Hlavní obsah

Jmenoval se Aleš (13) a byl závislý na toluenu

Foto: generováno AI ChatGPT

Příběh, který se skutečně stal. Byl velmi intenzivní a skončil tragédií, která mě provází celým životem.

Článek

Bylo to k uzoufání.

Nádherný mladý člověk, který nevěděl, co se sebou.

Vyčítal rodičům, že se rozešli, mamince, že se znovu vdala a odvedla ho od kamarádů. Bez ohledu na to, že ona byla ta zraněná.

Měla jsem ji ráda a ona mě taky.

Když jsem Aleše vyzvedávala u nich doma, že půjdeme ven, prohodily jsme vždycky pár slov a já jí prostě chtěla zachránit syna.

Ani nevím, jestli vůbec tušila, co se děje.

Bylo to jen chvilku po tatínkově smrti, na konci školního roku.

Ve škole už se víc neučilo než učilo. Známky byly uzavřené a někteří učitelé už si s námi v hodinách jen povídali.

Bylo to buď v psychologii nebo nějaké jiné sociální vědě, kde jsme tehdy otevřeli téma drogy a já se zeptala na účinky a dopad fetování.

Co jsem se dozvěděla mě znervóznilo. Byly to právě ty informace, které dělaly Alešovu závislost fatální.

Jak dlouho mu zbývá než se v jeho těle udějí nevratné změny? Netušila jsem, ale nehodlala jsem to vzdát.

Ten den na mě čekal před školou. Všechno probíhalo jako obvykle.

Sešli jsme z kopce dolů, prošli rozsáhlou, vůní rozkvetlých květin a ptačím zpěvem zaplavenou Podzámeckou zahradou k nádraží, nasedli do vlaku a přijeli domů.

Posadili jsme se na schody nadchodu, a protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by nás slyšel, začala jsem.

„Dneska jsem měla příležitost zeptat se ve škole na tvůj problém s toluenem.“

„A?“ nevypadal zrovna nadšeně, ale byl připravený naslouchat.

„Dozvěděla jsem se, že ovlivňuje nervovou soustavu a paměť. Leptá dýchací cesty, proto tě bolívá v krku a kašleš.“

Seděl se sklopenou hlavou, nohy do široka rozkročené, sepjaté ruce si opíral lokty o kolena a pohled upíral do hloubky pod námi skrz škvíru v dřevěném schodku.

Nezdálo se, že by ho to nějak zajímalo.

Možná už to vzdal.

„Jo a taky, že když nepřestaneš, nebudeš moct mít děti,“ uzavřela jsem to už v rychlosti a byla připravená změnit téma.

V tu chvíli ale jako bych ho bodla špendlíkem.

Prudce zvedl hlavu a podíval se na mě nechápavým pohledem.

„Cože?“ vypadal fakt překvapeně.

Ještě chvilku jsme se o tom bavili. Chtěl vědět všechno, co mi k tomu učitelka řekla, a pak se téma stočilo jinam.

Nakonec mě doprovodil domů a od té doby jsem ho neviděla.

Nikde.

Ráno na nádraží nebyl a ani odpoledne u školy nebo kdekoliv po cestě.

Vyhlížela jsem ho, čekala, že se někde objeví, ale nikde nebyl.

A ani příští den a ani ten další.

Něco se stalo a já netušila co. Začala jsem mít strach.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz