Článek
Alice se otočí na kancelářské židli směrem do kanceláře a podívá se na půdorys, který je namalovaný na protější stěně. Zná v tom domě téměř každou kachličku. Tupě zírá na narýsované záchodové mísy a stěny dělící jednotlivé místnosti, které jsou vyvedené černým akrylem přes celou jednu zeď. V rohu půdorysu je zase Jonášovo jméno. Podívá se na mobil, aby zjistila, kolik je hodin. Jonáš má už dvacet minut zpoždění, a tak se zvedne a dojde do recepce, aby rozsvítila domácí telefon a zjistila, jestli už před domem parkuje. Chvíli se jen tak dívá na procházející lidi a projíždějící auta, ale ten, kdo by přijíždět měl, nikde. Povzdechne si, vypne kameru mířící před hlavní vchod a dojde do kuchyňky. Když se opře o linku, zkusí vytočit jeho telefonní číslo, ale už podruhé to jenom zvoní. Napíše mu zprávu, jestli tedy dorazí, ale odpověď nepřichází. Začne procházet všechny místnosti a potichu se s nimi loučí. Ve stejný moment, kdy ucítí ve svých očích slzy, se jí stáhne hrdlo a hrudníkem projede bolest, jako kdyby do ní někdo zabodl nůž. A tak se několikrát po sobě zhluboka nadechne a vydechne. Potřebuje dostat vzduch až do břicha, aby se uklidnila. Dechové cvičení provádí v posledních týdnech často, a to ať je na jakémkoliv místě. V tramvaji, v nákupním centru i doma ve vaně. Naprosto jí k tomu stačí, když přijde od Jonáše nějaká zpráva, která jí dokáže rozhodit způsobem, že je jí na omdlení. Pomáhá to většinou jak na strach, který v ní dokáže už měsíce vzbudit jedním pohledem, tak na zprávy, ze kterých je patrné, že neplatí žádná z jejich dohod. Někdy Alice propadá naprosté panice z toho, jak moc má on v rukách její vlastní život.
Vyhodil ji z práce krátce po tom, co mu jedna z jejích makléřek dala nahrávku společného telefonu. Alice se měsíce trápila jak v jeho domě, tak v jeho firmě. A tak udělala tu zásadní životní chybu, že celou situaci probírala po telefonu s dalšími zaměstnanci. Holky, které přijala do života jako svoje přítelkyně. A Dana. Její vrba, bez které by už přes dvacet let těžko dokázala projít jakoukoliv životní situací. Hezký rozhovor to nebyl. Čtyři ženy v jeden moment, v jednom telefonním hovoru, které probírají jediného muže. Jak z partnerské stránky, tak z té stránky pracovní, kde nikdo není spokojený. Nebo se nespokojeně alespoň všichni tváří. Jen na obě strany, jak zjistila později. Tři ze čtyř u toho mají rozdělanou láhev a jak jim stoupá alkohol do jejich ženských mozků, tak přidávají na intenzitě v pomlouvání. Že to ta jediná střízlivá nahrává, jí a Danu rozhodně nenapadlo. Až do chvíle, kdy jí Jonáš vyrazil. Z práce i z bytu, jen ze svého života úplně ne. Pořád se tvářil, že přeci až se Alice vyléčí na terapiích, kde by si měla řešit hlavně svojí labilitu, jejich vztah může pokračovat dál. Jen u toho zapomněl na skutečnost, že jí ob den vyhrožuje výměnou zámků v bytě, kde vytvořila domov sobě a Sáře. Celé to trvá už několik týdnů a do včerejšího dne to vypadalo, že na konci nebudou nikdy. Jenomže včera už ta hádka byla velká. Jonáš znovu do telefonu opakoval, že provize a poslední výplatu Alici vyplatí až ve chvíli, kdy vypadne z bytu a ona si znovu trvala na tom, že nepředá služebná telefony a hesla ke všem účtům, dokud nedostane peníze.
„Jonáši já se nemůžu stěhovat, když nemám za co koupit nábytek do nového bytu. Navazuješ to opačně, než já dokáži zařídit.“
„Měla jsi vypadnout už k patnáctému. Taková byla dohoda.“
„Ne to nebyla dohoda. To bylo něco, co jsi ty určil. Dal jsi mi na hledání bytu necelé tři týdny. Jak jsem to asi měla udělat?“
„To je mi ale úplně u prdele.“
Alice se u toho telefonu dívala z okna na protější dům. Udělala dva kroky a zavřela dveře do pokoje Sáry. Asi nebylo nutné, aby slyšela všechno.
„Znovu ti říkám, že mi máš okamžitě předat naprosto všechno.“
„A já ti znovu říkám, že ti všechno předám oproti penězům, na kterých jsme domluvení, protože se nemám kam a za co odstěhovat.“
„Ty asi nerozumíš tomu, že je mi to u prdele. Vypadni třeba na Hlavní nádraží.“
„Jak chceš, Jonáši. Když někomu sebereš úplně všechno a už mu nemáš co vzít, dostaneš ho do situace, kdy už nemá o co přijít. Chápeš mě? Dovol mi, abych tě upozornila, že jsem předvolaná na kriminálku jako svědek tvojí garáže. Asi oba víme, že fotek, kdy se stavěla, mám plný telefon a asi oba víme, že se bavíme o černé stavbě, že jo?“
„Ty budeš fakt litovat, krávo.“
Položil jí telefon a ona zůstala stát v malém prostoru obýváku na krémovém koberci, jako kdyby zrovna dostala přes tvář. Dýchala. Zhluboka. Když o pár minut později sáhla na služební telefon, aby zjistila, jestli nemá něco vyřešit a tím se rozptýlila, nefungoval. Karta bez signálu. Došla do koupelny, opláchla si obličej studenou vodou a opřela se o umyvadlo. Dívala se na sebe do zrcadla. Oblečená do červených kostkovaných kalhot od pyžama a průhledného trička s příměsí mohéru. Vypadala jako troska. O šest kilo lehčí než před pár měsíci, oči nateklé od toho, jak se stabilně bránily pláči. Duše rozervaná na tisíce kousků, protože člověk, kterého milovala jí právě oznámil, že má jít se Sárou třeba na Hlavní nádraží.
Vrátila se zpátky a otevřela počítač, aby zkontrolovala, jestli se ještě dostane do e-mailu. Sedla si ke stolu z kartáčovaného dubu a zadala heslo. Nic. Vyskočila z lavice a sáhla do batohu pro další dva služební telefony. Nefunkční. Všechny. Opřela hlavu o jídelní stůl a chvíli prostě jenom zírala na svoje nehty na nohách, ze kterých se v zoufalství posledních týdnů odlupoval červený lak. Proběhlo jí hlavou, že alespoň se sebou by měla začít něco dělat, protože s tímhle vším kolem, už evidentně neudělá nic. Zkusila mu znovu zavolat.
„Co chceš?“
„No jenom jsem ti chtěla říct, že mi výplatu mých peněz navazuješ na odevzdanou práci, mimo jiné. A že když mi nefungují telefony a e-maily, těžko můžu nějakou práci dokončit. Tak teď tedy nevím, jak to mám udělat.“
„Dodělej to, k čemu nepotřebuješ e-mail a telefon. Sepiš manuály, nechci s tebou mít už nic společného a peníze ti dám, jak jsem řekl. První část po odevzdání, druhou část po tom, co vypadneš z mého bytu.“
„Fajn. Můžeš to prosím zopakovat?“
Zapnula na služebním telefonu rychle diktafon a nechala Jonáše, aby zopakoval všechno, co řekl.
„Takže mi to předáš nebo budeme bojovat?“
„Ne Jonáši, já ti to samozřejmě všechno předám.“
Stihl vyměnit zámek u kanceláře, a tak se spolu domluvili na dnešní den. Než jí přijel odemknout, přišla jí od něj ráno zpráva.
POJĎ SE DNESKA POMILOVAT
Alice na tu zprávu po včerejších telefonech zírala a dlouho přemýšlela, co odpovědět.
MILOVAT SE S NĚKÝM, KDO NEUMÍ POHLADIT, UŽÍVÁ SI SVOJÍ NADVLÁDU A JENOM PŘEMÝŠLÍ, JAK CO NEJVÍCE UBLÍŽIT? S NĚKÝM, KDO NEUMÍ ANI TROCHU UBRAT ZE SVÉHO, PROTOŽE ON DĚLÁ VŠECHNO SPRÁVNĚ? S NĚKÝM, KDO NA MĚ ŘVE VE CHVÍLI, KDY SI JDU NECHAT OTEVŘÍT RAKEV S VLASTNÍM TÁTOU A PŘIJDE MU TO NAPROSTO NORMÁLNÍ? SEX MÁ MÍT ČLOVĚK NĚKDE, KDE SE CÍTÍ V BEZPEČÍ. TAM SKORO NEJSME OD CHVÍLE, CO MŮJ TÁTA UMŘEL. NIKDY JSI NEBYL PŘÍSTAV. NIKDY JSEM PŘED TEBOU NEMOHLA BREČET, STULIT SE, MLUVIT O SVÝCH POCITECH. UŽ SI TO NIKDY V ŽIVOTĚ NEUDĚLÁM
Věděla, když tu zprávu posílala, že nastane peklo.
OKAMŽITĚ ZADRŽ. JSEM TO JÁ, KDO TĚ ŽIVIL. OPRAVDU BUĎ ROZUMNÁ
Do kanceláře šla a celou cestu jí tlačil žaludek, jako by jí do něj někdo vysypal hromadu kamení. Když jí přišel otevřít, pokoušel se jí dát pusu, ale ona ucukla a prošla kolem něj. Předala část práce a domluvili se, že se Jonáš vrátí večer a dostane zbytek. Teď tu stojí a on nikde. Podívá se znovu na telefon. Čeká na něj už skoro hodinu. Vrátí se do kanceláře a uklidí si počítač do batohu. Zkusí mu znovu zavolat, ale nezvedá to. Narovná si tašky s osobními věcmi ke dveřím a znovu se rozhlédne. Pohladí svůj stůl, sáhne si na poličku pro knížku, kterou dostala od Dany k narozeninám a málem by jí tu zapomněla, oblékne si bundu, nasadí čepici a sáhne do kapsy kalhot pro dva klíče. Položí je Jonášovi vedle jeho počítače. Takhle vypadá konec. V kanceláři s dubovými parketami, kde stojí dva osamocené pracovní stoly a jeden zelený, sametový gauč. I když sama sobě v duchu slíbí, že se už nebude otáčet, stejně to ještě udělá ve chvíli, kdy sahá na vypínač, aby zhasla všechna světla.
„Nebul.“
Řekne sama sobě nahlas, hodí si batoh plný věcí na záda a skloní se pro tři plátěné tašky krámů, které si do práce za ty roky nanosila. Projde posledními dveřmi a moc dobře ví, že když je zabouchne, už se nemůže vrátit. Nemá si čím odemknout.
Za další dvě hodiny jí zazvoní telefon. Volá Jonáš.
„Miláčku, mám ještě přijet do kanceláře? Čekáš na mě viď?
