Článek
Do toho parku jsem chodila každý den.
Nejčastěji s mou nejmladší sestřenicí Markétou. Paradoxně chodila s jeho bráchou do třídy, ale nevěděla to.
Byly jsme si tehdy blízké, vyrůstaly jsme spolu, v sousedících bytovkách, a tou dobou jsme spolu trávily téměř všechen volný čas.
Možná se mnou byla i tenkrát, když jsem ho viděla poprvé, ale to už si nepamatuju.
Úplně to zastínil on. Od té chvíle jakoby nic jiného neexistovalo.
Chodily jsme tak do toho parku poměrně dlouho.
Postávaly v altánku, posedávaly na lavičkách, někdy samy, jindy s mým malým bráškou. Ale pořád nic.
Byly jsme v podstatě ještě děti a tak jsme vymýšlely, jak to udělat, aby si nás všiml, kdyby fakt přišel. Abychom ho zaujaly.
Plánovaly jsme různé mise, připravovaly si k nim rekvizity, jako třeba vizitky se jménem a adresou.
Dneska se tomu usmívám, ale vážně to tak tehdy bylo.
Nebyly mobily ani internet a spoléhat se na to, že se nějakou náhodou budeme potkávat, bylo na hodně dlouhý lokte.
Stejně jako čas, než se poprvé stalo, že jsme vešly do parku a v altánku posedávala skupinka kluků.
Jak jsme se tehdy s Markétou blížily, napočítaly jsme jich pět. Ale netušily jsme, jestli je mezi nimi i on.
Když jsem zjistila, že ano, rozbušilo se mi srdce.
Co teď?
Posadily jsme se na nejbližší lavičce a pozorovaly je.
Lozili po kovové konstrukci altánku jak opice a různě se štengrovali, kdo co udělá líp, víc, výš a tak dál. Prostě kluci.
Nakonec jsme se rozhodly jít směrem k nim a měly jsme štěstí. Bez váhání nás oslovili a my se k nim mohly přidat.
Byla jsem šťastná jak blecha.
Vystoupaly jsme tři malé polorozpadlé schodky pod střechu altánku a já měla na tváři ten typický přiblblý výraz, který je vidět ve filmech, když se lidi ocitnou tváří v tvář své životní lásce.
Vůbec jsem nemohla uvěřit, že se to opravdu děje, že je skutečný.
Byl ještě hezčí, než jsem si ho pamatovala. Ale měl i své mouchy.
Působil suverénně a namyšleně. Předváděl se a způsob, jakým se pohyboval, mi vůbec nedělal dobře.
Jenomže moje růžové brýle zářily tou nejrůžovější růžovou. Bylo mi to úplně jedno.
Samozřejmě už jsem od holek ze školy věděla, že se jmenuje Aleš, ale ostatní kluky jsem neznala.
Při seznámení jsem zjistila, že si říkají Libor, Jenda, Džonzek a Tomáš.
Přijížděli za ním z města kousek od nás, kde Aleš vyrostl.
Byli to jeho do té doby nejlepší kamarádi, které musel opustit, kvůli rozchodu rodičů a novému domovu u nového partnera své matky.
Pro mě dobrý, ale pro něj…
Každopádně byli super parta.
Uměli se bavit a byla s nimi sranda.
Všichni byli svým způsobem pěkní, protože byli mladí.
Spojovalo je skutečné přátelství a já je od té doby vídala fakt často.
