Článek
Znáte ten pocit. Máte za sebou příšerný týden. V práci se na vás sesypaly termíny, děti přinesly ze školky další neidentifikovatelný bacil, pračka vydává zvuky jako startující Boeing a do toho se pohádáte s partnerem kvůli úplné malichernosti. Jste vyčerpaná na kost.
A pak potkáte tu svou věčně usměvavou kamarádku. Podívá se na vás, soucitně nakloní hlavu a pronese tu nejhorší možnou větu: „Zlato, nesmíš si to tak brát. Musíš myslet pozitivně, vždyť o nic nejde!“
Přiznám se vám dobrovolně – v takových chvílích mám chuť křičet. Toxická pozitivita mě dokáže rozpálit doběla. Dlouho jsem optimismus vnímala spíše jako jakousi vrozenou povahovou vadu lidí, kteří zkrátka nevidí realitu dostatečně jasně. Považovala jsem ho za lacinou „ezo“ poučku z motivačních diářů. Já přece nejsem žádný sluníčkář, jsem realistka!
Nedávno se mi však při ranním pohledu do zrcadla zastavilo srdce. Po několika stresujících měsících na mě z něj hleděla o pět let starší tvář. Zašedlá pleť, prohloubené vrásky, unavené oči. Fyzicky jsem cítila, jak mě ten stres zevnitř sžírá. Začala jsem proto pátrat po tom, co s námi neustálé napětí vlastně dělá. A zjištění, na která jsem narazila, obrátila můj pohled na onen vysmívaný optimismus o 180 stupňů.
Optimismus totiž nepředstavuje pouhý způsob, jakým o věcech mluvíte. Jde o fyzikálně-chemický proces. A uvnitř našich buněk funguje jako ten nejdokonalejší štít.
Záhada tkaniček od bot a biologických hodin
Abychom pochopily, co přesně se v našem těle děje, musíme se podívat na konečky našich chromozomů. Uvnitř každé lidské buňky je ukryta DNA – obří molekula nesoucí naši genetickou informaci.
Představte si svou DNA jako klasickou tkaničku od bot. Co se stane, když se z ní odtrhne ten malý plastový koneček? Tkanička se začne třepit, rozpadat a za chvíli je zcela nepoužitelná.
Naše buňky disponují naprosto stejnými „plastovými konečky“. Jmenují se telomery a jejich jediným úkolem je chránit naši DNA před poškozením při buněčném dělení.
Pokaždé, když se buňka rozdělí, kousek této telomery se odstřihne. Funguje to jako neúprosný odpočet. Čím kratší telomery máme, tím jsme biologicky starší, tím více vrásek se nám tvoří a tím snáze podléháme nemocem. A právě zde vstupuje do hry náš životní styl. Vědci dnes již s jistotou vědí, že psychologický stres naše buňky nekompromisně požírá. Chronický stres, neustálé obavy a pesimismus fungují jako pomyslné nůžky, jež naše ochranné čepičky zkracují děsivou rychlostí.
Co když to ale funguje i naopak?
Optimismus jako neviditelné brnění
Výzkumníci z prestižních univerzit si položili stejnou otázku a výsledky jejich bádání mění pravidla hry. Zaměřili se na to, zda má naše mysl sílu stárnutí nejen urychlit, ale také jej zpomalit.
Když vědci zkoumali vliv optimismu na délku telomer, zjistili něco fascinujícího. Ženy s vyšší mírou životního optimismu měly prokazatelně delší a silnější telomery než jejich pesimističtější vrstevnice. Jejich tělo se zkrátka odmítalo předčasně opotřebovat.
Jak je to možné? Náš mozek totiž nerozezná rozdíl mezi reálným nebezpečím (honí mě divoké zvíře) a naším vnitřním strachem (určitě mě zítra vyhodí z práce). Když se neustále utápíme v katastrofických scénářích, zaplaví se naše tělo kortizolem a buňky se přepnou do nouzového režimu, který telomery rychle ničí.
Naopak optimismus – ta tichá víra, že vše nakonec nějak dobře dopadne – produkci stresových hormonů účinně vypíná. Jak dokládají nejnovější odborné analýzy zkoumající ochranný efekt pozitivního myšlení na buněčné úrovni, optimismus umožňuje tělu produkovat enzym zvaný telomeráza. A víte, co tento enzym umí? Dokáže ty roztřepené „konečky tkaniček“ znovu dorovnat a zacelit!
Není divu, že když odborníci publikovali rozsáhlé studie věnované dlouhověkosti, objevili zcela jasnou korelaci: optimisté se dožívají výjimečně vysokého věku (nad 85 let) o 50 až 70 % častěji než zavilí pesimisté.
Jak přepsat svůj biologický věk (bez lhaní si do kapsy)
Když jsem tyto vědecké zprávy dočetla, zůstala jsem tiše sedět. Takže ta moje kamarádka měla z biologického hlediska vlastně pravdu. Jak se ale z rozené „stresařky“ stát optimistkou, aniž bych si musela nasadit růžové brýle a ignorovat reálné problémy?
Vtip spočívá v tom, že skutečný, zdravý optimismus nemá s naivní ezoterikou nic společného. Nemusíte předstírat, že je všechno zalité sluncem, když vám zrovna vyhořel byt. Zdravý optimismus se projevuje v tom, jak si věci vysvětlujeme.
- Pesimistka si řekne: „Zase jsem to pokazila, jsem zkrátka neschopná a všechno se mi vždycky zhroutí.“ (Trvalý a osobní problém = stres = zkrácení telomer).
- Optimistka si řekne: „Dneska se to vážně nepovedlo. Byl to špatný den a byla jsem unavená. Zítra to ale zkusím udělat jinak a lépe.“ (Dočasný a řešitelný problém = vnitřní klid = ochrana telomer).
Vidíte ten rozdíl? Jde jen o drobný posun v úhlu pohledu.
Začala jsem na tom pracovat. Pokaždé, když mě přepadne panika z toho, co všechno se může pokazit, představím si vlastní buňky. Představím si ony malé plastové konečky na tkaničkách, jak se kvůli mé úzkosti třepí. Pak se zhluboka nadechnu a řeknu si: „Zastav to. Tímto strachem situaci nevyřešíš, pouze si fyzicky ubližuješ.“
Dámy, máme v rukou mnohem větší moc, než si vůbec uvědomujeme. Naše myšlenky nepředstavují jen neškodné obláčky plující nám v hlavě. Jsou to hmatatelné instrukce pro naše tělo. Zkuste dnes večer najít alespoň jednu věc, která se vám opravdu povedla, a poděkujte si za ni. Usmějte se na sebe do zrcadla. Ne proto, že je svět dokonalý. Zkrátka proto, že tím přepisujete vlastní biologii směrem k dlouhému, spokojenému a zdravému životu. A vaše buňky (spolu s telomerami) vám za to poděkují.
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až se příště přistihnete u černé myšlenky, vzpomenete si na své „vnitřní tkaničky“ a s laskavostí k sobě samé zkusíte ten úhel pohledu trochu pootočit. Pokud vám tento vhled do světa telomer a konce strachu z „toxické pozitivity“ pomohl uvidět optimismus jako skutečný štít pro vaše zdraví, budu moc ráda za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál sledovat tyto biologické studie a přinášet vám fakta, která nám vracejí mládí do buněk. Odkaz najdete níže.
