Článek
Všichni to známe. Vaše první dítě sotva oslavilo první narozeniny, pomalu začíná chodit a vy jste ráda, že jste se po roce a půl konečně vyspala víc než čtyři hodiny v kuse. A vtom už na rodinných oslavách slýcháte tu lehce dotěrnou otázku: „Tak co, kdy bude druhé? Přece nechcete, aby byl jedináček. Ideální je rozdíl dva, maximálně tři roky, ať si to odbydete najednou a oni si spolu pak hezky vyhrají!“
Zní to prakticky, roztomile to vypadá na fotkách a tabulkově to dává dokonalý smysl. Realita v mnoha rodinách pak ale připomíná spíše boj o holé přežití. Ženy, které do tohoto klasického „dvou- až tříletého okna“ naskočí, se nezřídka hroutí vyčerpáním, po nocích pláčou a podléhají pocitu, že jako matky selhaly, protože ten enormní tlak zkrátka nezvládají s úsměvem.
A víte, co je na tom to nejdůležitější? Pokud se cítíte na dně, když máte doma dvouleťáka a do toho novorozence, není to vaše chyba. Vůbec to neznamená, že jste slabá nebo neschopná. Moderní výzkumy v oblasti fyziologie a dětské psychologie totiž právě teď odhalují něco zcela překvapivého. Ony opěvované dva až tři roky jsou z biologického hlediska tím vůbec nejtěžším a nejvíce vyčerpávajícím obdobím, kdy do sebe narážejí dvě ohromné a neslučitelné přírodní síly: vaše hluboké fyzické vyčerpání a extrémní závislost vašeho prvního dítěte.
Prázdná nádrž, ze které zkoušíme jet nadoraz
Dlouho jsme si myslely, že se nám pár měsíců po porodu hormony nějak „srovnají“, shodíme ta zbylá tři kila, přestaneme kojit a tělo bude automaticky připravené na další extrémní zátěž.
Lékaři tento stav nazývají postnatální deplece (poporodní vyčerpání organismu). Poporodní hormony se nestabilizují po pár cyklech, jejich skutečná rekalibrace trvá roky! Během prvního těhotenství a kojení odevzdalo vaše tělo miminku doslova to nejlepší, co mělo. Nutriční studie ženského zdraví po porodu potvrzují, že zásoby železa, vápníku, folátu a klíčových omega-3 mastných kyselin jsou v prvních dvou letech zcela vyčerpané.
Doplnit tyto chybějící vnitřní rezervy nespraví měsíc užívání multivitaminů z lékárny. Jde o dlouhý, pomalý a plynulý proces buněčné obnovy. Pokud do něj ve druhém roce po porodu (kdy na tom zpravidla býváte fyzicky úplně nejhůř) zasáhne další těhotenství, nestavíte z přebytku. Vaše tělo musí vzít tu hrstku energie, kterou horko těžko vybudovalo pro vlastní přežití, a poslat ji novému plodu.
A do toho si přidejte spánek. Rozsáhlá dlouhodobá studie zkoumající spánkové vzorce rodičů přišla s neúprosným zjištěním: trvá v průměru až šest let, než se váš spánek vrátí na úroveň a kvalitu, jakou měl před vaším prvním otěhotněním! Pro většinu matek tak druhý rok věku dítěte nepředstavuje bod, kdy překypují energií, ale spíše stádium chronického vyčerpání.
Zrádná fáze „suchého zipu“
Fyzické vyhoření matky je ovšem bohužel jen jednou polovinou tohoto třaskavého koktejlu. Tou druhou je vývoj mozku prvního dítěte.
Všichni víme, že dvouleté a tříleté děti umějí být nesmírně náročné. Často mívají záchvaty vzteku, vrhají se na podlahu v supermarketu a drží se vaší nohy jako klíště pokaždé, když si potřebujete odskočit. Okolí vám možná tvrdí, že jsou rozmazlené, vynucují si pozornost nebo že na ně musíte být zkrátka přísnější. To je ale naprostý biologický nesmysl.
Batolata do tří let se nacházejí na samotném vrcholu fáze budování vztahové vazby (attachmentu). Dětská neurověda jasně ukazuje, že jejich mozek je biologicky nastavený na neustálou fyzickou i emocionální blízkost matky. Stresové senzory v mozku (amygdala) se jim aktivují neuvěřitelně rychle a schopnost seberegulace u nich dosud neexistuje.
Batolata nejsou „závisláci“ proto, že by vás chtěla zlomyslně trápit. Procházejí takzvanou „fází suchého zipu“. Ztráta přístupu k vaší stoprocentní pozornosti pro ně představuje zásadní existenční hrozbu. Jejich vyvíjející se nervová soustava zkrátka na řízenou separaci nebo „dělení se o maminku“ ještě vůbec není připravená.
Křižovatka, na které hrozí srážka
A teď si tyto dvě skutečnosti spojte dohromady. V náručí chováte křehkého novorozence, jenž vás potřebuje čtyřiadvacet hodin denně. Vaše tělo se po předchozím těhotenství a probdělých nocí nachází na pokraji sil. A vedle vás stojí dvouleté batole, jehož mozek zoufale křičí po tom, abyste ho objala a pomohla mu zregulovat divoké emoce, jež samo ještě nedokáže zpracovat.
Právě to je ten hlavní důvod, proč druhé těhotenství a následné mateřství v okně mezi 18. a 36. měsícem věku prvního dítěte mnohdy bolí víc, než kdokoliv z nás předem očekával. Není to tím „zlým a zlobivým“ batoletem. Není to vaší neschopností zorganizovat si čas. Jde o drsný, nemilosrdný střet mateřského biologického vyčerpání a maximální vývojové závislosti prvního dítěte v jednom jediném okamžiku.
Tento článek vás rozhodně nemá od druhého dítěte odradit. Právě naopak! Jeho cílem je jednou provždy z vás sejmout ten tíživý a dusivý pocit viny. Pokud cítíte, že na další miminko ještě zkrátka nemáte sílu, neposlouchejte tetičky ani „zaručené“ rady z internetových diskusí. Poslouchejte výhradně své vlastní tělo.
Vaše buňky, imunita i spánkové konto si zaslouží dostatek času na regeneraci. A vaše první dítko si zaslouží dozrát do věku, kdy pro něj už příchod sourozence nebude znamenat absolutní emocionální zemětřesení. Není kam spěchat. Ten nejlepší věkový rozdíl je totiž přesně takový, na jaký se vaše tělo i mysl doopravdy cítí připravené.
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až příště uslyšíte onu dotěrnou otázku „kdy bude druhé“, vzpomenete si na svou prázdnou nádrž a s klidem v srdci si dovolíte počkat tak dlouho, jak to vaše tělo bude vyžadovat. Pokud vám tento článek pomohl shodit ten těžký balvan viny z ramen, budu moc ráda za vaši podporu. Odkaz najdete níže.
