Článek
Hodně jsme si povídali a zdálo se, že ho to zklidňuje. Jakoby se konečně měl o koho opřít.
Moje starší sestřenice tehdy odkopla svého kluka, ze kterého byla moje maminka nadšená. Na rozdíl od mého přátelství s Alešem, čemuž se zpětně ani nedivím.
Jmenoval se Roman a byl přesně její typ. Tmavý, černovlasý s hnědýma očima a ostře řezanými rysy.
Když se se sestřenkou pohádali, chodil ven se mnou a Markétou.
Co mu taky zbývalo, když za ní jezdil na kole z pět kilometrů vzdálené dědiny. Nechtělo se mu hned zpátky.
A tak jsme se toulávali po okolí, chodili na pole na hrách nebo blbnout na hromady sena.
A protože já vyhraněný typ dodnes nemám a nějak jsme na sebe zbyli, začali jsme spolu chodit.
Zdálo se, že mi to Aleš přeje.
Když jsem nebyla s Romanem, chodila jsem ven s ním. Moje maminka s tím měla velký problém, ale já neměla v úmyslu vzdát se našeho přátelství.
Každý pátek odpoledne jsem jezdila já za Romanem a posledním autobusem pozdě večer zase zpátky.
Občas mě Aleš vyprovodil na zastávku nebo tam na mě čekal, aby mě doprovodil domů.
Věděl o mně všechno.
I to, že jsem s Romanem přišla o panenství.
Když jsem mu to tehdy říkala, bylo mi líto, že to nemohlo být s ním, ale musela jsem se smířit s tím, že jsme jen kamarádi.
Nemohla jsem na něj čekat do nekonečna.
Už jsme se znali dva roky, když přišly další prázdniny.
Bylo mi čerstvých šestnáct.
Pořád jsme se potkávali a stali se z nás skvělí přátelé.
Už jsme spolu nechodili do kina a nelíbali se, protože jsem měla Romana, ale mohli jsme si říct všechno a navzájem jsme si ze sebe dělali srandu.
Po prázdninách jsem nastoupila na střední ve vzdáleném městě.
Jezdila jsem tam vlakem a přestupovala ve městě, odkud Aleš pocházel.
A protože neměl práci a kvůli neshodám s otčímem nechtěl být doma, jezdil každé ráno se mnou.
Odpoledne na mě pak někdy před školou čekával Roman, ale já už z něj byla na mrtvici.
Moje maminka mu pochválila, jak mu to sluší, když za mnou kdysi přijel v bílé košili a hnědých tesilkách po nedávno zemřelém dědovi a on tak začal chodit pořád.
Jak se ochladilo, nahodil ještě kabát.
Bylo mu to všechno velké, protože byl vysoký a hodně štíhlý, a navíc v tom jezdil na horském kole.
Vážně jsem se za něj styděla a bylo mi nepříjemné, když mě s ním spolužačky viděly.
Možná to ze mně vycítil nebo nevím, ale začal jezdit stále míň, a já jsem s Alešem trávila víc a víc času.





