Článek
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Během vysněné dovolené v Itálii jsme s partnerem zapadli do úzké uličky kdesi v horách a GPS v telefonu najednou ztratila signál. Byli jsme úplně ztracení. Samozřejmě jsem ho prosila, ať zastaví u nejbližší čerpací stanice a prostě se někoho zeptá na cestu. On to však s typickou mužskou hrdostí odmítal a tvrdil, že ten správný směr zkrátka „vycítí“. Kroužili jsme tam tehdy v zoufalých smyčkách snad hodinu.
Když jsem nedávno četla závěry jedné fascinující vědecké studie, musela jsem se při vzpomínce na tuto historku smát nahlas. Ukazuje se totiž, že onen pověstný – a často úsměvný – mužský (ne)smysl pro orientaci selhává už na té nejzákladnější, mikroskopické úrovni. Tedy alespoň ve chvíli, kdy z rovnice vyškrtneme naši starou dobrou zemskou přitažlivost.
Příroda má zkrátka neuvěřitelný smysl pro humor. Zatímco s napětím sledujeme starty moderních raket a technologičtí vizionáři sní o tom, jak budeme na Marsu stavět města a zakládat rodiny, biologové řeší mnohem prozaičtější problém. Jak se tam nahoře budeme vlastně rozmnožovat? A dosavadní vědecká odpověď zní vcelku jednoznačně: Velmi těžko. Spermiím totiž ve stavu beztíže doslova vypadává navigace.
Závod o život, jenž ztratil směr
Představte si napínavou cestu spermie k vajíčku. Zde na Zemi jde o ten vůbec nejtěžší překážkový běh ze všech. Představuje složitý labyrint plný nástrah, nehostinného kyselého prostředí a slepých uliček. Drobní plavci jsou však k tomuto úkolu od přírody dokonale vybaveni. Mají jasný cíl, rychlost a vědí, jak k vajíčku zdárně dorazit.
Co se ale stane, když je pošlete do vesmíru? Výzkumníci z australské Adelaide University provedli unikátní experiment. Vytvořili speciální laboratorní komoru ve tvaru mikroskopického bludiště a pomocí přístroje zvaného klinostat v ní nasimulovali stav mikrogravitace – tedy přesně takové prostředí, jaké panuje například na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS).
Výsledek vědce doslova šokoval. Zatímco za běžných pozemských podmínek si spermie našly cestu bludištěm relativně snadno, ve stavu beztíže jich do cíle dorazil jen zanedbatelný zlomek.
Zjednodušeně řečeno: místo toho, aby cílevědomě plavaly kupředu, začaly se spermie v mikrogravitaci chovat jako astronauti, kterým se při výstupu do volného prostoru utrhlo jisticí lano. Zmateně se točily v kruzích, bezcílně narážely do stěn labyrintu a zcela ztratily orientaci.
Proč potřebují drobní plavci gravitaci?
Možná si říkáte, proč buňky, jež se beztak celou dobu pohybují v ochranné tekutině uvnitř ženského těla, potřebují ke svému fungování gravitaci. Jako laici máme často zromantizovanou představu, že vajíčko je zkrátka „zavolá“ a ony neomylně sledují stopu jako lovečtí psi.
Ačkoliv chemické signály ženského těla skutečně hrají zásadní roli, samotná zemská přitažlivost funguje pro spermie jako nepostradatelná neviditelná mapa.
Vědci zatím po přesném buněčném mechanismu pátrají, předpokládají však, že bez zemské přitažlivosti ztrácejí tyto buňky fyzický kontakt se stěnami onoho vnitřního labyrintu, jenž jim za normálních okolností pomáhá v dotykové orientaci a posouvá je správným směrem. Širší vědecké analýzy zkoumající lidskou reprodukci ve vesmíru navíc ukazují, že u pohlavních buněk v beztížném stavu prokazatelně klesá rychlost pohybu a zhoršuje se jejich celková integrita. Bez gravitace jim zkrátka chybí tah na branku a doslova nevědí, kde je nahoře a kde dole.
Maják naděje jménem progesteron
Zní to sice jako vtipná historka ke kávě, ale pro vědecký svět a plánování naší budoucnosti jde o nezanedbatelnou překážku. Pokud chceme jako lidstvo někdy trvale žít na jiných planetách nebo podnikat generační cesty hlubokým vesmírem, musíme být schopni se tam přirozeně rozmnožovat. Jestliže se tento křehký proces zastaví hned na samotném začátku jen proto, že spermiím chybí směrovka, máme před sebou vskutku velkou výzvu.
Vědci však naštěstí neházejí flintu do žita. Během pokusů s bloudícími spermiemi totiž objevili jeden fascinující záchranný mechanismus. Pokud na konec labyrintu umístili silnou dávku progesteronu (hormonu, který přirozeně produkují ženské vaječníky), spermie se dokázaly částečně zorientovat a cestu do cíle přece jen našly.
Tento hormon zafungoval jako zářící maják v naprosté tmě. Vyslal záchranný signál, který dokázal přehlušit i absolutní vesmírnou dezorientaci. To jen dokazuje nesmírnou sílu ženského těla – dokáže překlenout propastnou vzdálenost a spermie si k cíli doslova „přitáhnout“.
Ačkoliv nás vesmírné stěhování v nejbližší době nečeká, tato hříčka přírody nám připomíná jednu hlubokou pravdu. Naše těla jsou do poslední buňky dokonale vyladěná pro život zde, na naší staré dobré planetě.
Pokud se tedy právě teď s partnerem snažíte o miminko a připadá vám to jako dlouhá a složitá cesta, buďte vděční za pevnou zemskou půdu pod nohama. Obyčejná gravitace totiž odvádí obrovský kus neviditelné práce za vás. A to i ve chvílích, kdy se vaše drahá polovička tvrdošíjně odmítá kohokoliv zeptat na cestu!
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až se příště budete s partnerem snažit o miminko a cesta se vám bude zdát složitá, vzpomenete si na bloudící spermie ve vesmíru a s úlevou si uvědomíte, že tady na Zemi vám jde gravitace naproti. Pokud vám tento vhled do světa buněčné navigace pomohl nahlédnout na dokonalost našeho těla, budu moc ráda za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál sledovat tyto biologické zázraky a přinášet vám fakta, která nás vracejí nohama na zem. Odkaz najdete níže.
