Článek
Znáte to naprosto přesně: Sedíte s kamarádkou na kávě a ona jen tak mimochodem prohodí, že její dvouletý syn už umí počítat do deseti, a to rovnou v angličtině. Uvnitř se vám na vteřinu zastaví srdce. Rychle v hlavě přehodnotíte schopnosti vlastního dítěte, které zrovna sedí vedle vás na koberci a s obrovským zaujetím se snaží nacpat rohlík do USB portu vašeho notebooku.
Okamžitě vás zalije vlna paniky a mateřských výčitek. „Nedělám toho pro něj málo? Neměla bych mu stáhnout tu novou výukovou aplikaci? Měla bych koupit ty chytré černobílé kartičky! Co když pak bude ve škole zaostávat?“ Společnost nás totiž donutila uvěřit jednomu obrovskému omylu. Žijeme v naprostém přesvědčení, že takzvané vzdělávání a budování inteligence začíná až ve chvíli, kdy dítěti koupíme první aktovku, nebo maximálně rok předtím ve školce, kde se učí správně držet tužku. Věnujeme dlouhé roky pečlivým přípravám na školní systém. Šetříme na kroužky, řešíme spádové oblasti těch nejlepších základních škol a urputně s dětmi drilujeme poznávání písmenek.
Sama jsem do této pasti spadla. Když byl synovi rok a půl, ukazovala jsem mu barvy na plastových kelímcích s takovou zarputilostí, jako by na tom záviselo jeho budoucí přijetí na práva. Jenže pak jsem narazila na jednu neuvěřitelnou statistiku, která celý můj dosavadní pohled na výchovu a dětský rozvoj doslova rozmetala na kousky. Zjistila jsem, že ten vůbec největší a nejdůležitější závod, jenž má určit celou budoucnost mého dítěte, se vlastně už skoro odběhl. A my jsme u něj celou tu dobu stály a dívaly se úplně jiným směrem.
Závod, který běžíme pozpátku
Když se podíváte na tvrdá data z neurobiologie, zjistíte, že náš současný vzdělávací systém i náš rodičovský přístup jsou postavené úplně na hlavu. Odborníci z harvardského Centra pro vývoj dítěte totiž prokázali jeden fascinující fakt: neuvěřitelných 85 % lidského mozku se fyzicky vyvine a propojí ještě před třetími narozeninami.
Ano, čtete naprosto správně. Před třetími narozeninami. Tedy v době, kdy dítě ještě velmi často nosí pleny a jeho nejlepším slovním výkonem je rázně vyřčené slovo „ne“.
A právě teď přichází ten drsný nepoměr. Ačkoliv plných 85 % mozkové kapacity vzniká právě v tomto raném okně, naše společnost do tohoto klíčového období směřuje méně než 4 % veškerého vzdělávacího úsilí a financí. Všechno si zkrátka schováváme až na dobu, kdy už jsou ty základní nervové dálnice v hlavě dávno postavené a pevně zabetonované.
Během prvních tří let života totiž staví dětský mozek více než jeden milion nových nervových spojení každou jedinou sekundu. Jde o rychlost a obrovský výkon, jaký dospělý mozek už nikdy, ani zdaleka, nedokáže zopakovat.
Zásadní problém však tkví v tom, že si my rodiče slovo „vzdělávání“ často pleteme s akademickým tlakem. Mylně se domníváme, že musíme tyto čerstvé nervové dálnice okamžitě zaplnit holými fakty – čísly, barvami a písmeny abecedy.
Vyhoďte chytré kartičky do koše: Co se vlastně učíme?
Pojďme si na rovinu říct jednu zásadní a hluboce uklidňující věc. Skutečné učení v tomto magickém raném období vůbec nespočívá ve čtení z chytrých kartiček, sledování vzdělávacích videí na tabletu nebo memorování básniček. Neurověda jasně ukazuje, že jakákoli snaha natlačit do batolete akademické znalosti je vlastně úplně k ničemu.
Nervové spoje se totiž neformují pod akademickým tlakem, ale vyvíjejí se prostřednictvím takzvaných exekutivních funkcí (Executive Function).
Představte si tyto exekutivní funkce jako hlavní řídicí věž na obřím, velmi rušném letišti. Tahle věž (umístěná v prefrontální kůře mozku) rozhoduje o tom, kam jednotlivá letadla (tedy naše informace a emoce) poletí, které má přednost a které musí naopak počkat. Exekutivní funkce jsou přímo zodpovědné za naše soustředění, za schopnost regulovat vztek a emoce, budují naši sebedůvěru a stojí za dlouhodobým úspěchem v životě. A taková řídicí věž se rozhodně nepostaví tím, že se dvouleté dítě naučí nazpaměť pět barev v angličtině.
Řídicí věž se buduje výhradně prostřednictvím obyčejných, každodenních zkušeností. A právě to je ten obrovský kámen, který nám teď všem může s úlevou spadnout ze srdce. K tomu, abyste dokázali naplno rozvinout potenciál oněch 85 % mozku vašeho dítěte, totiž nepotřebujete vysokoškolský titul z pedagogiky ani předražené interaktivní hračky.
5 pilířů dětské geniality
Podle výzkumů Americké pediatrické akademie o vlivu hry na dětský vývoj existuje poměrně jasný seznam toho, co skutečně buduje ta vůbec nejdůležitější nervová spojení. A garantuji vám, že většinu z toho už u vás doma dávno děláte, jen jste možná, milé mámy, netušily, jak moc je to ve skutečnosti cenné.
- Soustředěná hra: Není to tablet, který dítěti bliká do obličeje a jen ho pasivně krmí lacinou zábavou. Je to ten moment, kdy dítě sedí na zemi a deset minut se marně snaží nacpat dřevěnou kostku do kulatého otvoru v krabičce. Nechte ho. Neskákejte mu do toho a nepomáhejte mu. Jeho mozek totiž právě v tuto chvíli intenzivně trénuje udržení pozornosti.
- Jednoduché hračky: Pamatujte si, že čím víc toho hračka dělá sama (svítí, hraje, jezdí), tím méně toho u ní musí vymýšlet a dělat samotné dítě. Obyčejná kartonová krabice od bot, do které si může schovat oblíbeného plyšáka, vybuduje v dětské hlavě nesrovnatelně více kreativity a prostorové představivosti než plastový superpočítač za tisíce korun.
- Nezávislost a řešení problémů: Zasekl se mu zip u zimní bundy? Dřív, než k němu okamžitě přiskočíte a celý problém rychle vyřešíte za něj, dejte mu alespoň pět vteřin. Nechte ho naplno pocítit tu drobnou frustraci a snahu přijít na to, jak to vlastně funguje. Právě samostatné překonávání malých, zcela bezpečných překážek totiž tvoří onu neprůstřelnou dospělou odolnost vůči budoucímu stresu.
- Průzkumnictví: Ano, obvykle to znamená, že vám dítě s radostí vytahá všechny plastové misky ze spodního šuplíku v kuchyni a vyskládá je kolem sebe na zem. Pro vás je to sice jen nepořádek navíc, ale pro něj jde o fascinující kurz fyziky, zkoumání gravitace a akustiky v praxi.
- Responzivní péče: Tohle je ta absolutně nejdůležitější věc ze všech. V neurobiologii se tomuto principu říká „podání a odezva“ (inspirováno ping-pongem). Jde o situaci, kdy si dítě zabrouká nebo na něco s úžasem ukáže (podání) a vy se tam okamžitě podíváte, usmějete se a slovně na něj zareagujete (odezva). Tento neustálý, láskyplný komunikační ping-pong staví ty vůbec nejpevnější emoční dráhy v dětském mozku.
Až vás tedy příště přepadne svíravá panika z toho, že vaše dítko ve dvou letech ještě nepozná písmenko A, zatímco sousedovic malý chlapeček už prý plynule čte slabiky, zhluboka se nadechněte. Otevřete raději šuplík v kuchyni, vyndejte pár vařeček a hrnců, sedněte si k němu na zem a nechte ho s radostí a obrovským hlukem objevovat svět kolem sebe. Nepotřebujete absolutně žádné speciální výukové vybavení ani zbytečný tlak na akademický výkon. Tou vůbec nejlepší, nejluxusnější a nejefektivnější školou pro jeho dynamicky rostoucí mozek jste totiž vy sama a ten úžasný, naprosto obyčejný život, který s vámi každý den žije.
P.S.
Díky, že čtete! Doufám, že teď ty chytré kartičky s lehkým srdcem schováte zpět do šuplíku a místo toho půjdete s dětmi vyhazovat plastové misky ze skříně. Pokud vám tento vhled do neurovědy vrátil kousek mateřského klidu a zbavil vás svazujícího pocitu, že musíte být neustálou animátorkou, budu moc ráda za vaši finanční podporu. Odkaz najdete níže.
