Článek
Vidličkou si ukrojí na talíři kousek palačinky a zamotá do ní jahodu. Pomalu sousto namočí do karamelu a celou dobu, co si sune tu nechutnou sladkost do pusy, se dívá na Jonáše, který sedí naproti ní. V očích mu svítí arogance, kterou nikdy u nikoho neviděla a patrně už ani neuvidí. Snad. Až tohle skončí. Až konečně dokáže zavřít dveře.
„Nechceš večer přijet?“
Usmívá se na ní. Ona se přirozeně usmát nedokáže, ale zvedne alespoň koutky při tom, co žvýká palačinku. Snad si to Jonáš jako úsměv přeloží, aby byl na pár hodin klid.
„Jo to bych asi mohla, ale budu dlouho v práci.“
„Ty jdeš do práce?“
„Říkala jsem ti, že přijde klient do wellness.“
„Zapomněl jsem, promiň.“
„Zapomínáš často a na všechno.“
Neodolá, aby si nerýpla. Snaží se být milá, jen to poslední dobou příliš nedokáže. Jediné, na co se teď dokáže soustředit její mysl je, jak rychle najít bydlení. Pro sebe a pro děti, které táhne za sebou.
„Jak jsi pokročila s bytem?“
To umí asi jenom on. S úsměvem se zeptat, kdy se konečně odstěhuje z jeho bytu, který jí před pár měsíci nonšalantně poskytl k užívání. Jí a Sáře, protože Sára se dostala do Prahy na střední školu. Někdy se Alici zdá naprosto neskutečné, že je spolu vídávala se smát. Sedět u jednoho stolu a probírat Sáry otce nebo její plány do budoucna. Že ho někdy slyšela, jak se jí zeptal na její pocity nebo názor. Stalo se to vůbec někdy? Protože když mu nedávno připomněla, že má Sára narozeniny, odepsal jí, že nevidí žádný důvod, proč by jí měl poslat přání. A Alice se na ní doma pak dívala a věděla, že na to přeci jenom čeká. I když chrání jí. Mámu. Takže si o něm myslím prostě své. Stejně čekala na něco, co nepřišlo.
„Jeden se mi teď líbí. Musím tam v úterý zavolat. Je k nastěhování hned. Kdyby to klaplo, mohla bych se příští týden stěhovat.“
„To by bylo skvělý. Měli bychom vyřešenou jednu věc.“
Teď se Alice vážně usměje. Nechce být ani o minutu déle někde, kde jí není dobře. Když zavře oči, pořád ho vidí, jak na ní křičí, že by si měla uvědomit, kde bydlí bez nájemní smlouvy a že jí může zámky vyměnit kdykoliv se mu bude chtít. Je to přesně měsíc. Sedla pak do auta a vybourala se po deseti minutách jízdy, protože plakala. Rána, když si urvala zrcátko o kamion, kterému nedala přednost, byla v tu chvíli jako by jí někdo praštil. Vlastně se nic nestalo. Ona byla celá. Ale prostě to zapadlo všechno do sebe. Přišel náraz a to nejen ten, kdy nedávala pozor v připojovacím pruhu. Jako by jí tím zvukem, kdy se plech třel o plech došlo, že je to konec. Konec příběhu, který trval tolik let a o kterém si i přes jeho nejednoduchost myslela, že je na vždycky. Jonáš přeci chodil na terapie. Jeho narcismus se o tolik zlepšil. Kde nastal zase zlom, kdy terapie přestaly fungovat? Možná před rokem. Jen si toho nestihla všimnout, nebo to prostě nechtěla vidět. Ale myslí na to často. Snaží se najít přesně ten moment, kdy to přišlo znovu. A ví jistě, že to ze dne na den nebylo. Bylo to stejné, jako v potravinové skříni nechat brambory a zapomenout na ně. Na začátku projdete chodbou a cítíte, že někde něco nevoní, ale nedokážete to identifikovat. Až když se ten zápach nedá snést, začnete prostě pátrat. Najdete sáček plný hezkých brambor a mezi nimi jednu rozteklou. Vyhodit je musíte všechny. A Alice ví, že vyhodit musí Jonáše. I s tím vším, co je za ním. S klukama, které miluje jako její vlastní děti. S mámou, se kterou si rozuměla, ale musí jí odstřihnout jak lano, ze které se utrhl slabý článek výpravy. Protože buď zemře jeden, nebo celá skupina. A její skupina jsou děti, které porodila. Hnízdo, do kterého není dobré sáhnout, protože pak Alice kouše.
„Jonáši, já se snažím vypadnout co nejdřív. Jenom prostě není jednoduché najít něco hned.“
Jonáš kývne na servírku a nechá si donést účet.
„Chceš hodit do práce?“
„Jo to bys byl hodný. Už bych to stíhala těžko.“
Vyjdou před kavárnu a on jí nabídne rámě. Zavěsí se do něj a druhou rukou si zvedne límec u kabátu. Zima se blíží a dneska fouká. Navíc jí je vedle něj chladno už dlouho. Pohladí jí po ruce.
„Víš, proč jsem tě dneska vzal na most?“
„Ne to netuším.“
„Ty si nepamatuješ, jak jsem ti na něm udělal ohňostroj? Říkal jsem si, že to bude hezké rande.“
Jak by mohla zapomenout na ten večer před osmi lety. Tenkrát jí tím chtěl říct, že jí miluje. Stál za ní, ona se klepala zimou a on jí šeptal do ucha, že už má zůstat jeho jediná. Nezapomněla. Jenomže za těch osm let se stalo tolik věcí, že už si na to nedovoluje myslet. Vytěsňuje hezké zážitky, aby jí to nezabilo.
„Podíváš se mi na ty smlouvy, když budeš v práci?“
„Jasně. Řekla jsem, že to budu mít hotové do pondělí.“
Celou cestu k autu Jonáš mluví a Alice mlčí. Nemá mu moc co říct. Vidí se jinde, ale ještě nenastal ten správný čas. Pořád bydlí v jeho bytě. A ještě stále jí pokaždé, když neudělá to, co on chce, vyhrožuje výměnou zámků. A ona se bojí. Bojí se, že Sára přijde jeden den domů ze školy a prostě si neodemkne. Že nebudou mít kam jít.
V autě jí vezme za ruku. Automaticky, jak to dělal vždycky.
„Je mi doma v noci samotnému smutno.“
„Já vím. Já po práci přijedu.“
Zastaví auto na vjezdu u rohového žlutého domu. Natáhne se k ní přes středový panel a políbí jí. Alice vezme za kliku a vystoupí z auta. Otočí se na něj a usměje se.
„Tak večer.“
„Když budeš mít chvíli, tak se koukni zase na nějaké byty.“
„Dívám se pořád.“
„Až někde něco podepíšeš, tak zveřejni tvůj, ať se co nejrychleji pronajme.“
„Jasně. Počítám s tím.“
Zavře dveře od auta a dojde ke dveřím. Nahmatá v kapse kabátu klíče a přiloží čip k panelu. Uslyší klapnutí a vejde. Dveře se s práskotem zavřou a ona se přes skleněné tabulky podívá, jak odjíždí. Vyjde schody, projde chodbou a foukne na prach na osvětlení, které visí z posledního patra až do přízemí. Myslí na to, že se tu ještě nedávno hezky uklízelo. Než Jonáš všechny naštval, a tak ho ugrilovali na schůzce SVJ. Oprávněně. Když tenkrát přijel domů, tvářil se ublíženecky. Bylo to pro něj obrovské spiknutí. Alice mlčela, jako vlastně vždycky když mu měla říct, že by se měl trochu zamyslet. Věděla, že by došlo k hádce. A tak ho jen pohladila a byla ticho.
Seběhne schody dolů a odemkne kancelář. Rozsvítí si a opře se o stěnu. Zhluboka dýchá a pomalu si rozvazuje krémový kabát. Je jí v něm už venku zima. Je bez podšívky, ale je na něm vyšitá věhlasná značka a vybral ho Jonáš. Líbil se jí tenkrát jiný. Jenomže on chtěl, aby měla tenhle. Tak ho nosí. Kdy stihla v tom všem zapomenout i na vlastní vkus?
Přehodí ho přes křeslo a jde si nalít vodu. Už teď ví, že si vymyslí historku o tom, jak jí bolí hlava, aby za ním nemusela jet. Cinkne jí zpráva. Píše Jonáš.
MILUJI TĚ. PŘIJEĎ VEČER.
