Článek
Stojím v kuchyni, v ruce držím vlažnou kávu, kterou jsem si uvařila „před chvilkou“, a venku se začíná stmívat. Dívám se do kalendáře na lednici a cítím zvláštní svírání v žaludku. Kdy přesně zmizely duben, květen a červen? Vždyť jsem teprve včera ze skříně vyndávala jarní bundy.
Ten pocit známe asi všechny. Jako by nás někdo posadil do vlaku, který pomalu vyjel ze stanice dětství, ale s každým dalším rokem nabírá děsivější rychlost.
Za okny se míhají narozeniny, Vánoce, začátky školních roků, a my jen bezmocně sledujeme tu rozmazanou krajinu. Zatáhnout za záchrannou brzdu se zdá nemožné.
Zatímco v deseti letech trvaly letní prázdniny u babičky snad celou věčnost a jeden školní rok představoval celou historickou epochu, dnes se měsíce slévají do jedné nevýrazné hmoty.
Často z toho viníme samy sebe. Říkáme si, že jsme prostě jen uhoněné, že máme příliš mnoho povinností, plné hlavy starostí o děti, hypotéky a stárnoucí rodiče.
Jenže pocit zrychleného času není selháním našeho time managementu. Je to nevyhnutelná past, kterou na nás nastražila biologie a matematika.
Mozek jako fotoaparát, kterému dochází baterie
Víte, jak náš mozek vlastně vnímá realitu? Není to plynulá videonahrávka, jak se nám zdá. Je to spíše obrovské množství fotografií, které mozek skládá těsně za sebe.
Když jsme malé děti, náš mozek funguje jako špičkový moderní fotoaparát. Během jediné vteřiny dokáže zachytit a zpracovat obrovské množství detailních snímků.
Tuto teorii velmi srozumitelně popsal profesor strojního inženýrství Adrian Bejan z Duke University. Zjistil totiž, že jak stárneme, fyzické procesy se v našem těle nevyhnutelně zpomalují.
Složité sítě nervů v našem mozku stárnou, zvětšují se a jejich dráhy se prodlužují. Elektrické signály tak musí překonávat větší vzdálenosti. Navíc s věkem dochází k postupné degradaci těchto drah, což vytváří větší odpor.
Výsledek? Náš vnitřní fotoaparát už necvaká tak rychle. Mozek dospělého člověka přijme a zpracuje za jeden den mnohem méně „snímků“ než mozek dítěte.
A tady přichází ten zásadní optický klam. Protože do stejného časového úseku naskládáme méně mentálních obrazů, náš mozek si to vyhodnotí tak, že ten čas musel uplynout rychleji. Dny se zkrátí, protože v nich prostě máme méně zachycených detailů.
Zrádná matematika našich životů
Další kousek skládačky je čistě matematický a známe ho pod pojmem proporční teorie. Zní to složitě, ale ve skutečnosti je to princip, který používáme v běžném životě neustále.
Představte si to na penězích. Když máte v peněžence posledních sto korun, padesátikoruna pro vás představuje obrovskou hodnotu. Když jich tam máte deset tisíc, padesátikoruny si ani nevšimnete.
S časem to funguje úplně stejně. Tuto myšlenku zpopularizoval už v devatenáctém století francouzský filozof Paul Janet.
Pro pětileté dítě představuje jeden rok celých dvacet procent jeho dosavadní existence. Je to obrovský kus života plný naprosto zásadních milníků. Od prvních nesmělých kroků až po složité věty a běhání.
Pro čtyřicetiletou ženu je jeden rok pouhých dva a půl procenta jejího života. Je to už jen drobný zlomek všeho, co dosud zažila. Čím jsme starší, tím menší podíl z našeho celkového života jeden rok představuje.
Matematika je v tomto ohledu neúprosná. Rok prostě ztrácí svou relativní váhu a my máme pocit, že proklouzl mnohem snáz.
Past jménem autopilot a kouzlo poprvé
Kromě fyziky a matematiky je tu ale ještě třetí faktor. A ten jediný můžeme z velké části ovlivnit samy. Je jím rutina.
Zkuste si vzpomenout na svůj včerejší den. Cesta do práce, maily, nákup, příprava večeře. Kolik z těch činností jste dělala naprosto automaticky?
Odborníci z oblasti neurovědy, mezi nimi i známý americký neurovědec David Eagleman, upozorňují, že náš mozek je mistrem v šetření energie.
Když se učíme něco nového – jak si zavázat tkaničky, jak plavat, jak se orientovat v novém městě – náš mozek běží na plné obrátky. Vytváří nové synapse, kóduje si do paměti každou vůni, zvuk a pocit.
Dětství je nekonečným řetězcem těchto poprvé. Všechno je nové, všechno si vyžaduje plnou pozornost. Proto jsou vzpomínky z dětství tak barevné a dlouhé.
V dospělosti se ale z většiny našich dnů stává dobře naučená choreografie. Známe cestu do kanceláře nazpaměť. Známe oddělení v supermarketu. Dokážeme uvařit špagety a u toho plánovat víkendový výlet.
Pro mozek je to nesmírně pohodlné, ale pro naše vnímání času naprosto zničující.
Když se večer ohlédneme za dnem plným rutiny, mozek zjistí, že vlastně nemá co nového uložit. Nic nevybočilo ze standardu. A tak ten den v naší paměti prostě zkomprimuje do malé, nevýrazné složky. Čas se pomyslně smrskne.
Jak znovu naučit mozek zpomalit
Když tohle všechno víme, mohlo by se zdát, že jsme odsouzené k tomu jen sledovat, jak se náš životní rychlík řítí dál. Ale není to pravda.
Nemůžeme sice změnit matematiku ani zastavit biologické stárnutí našich nervových drah. Můžeme ale vědomě narušit tu pohodlnou rutinu, která náš mozek uspává.
Nemusíte hned skákat padákem nebo se stěhovat na jiný kontinent. Stačí drobnosti. Jděte z práce jinou cestou. Uvařte k večeři něco, co jste nikdy předtím nedělala, i za cenu, že to nebude dokonalé.
Poslechněte si hudební žánr, který běžně míjíte. Víkendový výlet naplánujte na místo, kde nikdo z rodiny ještě nebyl. Donuťte svůj mozek, aby musel zase dávat pozor.
Když mu občas dodáme trochu neznáma, přinutíme ho zapsat nové, detailnější vzpomínky. Možná nezískáme zpět ty nekonečné letní prázdniny u babičky. Ale když občas vypneme našeho autopilota, můžeme ten rozjetý vlak alespoň na chvíli zpomalit a podívat se z okna.
P.S.
Věřím, že nám pochopení, jak náš mozek zpracovává realitu, může výrazně zlepšit kvalitu života. Zjištění neurovědců nám nedávají jen suchá data o stárnutí nervových drah - dávají nám praktický klíč k tomu, jak vnímání času aktivně ovlivňovat. Když víme, že rutina čas komprimuje a novost ho rozšiřuje, máme v rukou nástroj, jak si svůj život pocitově prodloužit. Pokud vám dává smysl číst obsah, který nesklouzává k levné esoterice, ale vysvětluje naše každodenní prožitky na základě reálných neurologických a psychologických principů, budu vděčná za vaši podporu. Pomůže mi dál psát texty, které propojují vědu s naším skutečným, nefiltrovaným životem.
