Článek
Alice sedí v kanceláři a dívá se velkými francouzskými okny ven. Jestli se to dá nazvat ven, když vidí jenom další prosklenou stěnou do garáže. Dnes v ní pod plachtou stojí jenom jedno Porsche. Paradox života s Jonášem, který jí minulý týden požádal o půjčení tisíce korun. Když tu zprávu četla, musela se sama pro sebe začít smát. Pět kusů luxusních aut v garáži, ale když se má vracet depozit nájemníkovi, nějak na to chybí. A většina těch aut stojí v luxusní, designové, černé stavbě. Před dvěma měsíci zazvonila kriminálka na kancelář a hledala ho. Právě kvůli stavbě, na kterou se teď dívá z okna.
Je to pár minut, co položila telefon s ním. Křičel na ní, že je zveřejněný inzerát, který už dávno nemá. Zkoušela se nadechovat a říct mu, že minulý týden u oběda sám řekl, aby to zatím nechala veřejné jenom nenabízela totožný byt v jiném patře, ale nechtěl to slyšet. Po každém jejím prvním slovu začal křičet o to víc. A tak telefon položila v půlce jeho věty, otočila se na bílé kancelářské židli směrem k oknu a začala zhluboka dýchat.
Zavře na pár vteřin oči, promne si spánky a zvedne se. Dojde do kuchyňky, zapne rychlovarnou konvici, vyndá si hrníček a hodí do něj sáček ovocného čaje. Jonáš. Vždycky něco řekne, pak si to nepamatuje a když ho člověk upozorní na pravdu, křičí. Hádá se. Tvrdí, že to nikdy neřekl. Když věci napíše, je to dohledatelný a ona mu to pak posílá vyfocené. Ale když to napsané není, může jenom zhluboka dýchat a mlčet. Nemá důkaz a každý její argument, že by to přeci bez konzultace s ním takhle sama neudělala, vezme za své v první vteřině.
V létě spolu pili víno v obýváku a povídali si. Měl dobrou náladu, venku svítilo sluníčko a byl to přesně ten podvečer, ve kterém jí každou chvíli vzal za ruku nebo pohladil.
„Pojď ke mně blíž.“
Alice tenkrát odložila skleničku, posunula se blíž k němu a hlavu si položila na jeho rameno.
„Lásko neděje se ti něco? Zdáš se mi v poslední době nějaká smutná.“
„Nemám úplně dobré dny, ale to jsou moje věci, které si musím vyřešit.“
„Sdílej, jestli chceš, od toho jsme přeci partneři.“
„Budeš zase naštvaný.“
„Proč bych měl být naštvaný?“
„Protože jsi naštvaný vždycky, když si dovolím něco říct.“
„Ale prosím tě. Já a naštvaný? Kde jsi na tom byla? Řekni si, s čím ti můžu pomoct.“
„Pomoct asi s ničím. Ale štve mě, jak se nehýbou byty na pronájem. S tím fixem se moc žít nedá a když nemám provize, moc se nikam nepohnu.“
„Jo, to je teď opravdu blbý. Potřebuješ peníze?“
„Ne to ne. Já to nějak dávám. Spíš jsem si myslela, že zvládnu děti vzít na dovolenou. Že bych se s tebou domluvila, jestli si můžu půjčit chalupu. Marek má nějaké stresy, není na tom teď dobře, potřebovala bych s nimi být pár dní sama.“
„Jo to bys měla. A kdy bys chtěla jet?“
„Myslela jsem, že ten poslední týden prázdnin, když letíš na dovolenou sám. Až bude mít Marek po zkouškách a snad postoupí do další ročníku. Že bychom si prostě na pět dní udělali volno.“
„Pět dní je málo, to se vám nevyplatí. Jeďte na déle a já ti na letenky dám. Do té doby se ti určitě povede něco pronajmout a budeš mít peníze s sebou.“
Alice sáhne po telefonu a otevře kalendář.
„Na šest by to šlo, když nepůjdou první den do školy. To asi nebude ničemu vadit, první den jsou tam stejně na hodinu. Musím se ale zeptat Sáry, jestli jí to nebude vadit. Třeba v nebude chtít v nové škole o první den přijít.“
„Zeptej se a objednej letenky. Pak to třeba z něčeho odečteme, ale jeďte si odpočinout a být chvíli spolu. Vrátíme se zároveň a alespoň ti po mě nebude smutno.“
Alice ho políbí a pohladí po hlavě.
„Děkuju.“
Později večer, když si vlezla do vany a Jonáš se na ní díval z ložnice, dětem napsala, že by mohli letět na dovolenou. Oběma se to zdálo jako dobrý nápad. Být chvíli jenom spolu, někde v klidu.
Když o pár dní později Jonášovi položila otázku, jestli jí na letenky pošle nebo je má platit jeho kartou, protože měla otevřenou aplikaci s lety do Španělska, stál v chodbě u skříní a díval se na ní nenávistně.
„O jakých letenkách miláčku mluvíš?“
Ve vzteku slovo miláčku vyslovoval s takovou artikulací, že jí vždycky přeběhl mráz po zádech. Ačkoliv to často neříkal nahlas, protože nenávidí sprostá slova, v momentech vzteku to slovo vyslovoval stejným tónem, jako jí čas od času řekl: „krávo.“
„Na mojí dovolenou s dětmi. Slíbil jsi mi přeci…“
Nestihla větu ani doříct, když z jeho očí začaly šlehat ještě větší plameny. Kdyby uměl pohled zabíjet, právě by se řítila k zemi, s největší pravděpodobností v nějakých obrovských křečích. Tak moc jí v ten moment nenáviděl. Jeho hlas začínal nabírat na intenzitě. Nebyl to křik, ale Alici to vždycky jako křik připadalo. Nejraději by v tu chvíli vrátila čas o pár minut později, a svojí otázku vůbec nevyslovila. Ale neměla stroj času, ani čarodějnické schopnosti. Byla jen schoulená do sebe, plná strachu, jaká věta bude následovat.
„Já jsem snad nikdy v životě neviděl nikoho tak nenažraného a drzého, jako jsi ty. Jak sis vůbec mohla myslet, že bych ti já platil cokoliv z tvého života? Dovolená s tvými dětmi je snad tvůj problém a ne můj.“
Chtěla se nadechnout a říct mu, že si zase jenom nepamatuje, co slíbil, ale věděla, že to nemá smysl. Nikam je to neposune. Naopak, začnou se hádat a nebude to mít konce.
„Nech to být. Máš pravdu.“
Zachránila jí pračka, která v tu samou chvíli, kdy jí do očí vstupovaly slzy, začala pípat ze spodního patra. A tak se otočila a odešla. Ještě přes rameno slyšela, jak si Jonáš vyndává boty z botníku a sám pro sebe nadává, že to snad není ani možné, jak z něj má každá ženská bankomat. Alice vypnula pračku a místo, aby jí otevřela, zamířila na záchod. Zapnula větrák, aby do horního patra nebyly slyšet její vzlyky. Sedla si na studenou podlahu, stulila se do vlastního klubíčka vzteku a lítosti a pár minut prostě jen brečela. Když pak nasedla do auta, aby zajela na nákup, Jonáš jí volal. Jestli může v příštím týdnu odvézt jeho a chlapečky na letiště, protože jejich maminka posunula hodinu předání a oni to nebudou stíhat. Měla chuť ho poslat přesně tam, kam před chvíli poslal on jí. Ale věděla, že jí bude po Honzíkovi s Patrikem smutno a že je odveze. A tak prostě řekla, že je to samozřejmé. Jako vždycky.
Přestane zírat před sebe, vezme si hrníček s čajem, o který se alespoň zahřeje, a vrátí se na svojí židli. Zadá heslo do počítače a otevře e-mail. Čeká na ní deset nových zpráv. Všechny od Jonáše, všechny upozorňující na to, jak nemá odevzdanou svojí práci a jak špatně pracuje. Otevře první a podívá se na svoje poznámky na stole. Neodpovídá na e-mail, který jí přišel, ale klikne na složku odeslané. Najde zprávy z minulého týdne a postupně je začne přeposílat a psát k nim.
ODESLÁNO MINULÝ TÝDEN VE STŘEDU V 18:56, ODESLÁNO NYNÍ ZNOVU
Do svých poznámek si zapisuje časy prvního i druhého odeslání. Ten papír mu položí na stůl, když za dvě hodiny odchází. Dvě hodiny hledání souborů, které už poslala. Smysluplná práce ve chvíli, kdy jí vyhodil a kdy má pouze předávat to, na čem pracovala skoro dva roky.
A tak si doma napustí vanu, připojí telefon na wi-fi a začne po stopadesáté hledat byt, když jí cinkne zpráva. Zase Jonáš. Otevře video, na kterém Honzík telefonuje s Ježíškem. Dívá se na něj a začne jí být smutno. Chtěla by se zvednout a jet ho obejmout. Přijít, uvařit mu jeho zamilované lasagne a pak se s ním dohadovat u Člověče nezlob se a učit ho, že vztek nic nezmůže. Házet kostkou po obýváku je k ničemu. To šestka nepadne a nepadne ani dvojka, aby jí mohl vyhodit figurku těsně před domečkem. Na to, aby mohl vyhrát, musí prostě hrát.
Reklama na telefon od Ježíška na ní vyskočila v minulém týdnu na Instagramu. Poslala mu to asi po hodinovém přemýšlení. Chtěla by u toho zážitku, jak Honzíkovi svítí oči radostí, být. Ale ví, že nemůže. Už nikdy. Musí hrát, aby mohla vyhrát.
