Článek
Pohodlně se usaďte, zhluboka se nadechněte a zkuste jednu zdánlivě naprosto banální věc. Polkněte naprázdno. Zvládli jste to? Skvělé. A teď to bez jakéhokoliv napití zkuste okamžitě zopakovat.
Pokud jste jako většina dospělých, pravděpodobně jste právě narazili na neviditelnou zeď. Napoprvé to šlo hladce. Ale ten druhý pokus? Najednou máte pocit, jako by vám někdo v krku vypnul proud. Váš mozek zoufale vysílá signál „dělej, polkni“, svaly se snaží zařadit rychlost, ale skutek utek. Místo ladného pohybu cítíte jen nepříjemné křečovité stažení, v hrdle vám nepříjemně vyschlo a možná vás dokonce popadla lehká panika z toho, že vaše vlastní tělo odmítá poslechnout základní povel.
Připomíná to situaci, kdy se snažíte nastartovat auto, kterému došlo palivo. Můžete točit klíčkem v zapalování, jak chcete, motor možná naprázdno zachrčí, ale z místa se prostě nepohnete.
Nebojte se, nejste v tom sami a pravděpodobně nejste vážně nemocní. Zkoušíte totiž ošálit jeden z nejsložitějších mechanismů, jaké v těle máme. A tenhle drobný tělesný „zkrat“ nám otevírá dveře k fascinujícímu a trochu děsivému zjištění o tom, jak naše tělo potichu a nenápadně stárne.
Křehký balet nervů: Proč se náš vnitřní autopilot unaví
Polykání bereme jako naprostou samozřejmost. Děláme to zhruba šestsetkrát denně! Jenže z neurologického hlediska to není jen tak nějaký obyčejný reflex. Je to dokonale secvičený orchestr.
Během jediné vteřiny se musí synchronizovat činnost více než padesáti párů svalů a několika hlavových nervů. Vědecké poznatky o propojení hltanu a nervové soustavy ukazují, že tento proces řídí speciální centra v našem mozkovém kmeni. Funguje to jako dominový efekt. Aby první kostka vůbec spadla, potřebuje impuls. A tím impulsem je v tomto případě senzorický vjem – nejčastěji sousto potravy nebo alespoň kapka slin.
Když polknete naprázdno poprvé, využijete ty zbytky slin, které jste v ústech měli. Mozek dostane signál „aha, je tu tekutina, můžeme spustit akci“. Svaly se stáhnou a hotovo. Jenže když se pokusíte polknout hned vzápětí, v ústech je absolutní sucho. Nervová zakončení v hrdle nemají žádný materiál, který by detekovala. Senzory mlčí. A proto mozek odmítne spustit složitý polykací reflex. Chybí mu palivo. Odborníci tento test opakovaného polykání dokonce využívají k diagnostice v klinickém prostředí, aby zjistili, jak pružně dokáže náš systém reagovat.
Tichý zloděj u jídelního stolu aneb kdy zpozornět
Možná si teď říkáte: „Dobře, naprázdno nepolknu, no a co? Při obědě přece jím jídlo, tam sucho nemám.“ To je pravda. Ale neschopnost polknout naprázdno nám ukazuje, jak obrovsky citlivý a snadno vyčerpatelný tento systém je. A právě tady přichází onen vědecký zvrat.
Tento jev úzce souvisí se stavem, kterému lékaři říkají dysfagie (porucha polykání). S věkem totiž naše tělo prochází změnami, kterých si na první pohled nevšimneme. Nešediví nám jen vlasy a netvoří se nám jen vrásky. Stárne i náš krk. Rozsáhlé studie zaměřené na stárnutí polykacího aparátu potvrzují, že nervové dráhy v hltanu postupem let slábnou a ztrácejí svou bleskovou rychlost. Svaly ztrácejí na objemu i síle, podobně jako svaly na rukou nebo nohou, pokud je necvičíme.
Stárnutí polykacího traktu je proces, který probíhá plíživě. Většina lidí si ho všimne až ve chvíli, kdy se u oběda nečekaně začne dusit zrnkem rýže.
Riziko, o kterém se v ordinacích málo mluví
Proč by nás to mělo zajímat už teď, i když se cítíme mladí a plní síly? Protože pokud nervové dráhy slábnou, roste jedno velmi nepříjemné nebezpečí – riziko aspirace. To je lékařský termín pro situaci, kdy kousek jídla nebo tekutiny vnikne do plic namísto toho, aby putoval do žaludku.
Aktuální výzkumy zkoumající nervové zapojení hltanu a rizika vdechnutí varují, že s narůstajícím věkem je právě aspirace jedním z hlavních spouštěčů těžkých zápalů plic. A co je nejzrádnější? Někdy dochází k takzvané „tiché aspiraci“. Sousto se dostane, kam nemá, ale oslabené nervy už ani nevyvolají ten spásný kašlací reflex. Jak potvrzuje další dlouhodobé sledování polykacích dysfunkcí u dospělých, tento problém se s přibývajícím věkem týká obrovského procenta populace a často zůstává dlouho nediagnostikován.
Laskavost k vlastnímu tělu u každého sousta
Také v tom občas strašně plavu. Sedím u počítače, v jedné ruce držím sendvič, druhou odepisuji na e-maily a obědvám ve stresu, aniž bych vnímala, co vlastně dělám. Pak mi zaskočí a já mám pocit, že je to můj konec. Naše centrální nervová soustava prostě nedokáže řešit pracovní krizi a do toho dokonale dirigovat padesát svalů v krku.
Pokud cítíte, že se vám občas polyká hůř, nebo vás prostě jen vyděsil ten náš úvodní pokus, zkuste do svého života zapojit několik drobných změn:
- Hydratace je vaše nejlepší přítelkyně: Jak jsme si řekli, náš mozek potřebuje tekutiny k tomu, aby reflex spustil. Sucho v ústech (často způsobené i stresem nebo léky) je nepřítel polykání číslo jedna. Mějte u sebe vždy sklenici vody.
- Jezte v klidu, ne za běhu: Znáte ten tlak, kdy musíte všechno stihnout. Ale dejte svému tělu šanci se na polykání soustředit. Mozek potřebuje vnímat vůni a texturu jídla, aby připravil polykací dráhy.
- Důkladně žvýkejte: Zní to jako poučka ze školky, že? Ale čím lépe jídlo rozmělníte a prosliníte, tím snazší práci mají vaše unavené hltanové svaly.
Naše tělo je neuvěřitelně dokonalý stroj, ale občas potřebuje trochu pochopení a laskavou péči. Není to o tom, abychom se teď děsili každého jídla a s obavami čekali, kdy nám zaskočí. Je to o uvědomění, že stárnutí není jen o vráskách na čele, ale o stovkách drobných změn uvnitř nás.
A to je naprosto v pořádku. Až si dnes večer sednete k večeři, zkuste se na chvíli zastavit. Uvařte si ten nejlepší čaj, zhluboka se nadechněte a s plným vědomím si vychutnejte každé sousto. Děláte pro své tělo maximum – a ono vám za to poděkuje.
P.S.
Věřím, že největší sílu nad svým stárnutím nezískáme nákupem drahých krémů proti vráskám, ale v momentě, kdy pochopíme, jak pečovat o ty nejhlubší a skryté mechanismy našeho těla. Abych mohla i nadále bourat mýty o nevyhnutelném chátrání a psát o tom, jak si udržet fyzickou nezávislost a bezpečí v jakémkoli věku díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se skutečně děje v hlubinách našich tkání. Děkuji, že v tom „střežení naší životní jiskry“ jedete se mnou!
