Článek
Představte si, že si jednoho dne obléknete ten nejkrásnější, na míru šitý korzet. Okolí vám ho neustále chválí. Vy sama jste po něm roky toužila a obětovala spoustu energie, abyste ho získala. Jenže po čase zjistíte, že je až příliš těsný. Nemůžete se v něm zhluboka nadechnout, šněrování se vám zařezává do kůže a každý prudší pohyb bolí.
Chcete si ho alespoň na chvíli sundat, ale zjistíte, že to nejde. A když si postesknete, jak moc to svírá, okolí se na vás podívá s absolutním nepochopením: „Vždyť jsi ho sama chtěla! Měla bys být vděčná, spousta žen by za takový korzet dala cokoliv.“
Přesně takhle nějak se cítí žena, kterou přepadne lítost nad tím, že se stala matkou.
Je to to nejtemnější tajemství, které si tolik z nás nese tiše s sebou. Znáte to. Sedíte na podlaze v koupelně, snažíte se přes hluk dětí najít chvíli klidu a hlavou vám bleskne ta kacířská myšlenka: Kéž bych to mohla vzít zpátky. Kéž bych se mohla sbalit a mít zpět svůj starý, tichý a sobecký život.
A hned vteřinu nato vás zalije taková vlna studu, že se vám z toho udělá fyzicky špatně. Kladete si otázku, jestli jste nějakým způsobem rozbitá. Jestli jste to celé nepokazila, když přece máte krásné a zdravé děti, po kterých jste možná tak dlouho toužila.
Láska k dítěti versus nenávist k roli
Tohle tajemství nás zevnitř požírá a vytváří propast mezi tím, co žijeme, a tím, co prezentujeme světu. Ale pravda je mnohem laskavější, než ten přísný vnitřní hlásek, který nám v takových chvílích nadává do krkavčích matek.
Dlouho se předpokládalo, že pokud žena miluje své dítě, musí automaticky milovat i samotný proces mateřství. Jenže to je velký omyl. První, kdo toto dusivé ticho na akademické půdě prořízl, byla izraelská socioložka Orna Donath. Ve své detailní sociopolitické studii o lítosti nad mateřstvím z roku 2015 otevřela Pandořinu skříňku.
Její výzkum ukázal něco hluboce osvobozujícího: lítost nad mateřstvím se nevylučuje s láskou k vašim dětem. Můžete své děti bezmezně milovat, chránit je jako lvice, pečovat o ně s maximálním nasazením, a přitom niterně litovat toho, že jste do role matky vůbec vstoupila.
Donath to vysvětluje na jednoduchém principu – musíme konečně začít oddělovat objektnaší péče (konkrétní milované dítě) od zkušenosti (samotné tíhy a instituce mateřství).
Lítost nad mateřstvím neznamená, že chcete, aby vaše děti neexistovaly. Znamená to, že byste si často přála, aby se narodily někomu jinému, zatímco vy byste mohla dál žít svůj původní život.
Mýtus dokonalosti, který nás pomalu stravuje
Proč se tedy tak strašně bojíme o těchto pocitech promluvit byť jen s nejlepší kamarádkou?
Žijeme v kultuře, která má o roli matky jasně nalajnovanou představu. Společenské normy nám po staletí diktují, že být matkou je naše nejpřirozenější poslání a zdroj neutuchajícího štěstí.
Tento toxický tlak skvěle popisuje nedávná psychologická studie italských žen a jejich vnímání mýtu dobré matky. Výzkumníci jasně doložili, že drtivé pocity viny u žen pramení z vnitřního přesvědčení, že matka musí být za všech okolností sebeobětující se bytost.
Kult „dokonalé mámy“ vyžaduje, abychom ve ztrátě vlastní identity, soukromí, volného času a nezávislosti nacházely uspokojení. Pokud ho nenacházíme, společnost (a náš vlastní unavený mozek) nám obratem namluví, že jsme jako ženy naprosto selhaly.
Sama s tímto mýtem občas svádím boje. Když padnu večer naprosto vyčerpaná do postele a se slzou v oku vzpomínám na dobu, kdy mým největším existenčním problémem bylo, kam půjdu v pátek tančit a jak dlouho budu v sobotu spát. Znamená to, že nemám ráda svou rodinu? Ani náhodou. Jen obyčejně a lidsky truchlím po kousku své ztracené svobody.
Kouzlo mateřské ambivalence
Tlak na to mít vždy jen „čisté“, pozitivní a jednoznačné pocity je zkrátka vyčerpávající. Máme pocit, že jsme buď vděčná a milující máma, nebo zlá máma, co všeho lituje. Ale lidská duše takto černobíle nefunguje.
Odborníci pracující s ženami se proto stále častěji opírají o termín mateřská ambivalence.
Jak trefně shrnuje psychoanalytický rozbor mateřské ambivalence a složitých emocí, lidská psychika má kapacitu prožívat dvě zcela protichůdné emoce v ten samý okamžik.
- Můžete cítit svazující past, a zároveň hluboké naplnění z toho, jak vaše dítě roste.
- Můžete truchlit po svém starém těle a životě, a zároveň být vděčná za ten současný.
- Můžete někdy hluboce litovat svého rozhodnutí stát se matkou, a zároveň své dítě milovat natolik, že byste pro něj bez váhání skočila do ohně.
Není to o volbě buď, anebo. Je to zkrátka a zároveň.
Jak se konečně nadechnout bez viny
Pokořit tento pocit vlastní nedostatečnosti není snadné. Je to běh na dlouhou trať, ale prvním, nejdůležitějším krokem je vždycky přijetí. Nemusíte se za své myšlenky bičovat. Zkuste místo toho do svého života pustit trochu laskavosti:
- Pojmenujte svou ztrátu: Dovolte si truchlit za svůj starý život. Byla to ta největší životní změna. Máte plné právo cítit lítost nad tím, o co všechno jste musela přijít.
- Přestaňte hrát svou roli: Najděte si alespoň jednoho člověka, kterému můžete bez cenzury říct: „Dneska mě ta role matky tak strašně štve, že chci utéct a už se nevrátit.“ Uvidíte tu obrovskou úlevu – na obou stranách.
- Odpusťte si své stíny: Vaše dítě nepotřebuje perfektní pečovatelku, která je permanentně sluncem zalitá a nikdy nezapochybuje. Potřebuje mámu, která je opravdová. Která umí zpracovat své vlastní těžké emoce a nevyčítá si, že je prostě jenom živý člověk.
Když přestaneme lítost vnímat jako hřích a přijmeme ji jako logický vedlejší produkt jedné z nejtěžších životních výzev vůbec, ztratí nad námi svou ochromující moc. Podaří se nám povolit ten svazující korzet viny a budeme se moci mnohem svobodněji nadechnout. S láskou, obří únavou, občasnou lítostí, ale s pevným vědomím, že tak, jak jsme, jsme úplně v pořádku.
P.S.
Věřím, že mateřství nelze poctivě pochopit, pokud v něm necháme místo jen pro vděčnost, štěstí a něhu. Skutečná zkušenost mnoha žen je mnohem vrstevnatější: zahrnuje lásku k dítěti, ale také ztrátu identity, soukromí, autonomie a dřívějšího života. Právě koncept mateřské ambivalence pomáhá pojmenovat to, co tolik matek cítí, ale bojí se vyslovit: že dvě protichůdné emoce mohou být pravdivé ve stejném okamžiku. Pokud vám dává smysl číst texty, které propojují psychologii, ženskou zkušenost a každodenní realitu bez moralizování, budu vděčná za vaši podporu. Pomůže mi dál psát o tématech, která neukazují mateřství jako dokonalý obraz, ale jako živý, bolestivý i krásný lidský příběh.
