Článek
Je krásné slunečné odpoledne, sedíme na lavičce u pískoviště a pijeme kávu. Můj syn si spokojeně staví hrad ze své oblíbené modré formičky. Najednou k němu přiběhne cizí chlapeček a začne mu formičku tahat z ruky. Můj syn se do ní křečovitě zaklesne a na celé hřiště se rozezní ten důvěrně známý, uši rvoucí křik: „MOJÉÉÉ!“
Cítím, jak se na mě upírají zraky ostatních maminek. Polije mě horko. Okamžitě startuji z lavičky, srdce mi buší a v hlavě mi bliká obří červený nápis: Máš nevychované dítě! Vychováváš sobce! Přiběhnu k nim, formičku z rudé, zpocené ručičky mého plačícího dítěte vymaním a podám ji cizímu chlapci. „Musíme se přece umět rozdělit. Nesmíš být lakomý,“ procedím skrz zuby falešně milým hlasem.
Následuje zhroucení do písku v záchvatu naprosté hysterie a já se cítím jako ta nejhorší máma pod sluncem. Znáte tenhle příběh? Vsadím se, že každá z nás ho zažila. Tlak společnosti na to, aby naše děti byly „hodné a štědré“, je obrovský. Není divu, že často podlehneme a v panice nutíme děti k něčemu, co jim nedává absolutně žádný smysl.
Jenže věda nám vzkazuje: Zastavte to! Právě tímhle nuceným sdílením v dětech nevědomky pěstujeme sobectví a úzkost.
Váš telefon a dětský mozek
Představte si na chvíli následující situaci. Sedíte v kavárně a píšete důležitý e-mail na svém chytrém telefonu. Najednou k vám přijde úplně cizí žena, vytrhne vám mobil z ruky a řekne: „Už sis s ním hrála dost dlouho. Teď je řada na mně, musíš se umět rozdělit!“
Asi byste na ni zavolaly policii. Byly byste rozzuřené a cítily byste obrovskou křivdu. A to máte prosím plně vyvinutý prefrontální kortex – vývojově nejmladší a logická část mozku, takže racionálně chápete, že ten telefon je reálně váš a nikdo vám ho nemůže jen tak vzít.
Děti ale tohle racionální uvažování ještě nemají. Když jim hračku vezmeme, spouštíme v jejich hlavě alarm. Rozsáhlé psychologické studie zaměřené na vnímání vlastnictví a spravedlnosti u batolat ukazují, že malé děti nemají osvojený koncept času tak jako my. Když jim něco vezmete „na pět minut“, v jejich světě to znamená „navždy“.
Tím, že hračku svému dítěti vezmeme a vnutíme ji někomu cizímu, u něj vyvoláme hluboký pocit ohrožení zdrojů. Dítě si nespojí situaci tak, že je štědré. Klinické výzkumy mapující rané prosociální chování u dětí odhalují temnou pravdu: dítě si z nuceného dělení odnese jedinou lekci. „Kdykoliv mám něco skvělého, přijde někdo větší a vezme mi to. Musím si své věci křečovitě chránit, schovávat je a nikdy je nikomu nedat.“ Místo štědrosti v nich tedy doslova pěstujeme pocit nedostatku a budoucí sobectví.
Kouzlo střídání aneb „až skončím“
Jak z tohoto pekelného kruhu ven? Vědci z předních světových univerzit přišli s velmi elegantním řešením. Odpovědí není dělení (sharing), ale střídání se (turn-taking).
Ten rozdíl je na první pohled nenápadný, ale pro dětskou psychiku představuje obrovský skok. Výzkumy o rozvoji empatie a dobrovolném sdílení u dětí v předškolním věku jasně říkají, že skutečná empatie vzniká jen a pouze ze svobodného rozhodnutí. Dítě musí pocítit štědrost samo od sebe. A toho docílíte tak, že mu vrátíte kontrolu nad jeho hrou.
Zásadní pravidlo metody turn-taking zní: Dítě má hračku tak dlouho, dokud neskončí.Ne do chvíle, než si pro ni přijde někdo jiný. Ne do doby, než uplyne pět minut. Až prostě samo usoudí, že už ho bagrování nebaví.
Když dítě ví, že mu hračku nikdo zčistajasna nevytrhne, jeho nervový systém se uvolní. Potřeba křečovitě si chránit svůj majetek zmizí a otevře se zdravý prostor pro skutečnou velkorysost.
Aplikace tohoto přístupu zcela mění dynamiku dětské hry, jak potvrzují i moderní studie zabývající se psychologií střídání a kooperace u batolat. Dítě totiž zjistí, že dávání nebolí. Zjistí, že když hračku samo dobrovolně odevzdá, zaplaví ho endorfiny z toho, že někomu udělalo radost.
Jak přežít pohledy na hřišti: Návod k přežití
Teoreticky to zní krásně, ale já vím, co se vám teď honí hlavou. Co řeknu té opocené mamince chlapečka, který zrovna ječí, že chce naši lopatku hned teď?
Tady je záchranný kruh pro běžnou praxi vycházející ze strategií pro společnou hru dětí:
- Krok 1: Zastaňte se svého dítěte. Odbourejte strach z okolí a buďte pro své dítě štítem. Když jiné dítě natahuje ruku pro vaši hračku, klidně, ale pevně řekněte: „Jiřík si teď ještě hraje. Až skončí, dá ti to.“
- Krok 2: Pomozte cizímu dítěti zvládnout čekání. Dítěti, které hračku chce, se zhroutil svět. Uznávejte jeho emoce. „Já vím, že je hrozně těžké čekat, viď? Tobě se ten bagr moc líbí. Zkusíme zatím postavit hrad z písku, než na nás přijde řada?“
- Krok 3: Oslavte tu obrovskou chvíli štědrosti. Vaše dítě hračku zaručeně za chvíli pustí, protože jakmile necítí nátlak, věci ho přestanou tolik zajímat. Až ten moment přijde a ono hračku podá dál, upřímně ho oceňte: „Páni, ty jsi skončil a sám jsi to podal Tomáškovi. Podívej, jakou jsi mu udělal obrovskou radost!“Vyžaduje to obrovskou dávku odvahy postavit se nepsaným pravidlům pískovišť, kde se od nás očekává, že své děti okamžitě napomeneme.
Zpočátku si budete připadat trochu zvláštně. Ale slibuji vám, že vás ten první moment, kdy vaše dítě samo od sebe, v naprostém klidu, vstane a s úsměvem podá hračku cizímu chlapečkovi, dojme k slzám. Najednou pochopíte, že nevychováváte sobce. Vychováváte sebevědomého, empatického malého človíčka, který má obrovské srdce. A to za těch pár nesouhlasných pohledů od jiných maminek rozhodně stojí!
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až příště na pískovišti nastane ta „napjatá chvíle“, vzpomenete si na ten vytržený telefon a s klidem se zastanete práva svého dítěte na dohrání. Pokud vám tento vhled do světa dětské empatie a střídání pomohl pochopit, že nejste špatné mámy, když své děti nenutíte k dělení, budu moc ráda za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál sledovat tyto studie a přinášet vám fakta, která nám vrací klid do výchovy. Odkaz najdete níže.
