovnávání ubližuje hlavně vám. Každé dítě má svůj vlastní neurologický a fyzický harmonogram. Někdo začne dřív mluvit, někdo dřív běhá a někdo prostě dozraje k odplenkování až kolem třetích narozenin. Porovnáváním s ostatními jen stupňujete onen tlak zmíněný v prvním bodě.
Změna, která všechno usnadní
Jaká je tedy ta kouzelná formulka, která odplenkování dramaticky usnadní?
Krok zpět.
Pokud cítíte, že jste s dítětem v neustálém boji, plenky mu na týden nebo dva klidně vraťte. Zbavte ho toho tlaku. Nechte nočník ležet v obýváku jako obyčejný kus nábytku, bez jakýchkoliv komentářů. Ujistěte se, že dítě pije dostatek vody a má ve stravě vlákninu, abyste vyloučili problém se zácpou.
Až bude jeho nervová soustava skutečně připravená, překvapí vás, jak hladce a přirozeně to najednou půjde. Bez slz, bez trestů a bez pocitu, že doma vychováváte malého tvrdohlavce.
P.S.
Věřím, že ten největší pozitivní vliv na psychické zdraví a sebevědomí našich dětí nezískáme drilováním a tlakem na výkon, ale v momentě, kdy pochopíme, jak neuvěřitelně důležité je nechat každou dovednost přirozeně uzrát. Abych mohla i nadále bourat mýty o „nutnosti raného odplenkování za každou cenu“ a psát o tom, jak díky vědě a selskému rozumu budovat vztah založený na důvěře a respektu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co naše děti pro zdravý vývoj duše skutečně potřebují.
