Článek
Nikdy jsem Aleše neviděla s jinou holkou. A nebo si to nepamatuju.
Potkávali jsme se v parku a zatímco jejich klučičí část party se prakticky neměnila, naše holčičí jo.
Holky mezi nás přicházely a zase odcházely a stabilní jádro jsem tvořila jen já a Markéta.
Zamilovala se do Jendy, pro kterého ale byla jen malá holka.
Spojovala nás tak snaha získat kluka svých snů.
Netušily jsme, že má Jenda životní lásku mezi svými spolužačkami na železničářské škole. A bylo to asi i jedno.
Naše city si žily svým vlastním životem, jak už to v pubertě bývá. Ani jedna z nás jsme nad nimi neměla vládu. A bohužel ani Aleš.
Nenaplněná láska ho ničila stále víc.
O jiné holky neprojevoval zájem a ta jeho vysněná ani nebyla součástí party.
A tak se stalo, že jednoho dne přišel na řadu toluen.
Je známý jako droga chudých, a jelikož Aleš nedokončil školu a ani neměl práci, mělo to i jakousi logiku.
Byl to další ventil, který si našel, aby zvládl problémy s otčímem a nástroj, co mu měl pomoct ukočírovat city.
Jenomže to se nestalo.
Nevím, čí to byl nápad, možná to byl tehdy ve městě u mladých módní trend, kdo ví, ale rychle do toho spadli. A myslím, že všichni.
Každopádně Aleš a ještě jeden z nich, pokračovali ve velkém fakt dlouho.
Jejich chování se postupně měnilo, až se změnilo natolik, že se parta rozpadla.
Když jsem Aleše potkávala, motal se po ulici, toluen z něj byl cítit na sto honů a já už neměla jen starost, ale vyloženě strach.
Sedávali jsme vysoko na schodech nadchodu, kolem nás procházeli lidé a on mi vyprávěl o halucinacích, které míval.
Ze začátku byly vcelku nevinné, někdy i zábavné, ale pak přišel den, kdy mi přiznal, že už šlo o život. Jednomu z nich se zdálo, že ho ten druhý ohrožuje a začal ho škrtit.
Když o tom mluvil, byl rozrušený a já vyloženě naštvaná.
„Stojí ti to za to? Proč se na to nevykašleš? Jsi mladý, všechno máš před sebou,“ nevěděla jsem, jak mu pomoct.
Tehdy sklopil hlavu a tiše přiznal, že je závislý. Že toho zkoušel nechat, ale nedokázal to.
Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila.
Netušila jsem co s tím.
Sama jsem byla ještě dítě, bylo mi 14, a na našem městečku drogy nikdo neřešil.
Vlastně jsem se s nimi tehdy setkala poprvé v životě. Tady se vyskytovali maximálně opilci a to bylo všechno.
Informace o závislostech na drogách tehdy ještě nebyly v kurzu, protože jich bylo málo. Nebo jsem si to aspoň myslela. Bylo to jen pár let po revoluci.
Cítila jsem se ztracená a neměla jsem mu jak pomoct.
-------------
Toto je příběh jedné velké lásky z devadesátek ♥
Zapněte si sledování pro upozornění na mail, kdykoliv vyjde další část.
Krásný den.
