Článek
Alice slyší klíč v zámku a v tu chvíli cítí, že má úplně propocené tričko v podpaží. Z recepce se ozve ve stejný čas, jako Jonáš vchází do dveří:
„Dobré ráno lásko.“
„Dobré ráno.“
Otočí se zpátky ke svému počítači a dopisuje e-mail. Jonáš přistoupí k ní a políbí jí do vlasů. Zachvěje se. Snad si to vyložil tak, že její tělo na něho reaguje příznivě.
„Co píšeš?“
„Hádám se s tím nájemníkem z dvacet osmičky. Nechce uznat, že byt nechal v příšerném stavu a chce vrátit depozit.“
„Tak to hlavně vyhádej.“
Alice dopíše e-mail, mlčky přepne okna v počítači a začne upravovat fotky na inzeráty. Potřebuje na chvíli vypnout a dělat něco jednoduchého, protože tuší, že za chvíli to přijde. Jonáš otevře svůj počítač a bude chvíli zase dělat, že něco dělá. V podstatě rok a půl do kanceláře nevkročil. Systém nikdy neotevřel. Když přišel, dal si kávu, skleničku prosecca a zase odešel. Za ním většinou zůstal jen pomyslný strach, který rozesel svojí přítomností a pak klid. Prásknutí dveří a ticho. Bez jakékoliv otázky, co se tady vlastně děje. Ostatně není to tak dlouho, kdy do jednoho z domů teklo. Nájemník stabilně psal, že mu po stěně stéká proud vody. Alice Jonáše požádala, jestli by jí s tím mohl pomoct, protože je to technický problém a ona neví, jak to vyřešit. Řval na ní do telefonu, že si má poradit. Od toho jí přeci má, aby neřešil, co mu nepřísluší. Zvykla si. Měla Vasila, dalšího člena týmu, co si měl vždycky poradit, a tak si vždycky poradili spolu. Do domu přestalo téct, z majitelky sousedního domu dostala veškerý ušlý zisk a platby za škody, a prostě se pracovalo dál. Bez jeho přítomnosti. Jonáš si jenom odškrtnul peníze, které přišly na účet. Klient se naštvaně odstěhoval ještě před koncem nájemní smlouvy a jí se podařilo získat alespoň Jonášův souhlas, že mu nebude účtovat pokutu za nedodržení termínů, když si opravdu tu vodu na stěny nelil sám. Ale dost možná, že by si ani nevšiml, že mu to neúčtuje, ani kdyby to nezmínila.
„Lásko ještě bolí hlava?“
„Co? Jaká hlava?“
Alici v první moment nedošlo, že večer tvrdila, jak je jí zle a musí si jít domů lehnout, aby nemusela jet domů. „Domů.“ Bývalo to její doma vlastně vůbec někdy, nebo to byl jenom jeho dům, kde stála u žehlícího prkna? Jeho dům s povolením, že ona může vlastnit klíče.
Zeď u schodů z prvního patra do druhého byla lemovaná jednou fotkou vedle druhé. Na všech byl Jonáš a Honzík s Patrikem, ale Alice se Sárou chyběly. A to vůbec nemluví o tom, že v celém domě vždycky chyběla přítomnost jejího vlastního syna. Marek nebyl nikdy přijat do smečky, kterou si myslela, že společně tvoří. Jonáš ho mlčky akceptoval a Marek jeho zase mlčky snášel. Když se náhodou ocitli v jedné místnosti, většinou vládlo kruté ticho.
„Už je to dobrý. Vzala jsem si večer prášek a vyspala se.“
„To jsem moc rád.“
Alice se zvedne, dojde do kuchyňky a rozsvítí. Zapne kávovar, opře se o kuchyňskou linku a zadívá se na sklo, které dělí kuchyňku s recepcí. Je na něm vypískované jeho jméno. To stejné si dokonce nechala před osmi lety vytetovat na svůj levý bok. Těsně nad zadek, protože ten na ní měl nejraději. Než tatér do její kůže poprvé zapíchl jehlou, třikrát se jí zeptal, jestli je to dobrý nápad. Přišlo jí tenkrát, že jo. Vlastně na to ještě donedávna byla naprosto pyšná. Že je s ním spojená a nic je nemůže rozdělit. Protože ho má v kůži, v mysli i ve svém srdci. A má ho vedle sebe. Na vždycky. Teď aby šetřila na odstranění.
Když se vrací s hrníčkem kávy zpátky do kanceláře, jen zaslechne, jak si Jonáš sám pro sebe opakuje, že je ve všem bordel. Nedělá poslední týdny nic jiného, než se hrabe v systému a řve na ní, že má špatně pojmenované soubory.
„Jasně jsem ti psal, že máš dohledat předávací protokoly a nemám ani půlku.“
Alice se nadechne a koláče potu se jí pod svetrem trochu zvětší. Týdny už nedokáže spát bez prášku na spaní.
Pojmenovala si všechny smlouvy a předávací protokoly tak, aby je našla ona. Nikdo jiný s tím systémem nepracoval. Netušila, že bude svojí práci někdy předávat. Netušila, že se někdy bude stěhovat z jeho domu.
Stoupne si vedle jeho židle a podívá se na jeho monitor.
„Co nemůžeš najít miláčku?“
„Předávací protokol z bytu sedm.“
„Můžeš prosím otevřít systém? Protože jsem si jistá, že tam je.“
Jonáš klikne myší a otevře soubor Činžovní domy. Alice se skloní a vezme si do ruky jeho myš. Otevře složku domu, o kterém mluví a byt číslo sedm. Najede kurzorem na složku s pojmenováním PP vyplněný.
„Tady to máš. Tak nevím, proč na mě zase zvedáš hlas, že to není.“
„Je to úplně na hovno pojmenované.“
Alice by ho ráda poslala někam. Zeptala se ho, jak jinak to tedy má být, když takhle jasně je to špatně. Ale ví, že on chybu prostě nepřizná. Neomluví se, že na ní křičí za něco, co prostě jenom nevidí. Rozhodl se, že je ona to nejhorší, co ho kdy v životě potkalo a potřebuje to dokazovat hlavně sám sobě. On chyby nedělá. A tak si vezme hrníček a mlčky udělá dva kroky ke svému stolu. Sedne si na židli a začne vyřizovat e-mail, který přišel, když si bylo pro kafe.
Slyší zaklapnout Jonášův počítač. Podívá se na něj, jak si založí ruce za hlavou, přehodí nohu přes nohu a sleduje jí. Otočí hlavu.
„Něco se děje?“
„Ne, dívám se, jak jsi krásná.“
„Krásná a blbá. Pekelná kombinace co?“
„Nechápu, proč se pořád takhle snižuješ, vždyť jsi chytrá.“
Usměje se.
„Ty už zase jdeš? Byl jsi tady se mnou půl hodiny.“
„Musím doma uklidit. Je tam bordel a vyzvedávám dneska chlapečky. Všechno zvládám, nikoho na nic nepotřebuji. Jen žehlení tam je, tak třeba budu dneska žehlit.“
„Tak to mi natoč.“
„Natočím.“
Jonáš se zvedá a obléká si bundu. Přijde k ní a skloní se k polibku. Automaticky zvedne hlavu a nechá ho, aby jí políbil. Otočí se za ním a když je mezi dveřmi, jenom bez pozdravu vykřikne:
„To prádlo mi dovez. Já ti to vyžehlím.“
„Tak jo zítra. Díky, jsi hodná.“
Uslyší prásknout dveře a napije se z hrníčku. Zadívá se před sebe na obklad z imitace mramoru. Snaží se v šedých čárách najít nějaký tvar, kterého by se chytila, aby na chvíli myslela na něco jiného. Jak když ležíte v trávě a v mracích hledáte draka nebo ovečku. Ale nevidí nic. Má v hlavě prázdno. A poslední historku, kdy žehlila u Jonáše doma. U něj v domě. Na místě, kde měla pár let, mentálně domov i ona. A možná, že právě to její poslední žehlení byl moment, kdy se rozhodla, že tam nemá co dělat. Před pár týdny.
Přijela domů z práce o půl desáté večer. Dálkovým ovládáním si otevřela bránu a zaparkovala na vjezdu. Vystoupila z auta a sáhla na zadní sedačky pro batoh s počítačem, tašku s nákupem a krabici, ve které měla nové boty. Chtěla si udělat radost. Odemkla dům, zula si boty a všechno položila na taburety v hale. Papírovou tašku s nákupem odnesla do kuchyně. Jonáš na ní volal z ložnice, že na ní čeká a že jí připraví večeři. Řekla si o kousek chleba a lanýžový salám, který cestou domů koupila. Pustila si vodu do vany a on jí donesl jídlo a skleničku vína do koupelny. Nechal otevřené dveře, aby si s ním z vany mohla povídat do ložnice.
„Pojď už.“
„Musím jít ještě zapnout pračku.“
„Nic nedělej. Je pozdě. Pojď za mnou do postele.“
Odložila talíř s večeří, umyla se a sáhla po osušce. Ten večer se, stejně jako každý jiný, krásně pomilovali. Usnula mu v náručí a ráno vyklouzla potichu v postele dřív, než on. Seběhla po schodech obložených dubovými prkny do spodního patra a zapnula pračku. Pak vyběhla zpátky do horní koupelny a zavřela za sebou dveře. Nechtěla Jonáše budit, když si čistí zuby a líčí se. Oblékla na sebe legíny, tričko a seběhla zase zpátky dolů. V jeho pracovně si rozložila žehlící prkno a pustila si na počítači seriál. Přinesla koš s prádlem a rozložila první tričko. Když slyšela, že už Jonáš vstává, odložila žehličku zpátky do stojanu a šla mu dát nahoru pusu.
„Dobré ráno?“
„Dobré ráno, co máš dnes v plánu?“
„Budu dopoledne doma. Žehlím a pak uklidím. Pojedu do kanceláře až po obědě.“
Jonášův pohled byl jiný než večer, když přijela domů. Zamrazilo jí, a tak se potichu vytratila zpátky dolů. Od žehlícího prkna jenom zaslechla, jak si nahoře připravuje snídani. Nečekala, že přijde a zeptá se jí, jestli taky něco nechce. Ale zamrzelo jí to.
„Do prdele to si neumíš uklidit boty, když přijdeš domů?“
Alice odložila žehličku a vyběhla schody. Jonáš stál v chodbě a díval se na věci, které tam po ní večer zůstaly.“
„Jonáši žehlím. Říkala jsem ti, že budu pak uklízet a pojedu do kanceláře až po obědě.“
Cloumal jí vztek, ale nechtěla se hádat, tak se vrátila zpátky dolů. Rozhodla se pro nekomunikaci, to byla často jediná cesta, jak po sobě neházet nože. Jenom slyšela, jak běhá z patra do patra a pak s prásknutím zavře dveře. Vyšla na chodbu, aby přehodila prádlo z pračky do sušičky a v ruce nesla komínek vlastních triček. Vstoupila do pokoje pro hosty, kde měla šatnu. Na posteli byl hozený batoh a dvoje boty. Uklidila s povzdechem trička a sáhla po věcech, které tam Jonáš naházel. Než po něm umyla pánvičku z jeho ranních vajíček a zavřela za sebou dveře, aby přejela do kanceláře věděla, že se blíží konci. Tomu svému. Tomu, ve kterém je ještě ochotná snášet jeho nálady.
Z myšlenek jí vytrhne zvonění telefonu. Volá Jonáš.
„Ano?“
„Lásko prosím tě, jak se jmenuje ten online obchod, ve kterém jsi vždycky kupovala dětem lyžařské oblečení?“
