Článek
Skoro celé prázdniny jsem prožila bez něj. Bylo mi už patnáct a hned na začátku prázdnin jsem dostala občanku. To by se mělo oslavit.
Když jsem byla na návštěvě u dědy, objevil se za plotem na zahradě u sousedů fakt pěkný blonďák s modrýma očima.
Dala jsem si dvě a dvě dohromady.
Byl to ten malý kluk, se kterým jsem si hrávala jako dítě. Už jsem ho neviděla roky.
Domluvili jsme se a on za mnou párkrát přijel.
Dalo by se říct, že jsme spolu chodili, ale byl to vztah na dálku, takže nic směroplatnýho, jak říká Máňa v Kulovém blesku.
Ale naučil mě francouzák a to se počítá. Ne poznat, ale líbat.
Pak mu asi došlo, že to nemá smysl. Byla jsem myšlenkama jinde. Musel si toho všimnout.
Jezdit přestal a mně to bylo jedno. Kromě Aleše mi bylo tenkrát jedno asi všechno.
Z Aleše jsem byla smutná.
Sem tam jsem ho potkala na nádraží, když jsem přijížděla ze školy z vedlejšího města. U nás devítka nebyla.
Jenže z něj pořád táhl toluen a já měla pocit, že bych se měla držet dál, přestože jsme si rozuměli a pořád jsme si měli o čem povídat.
Jeho stav se nezhoršoval, ale ani nezlepšoval.
Už neměl s kým fetovat, protože jeho kamarád přestal kvůli jakési holce, takže to tak nepřeháněl.
Byla to tehdy jediná dobrá zpráva, kromě té, že jsem konečně pochopila matiku. Jenomže měla velmi brzy vyprchat.
Každé pondělí jsem měla po škole kroužek lidových tanců.
První hodinu jsem pomáhala s tancováním dětem a druhou jsme měli trénink my větší.
Jezdila jsem domů pozdě večer, a když jsem ten den vystoupila z vlaku, stál pod nadchodem Aleš.
Už se smrákalo a jeho siluetu ozařovaly nádražní lampy.
Nervózně se rozhlížel, jakoby na někoho čekal.
Přišla jsem k němu a už z dálky viděla, že má levou ruku celou od krve. Sotva jsem ho pozdravila a hned jsem zaútočila:
„Cos dělal?“ tušila jsem, že to není nic náhodného a souvisí to s jeho stavy.
„Nic,“ snažil se vyhnout odpovědi, ale příliš mi na něm záleželo, abych se nechala odbýt.
„Můžeš mi říct, co máš s rukou?“ nevzdávala jsem se, ale už jsem byla mírnější.
„Nic,“ neměl chuť se o tom bavit. Uhýbal pohledem, nervózně přešlapoval a táhl z něj fet.
Potřebovala jsem najít způsob, jak ho otevřít, abych zjistila, co se děje.
Sedli jsme si vedle sebe na betonový panel, který dláždil prostor pod nadchodem a zároveň tvořil peron před první kolejí.
Ta sloužila jen k posunování nákladních vagonů, takže na ni nepřijížděly vlaky.
Byla bezpečná.
Chvilku jsme si povídali o všem možném, a když se uklidnil, zeptala jsem se znovu.
Přiznal se, že se snažil, vytetovat si rozpáleným vrškem od piva jméno své nenaplněné lásky.
A na nádraží čekal na vlak, pod který by skočil.
To jsem nečekala.
Přestože jsem ho měla stále hluboko pod kůží a sama jsem nebyla schopná vytvořit dlouhodobě pár s někým jiným, nikdy jsem nepřemýšlela takto.
Jeho láska se jmenovala Ivana a zvládl si vypálit první tři písmena, která ale nebyla čitelná, spíš jen náznak.
Za mě škoda zdravé ruky, ale vysvětlujte to někomu vnitřně slabému a ve chvíli, kdy už to nešlo změnit. Navíc, když víte, že ho drogy ovlivňují tak moc, že chce skončit se životem.
A tak jsem jen tiše seděla, mlčela a snažila se přijít na to, co s ním.





