Hlavní obsah

Jmenoval se Aleš (10) a od té doby jsme se potkávali stále častěji

Foto: generováno AI ChatGPT

Příběh, který se skutečně stal. Byl velmi intenzivní a skončil tragédií, která mě provází celým životem.

Článek

Hodně jsme si povídali a zdálo se, že ho to zklidňuje. Jakoby se konečně měl o koho opřít.

Moje starší sestřenice tehdy odkopla svého kluka, ze kterého byla moje maminka nadšená. Na rozdíl od mého přátelství s Alešem, čemuž se zpětně ani nedivím.

Jmenoval se Roman a byl přesně její typ. Tmavý, černovlasý s hnědýma očima a ostře řezanými rysy.

Když se se sestřenkou pohádali, chodil ven se mnou a Markétou.

Co mu taky zbývalo, když za ní jezdil na kole z pět kilometrů vzdálené dědiny. Nechtělo se mu hned zpátky.

A tak jsme se toulávali po okolí, chodili na pole na hrách nebo blbnout na hromady sena.

A protože já vyhraněný typ dodnes nemám a nějak jsme na sebe zbyli, začali jsme spolu chodit.

Zdálo se, že mi to Aleš přeje.

Když jsem nebyla s Romanem, chodila jsem ven s ním. Moje maminka s tím měla velký problém, ale já neměla v úmyslu vzdát se našeho přátelství.

Každý pátek odpoledne jsem jezdila já za Romanem a posledním autobusem pozdě večer zase zpátky.

Občas mě Aleš vyprovodil na zastávku nebo tam na mě čekal, aby mě doprovodil domů.

Věděl o mně všechno.

I to, že jsem s Romanem přišla o panenství.

Když jsem mu to tehdy říkala, bylo mi líto, že to nemohlo být s ním, ale musela jsem se smířit s tím, že jsme jen kamarádi.

Nemohla jsem na něj čekat do nekonečna.

Už jsme se znali dva roky, když přišly další prázdniny.

Bylo mi čerstvých šestnáct.

Pořád jsme se potkávali a stali se z nás skvělí přátelé.

Už jsme spolu nechodili do kina a nelíbali se, protože jsem měla Romana, ale mohli jsme si říct všechno a navzájem jsme si ze sebe dělali srandu.

Po prázdninách jsem nastoupila na střední ve vzdáleném městě.

Jezdila jsem tam vlakem a přestupovala ve městě, odkud Aleš pocházel.

A protože neměl práci a kvůli neshodám s otčímem nechtěl být doma, jezdil každé ráno se mnou.

Odpoledne na mě pak někdy před školou čekával Roman, ale já už z něj byla na mrtvici.

Moje maminka mu pochválila, jak mu to sluší, když za mnou kdysi přijel v bílé košili a hnědých tesilkách po nedávno zemřelém dědovi a on tak začal chodit pořád.

Jak se ochladilo, nahodil ještě kabát.

Bylo mu to všechno velké, protože byl vysoký a hodně štíhlý, a navíc v tom jezdil na horském kole.

Vážně jsem se za něj styděla a bylo mi nepříjemné, když mě s ním spolužačky viděly.

Možná to ze mně vycítil nebo nevím, ale začal jezdit stále míň, a já jsem s Alešem trávila víc a víc času.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz