Článek
Pár měsíců po tom, co jsme s Romanem navštívili mého tatínka, se maminka vrátila od jedné sousedky z baráku a řekla mi, že tatínek zemřel.
Nikdy nezapomenu na její výraz, když mi to říkala.
Usmívala se, asi mi to chtěla usnadnit, ale já to v tu chvíli nepochopila.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Ano, už jsem na něm vídala, že mu žloutne bělmo, ale nevěděla jsem, že to něco znamená.
Taky jsem slyšela, že ho děda vyhodil, protože s ním nebyla domluva. Jenomže neměl kam jít.
Už na tom byl tak špatně, že nepracoval. Neměl žádné peníze.
Toulal se po městečku po hospodách, posedával tam a čekal na kamarády štamgasty, co mu z lítosti poroučeli pití.
Občas ho tam vídal i Aleš.
Pomalu ho zabíjela cirhóza jater a nikoho to nezajímalo.
Nenašel se nikdo, kdo by mu pomohl a už to asi ani nešlo.
Nakonec ho to ráno našli mrtvého v seníku místního hřebčince, kde přespával.
Zhroutila jsem se.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem tomu uvěřit.
Vyčítala jsem si, že jsem nic neudělala. Mohla jsem ho přece zachránit.
Až později jsem pochopila, že mi bylo jen šestnáct. Bylo to pár dní před mými sedmnáctými narozeninami.
A jeho problém trval roky.
Moje maminka chtěla, abych byla do pohřbu ze školy doma, ale já nechtěla.
Mou terapií byly chvíle, které jsem mohla trávit každé ráno s Alešem cestou do školy, a když tam nebyl Roman, tak i cestou zpátky.
Aleš na mě čekával, stál při mně a mně to moc pomáhalo.
Proběhl pohřeb.
Po něm se mi trošku ulevilo.
Jako bych se smířila s tím, že je to definitivní, že je prostě pryč a už ho neuvidím.
A hlavně, že už je mu líp, protože představa, že žil sám a venku pro mě byla příliš bolestná.
Později mi moje maminka vyprávěla, že jí dědova sousedka odnaproti říkala, že tatínek stával ve vratech dědova domu, když jsme procházeli kolem a díval se za námi.
Neviděly jsme ho.
Miloval nás obě, o tom nebylo pochyb, ale ani kvůli nám nedokázal porazit démona alkohol.
Toto mohl být na dlouhé roky v mém životě ten nejsmutnější příběh, ale to jsem netušila, co se stane s Alešem.





